Alena Čorna: Na help lince SOS Ukrajina ČR stále žijeme příběhy plné války

Když to všechno začalo, bylo to pro mě stejně jako pro všechny Ukrajince žijící na území Česka jako dostat ránu do břicha. Pamatuju si obrovskou paralýzu, bezmoc i strach o tu část rodiny, která na Ukrajině stále tou dobou žila. A vlastně už zase žije, protože třeba moje babička v sobě má tu čistou a silnou ukrajinskou národní hrdost a časem nás donutila nechat ji vrátit se domů. Jen tam se navzdory všemu cítí dobře, i když to nemusí zdánlivě nám kolem dávat smysl. 

Pro mě se stalo možností pomáhat právě působení na help lince. Z prvních měsíců války si pamatuju značné vytížení. A neskutečné množství příběhů lidí, kterým bylo potřeba pomáhat. Někdy s banalitami, aby se zorientovali v českém prostředí. Ale jindy jsme s nimi my na help lince (a pak ještě o něco více lidé v terénu) žili a stále ještě žijeme příběhy, které nikdy nezapomenu. Provázeli jsme ty, kteří tu jen potřebovali najít bydlení, a pak už si věděli rady, ale také ty, kteří se nejen na Ukrajině, ale i po příjezdu sem, museli vyrovnat se ztrátami těch nejbližších. I nadále se setkáváme s těmi, kteří přijeli naprosto zlomení, stižení posttraumatickou stresovou poruchou, protože strávili dlouhé týdny v krytech, bez světla, vody, jídla… čehokoliv, co patří do důstojného lidského bytí. 

Absence dítěte ve škole odkryla velmi těžký příběh

Tak se k nám třeba dostala trojice babička, maminka a holčička v nižším školním věku. Přišly z východní Ukrajiny, z té nejzasaženější části. Celé týdny se schovávaly ve sklepích, denně žily pod nálety, doslova cítily otřesy bomb, které na jejich město bez přestání dopadaly. A pak najednou byly tady, ale úleva nepřicházela a naše pomoc vlastně zpočátku vůbec nefungovala. Měly obrovské problémy s adaptací, byly uzavřené, odmítaly byť jen chodit ven, protože týdny vyjít ven nesměly, pokud chtěly přežít. Přestože se nám podařilo najít jim vhodné a chápající ubytovatele a holčičku umístit do školy, nebylo to dobré. A my nevěděli proč. 

Celé pozadí jsme odkryli až později, a to vlastně díky dívenčiným absencím ve škole. Tehdy už platila pro děti z Ukrajiny povinnost navštěvovat české školy, ale holčička to nezvládala. Často chyběla, stranila se, nekomunikovala. O tom, že by se učila, nemohla být řeč. Její maminka i babička byly velmi netečné, s učiteli nespolupracovaly a nechtěly se nijak zapojovat do společnosti. Mohli jsme za tím vidět příběh těch, kteří neoceňují naši pomoc. Ale nedávalo nám to smysl. 

Tehdy jsme vyslali naši kolegyni z terénní služby, která se s rodinou osobně sešla, a teprve jsme mohli pochopit souvislosti a pomoct lépe. Našli jsme nové ubytování, ve kterém měla celá rodina k dispozici i psychologickou pomoc, a dali jsme všemu čas. Potřebovaly ho hodně, celé měsíce. A my je celou dobu provázeli. 

Jsou dobré konce, ale i ty horší… Musíme počítat se vším

A tak to je s tisíci příběhů. Jsme rádi za všechny, které skončily dobře, ale žijeme s uprchlíky i ty velmi smutné. A ano, jednoduché to není. Hlavně zpočátku, v prvním náporu, přicházely emoce, které práci samozřejmě nesměly ovlivnit. S každým příběhem jsme se dostávali a stále dostáváme hluboko do emocí těch, kteří nám volají. Musíme je umět ustát tak, abychom se jimi nenechali zahltit. Práce týmu má svá pevná pravidla, supervize, přísnou hierarchii toho, jak se který typ problémů řeší… Protože jen tak mohou mít dobré konce. A zvlášť to pak platí pro příběhy, které pro nás nekončí po jednom zavolání, ale jež s klienty žijeme opravdu celé měsíce. 

Tak to bylo třeba i s jednou starší paní. Bylo jí 64 let a na Ukrajině za sebou měla učitelskou kariéru. Než začala válka, byla už v důchodu. Ale tady pak musela řešit situaci, kdy jí jako uprchlíkovi po 150 dnech v průběhu srpna končilo hrazené zdravotní pojištění od státu a ona si potřebovala najít práci. V jejím věku? Vůbec si nevěděla rady. 

Přijela sama, bez rodiny, dětí, nikoho tu neznala, žila jen z humanitárních dávek, protože na Ukrajině jí důchod nosila pošťačka až domů. Umíte si představit v takové situaci svou maminku? Babičku? Sousedku? Tu její bezmoc? Stupňovanou navíc faktem, že trpí nevyléčitelnou nemocí a potřebuje dialýzu? Byla vlastně zodpovědná, chtěla se o sebe postarat tím, že bude pracovat, ale byla hendikepovaná úplně vším. A ohrožená na životě, pokud léčbu přeruší. Nabízelo se najít něco, co souvisí se vzděláváním, ale i to dlouho vypadalo beznadějně. Nepomohlo ani zaregistrování se na úřadu práce. A pak? Najednou se objevilo místo v adaptační skupině pro předškolní ukrajinské děti. A když jsem pak paní s odstupem času volala, ta její úleva v hlase pro mě byla nezapomenutelná. 

Válka se nevzdává, tedy nesmíme ani my

I když ten největší nápor uprchlíků pominul, naše práce na help lince i v rámci celého SOS Ukrajina ČR je pořád aktuální. Mění se nejen lidé, kteří volají, a jejich lidské příběhy, ale také povahy jejich problémů. Čím déle tu jsou, tím jejich život není automaticky snazší. To je potřeba pořád připomínat a nezvykat si ani na to, že se kousek odtud dějí věci, jež z obyčejných rodin, lidí všeho věku… dělají uprchlíky. Pořád je potřeba nepřijímat celou válku na Ukrajině jako něco, na co si svět už téměř zvykl. 

Na začátku prosince jako celé SOS Ukrajina ČR dostali ocenění EDUína. To je nejen pro mě osobně, ale pro každého z nás, kdo jsme součástí této pomoci, důležitým důkazem toho, že válku pořád nepřijímáme jako normálnost. A to je v tom všem vlastně nesmírně dobře. 

Alena Čorna studovala práva, ale práce v Člověku v tísni ji přivedla nakonec na management sociálních služeb v Praze, který v současné době studuje dálkově. Působila jako dluhová poradkyně na help lince Člověka v tísni a od počátku války působí v rámci projektu SOS Ukrajina na jeho help lince jako poradce pro uprchlíky. A nejen ona, na stejné lince sedí osm dalších lidí (a potřebu pomáhat má i její maminka, která funguje zase jako pracovník v přímé práci v rámci podpory vzdělávání dětí z UA, v rámci on-line doučování pro děti). 

Našli jste v článku chybu? Napište nám prosím na [email protected]. 

Tento text původně vyšel na EDUzín - Magazín o vzdělávání.