Chceme v Česku na střední. Ukrajinští deváťáci se učí na přijímačky

Když kráčí Viktoriia Tsyba o půl deváté ráno ulicí pražské vilové čtvrti Santoška, působí ve svém kabátě barvy slonovinové kosti a s pletenou čelenkou v hnědých vlasech sebevědomě a odhodlaně. Sebevědomí a odhodlání rozhodně takhle po ránu potřebuje – už za deset minut se musí postavit před partu rozespalých teenagerů a zkusí je během jedné vyučovací hodiny posunout zase o něco blíž jejich cíli, kterým je úspěšné složení přijímacích zkoušek na střední školu.

Čeština za rok? Dá se to zvládnout

Viktorii je jednadvacet, jejím žákům v průměru patnáct, a scházejí se denně ve třídě v Komunitním prostoru Smíchov na Santošce. Mladá učitelka i její žáci pocházejí z Ukrajiny. Viktoriia je v Česku už rok a půl a studuje tu (mimochodem v češtině, kterou se během pár měsíců naučila přes kurz na Zoomu) na univerzitě pedagogiku a matematiku. Její žáci do Prahy uprchli před ruskou agresí v deváté třídě základní školy a jejich studijní budoucnost visí na vlásku.

Ve třídě na faře se předchozího večera konala nejspíš nějaká akce, protože stoly i židle jsou odstrkané ke zdi. Do dveří se trousí děvčata a hrnou se k nábytku, aby ho přenesla do středu místnosti. „Ne, my to nebudeme tahat,“ zastavuje je Viktoriia. „Necháme to na klucích. Kde vůbec jsou?“ „Viděla jsem je... v potravinách?“ odpovídá dívka jménem Anhelina a za jejím zaváháním vprostřed věty stojí fakt, že si není jistá názvem obchodu ani skloňováním. A to už vcházejí čtyři vysocí urostlí kluci, v náručí si nesou lahve s limonádami. Stoly i židle postaví doprostřed místnosti během vteřinky a třída si hned sedá kolem nich. Mezi sebou mluví střídavě rusky a ukrajinsky, Viktoriia ale trvá na tom, že pokud to jen trochu jde, probíhá výklad i diskuse nad matematikou v češtině.

„Čeština se dá naučit i za rok. Já jsem to zvládla, oni to taky zvládnou,“ tvrdí. Dnes má s nimi v plánu projet Cermat test, který psali nedávno. Byl už druhý a výsledky dětí se od prvního výrazně zlepšily, takže Viktoriia má radost. „Minule to měli třeba na pět, osm bodů, dnes mají někteří i sedmnáct z devatenácti,“ říká spokojeně, když rozdává žákům opravené testy, aby se na ně mohli podívat.

Ředitelský punk: skupinka jede, ale peníze v nedohlednu

Studijní skupinka vznikla díky ředitelce nedalekého Gymnázia Na Zatlance Jitce Kmentové. V loňském školním roce na jaře si k ní do školy podalo přihlášku dvanáct mladých uprchlíků, sítem přijímaček neprošel ani jediný. „Nejenže se během pár týdnů nebyli schopni připravit na pohovor v češtině,“ říká ředitelka, „ale pohořeli i v matematice, byť konali zkoušku v ukrajinštině. Možná jen nebyli zvyklí na formát Cermat testů, ale výsledky nebyly dobré.“ Ředitelka by neúspěšné uchazeče nemusela už dál řešit, jenže jí jich bylo zcela obyčejně líto. Iniciovala tedy vznik „ukrajinského nulťáku“ neboli přípravné třídy pro absolventy devátých tříd.

Obrátila se napřed na městskou část, potom i na pražský magistrát. Tam se připojilo několik dalších středních škol, ale vyvstávalo množství otázek. Kdo bude v „nulťácích“ učit? Kde budou probíhat? A hlavně – kdo to celé zaplatí? S prázdninami a blížícími se volbami širší debaty usnuly, ale Jitka Kmentová vytrvala a skupinku opravdu rozjela. Byl to ovšem, jak s úsměvem říká, „ředitelský punk“. Její škola totiž prochází rekonstrukcí, takže bylo nutné co nejlevněji sehnat náhradní prostory. Mladá učitelka Viktoriia se přihlásila na inzerát na facebooku a ředitelka její příchod vidí jako velké požehnání právě i kvůli skvělé jazykové výbavě. Další učitele se podařilo poshánět různě – někdo si k mladým Ukrajincům odskakuje z rodičovské, jiní si přibrali hodiny ke svému úvazku. „Otázka financí nicméně doteď není vyřešená,“ říká Martina Feuersteinová z Gymnázia Na Zatlance, která projekt koordinuje a stala se i jakousi „třídní“ ukrajinských studentů. 

Ze západu, nebo z východu? Motivace se liší

Pět kluků a osm dívek, kteří se dnes na faře sešli, ale o těžkostech s financováním nevědí. Ti mají jiné starosti – kromě zlomků a rovnic řeší i to, jak si zvyknout v cizí zemi. Někdo nechal doma prarodiče, někdo tátu, někdo přítelkyni, která se s ním po pár týdnech rozešla. Škola je zátěž, ale aspoň chvílemi i vítané rozptýlení a návrat k normalitě. Hodina pod taktovkou Viktoriie probíhá v rychlém tempu. Žáci se střídají u tabule a společně procházejí příklad po příkladu. Někdo občas „ztratí minus“ nebo provede operace ve špatném pořadí, ale opravdovým oříškem se stává až slovní úloha na závěr. Nakonec ji s fixem v ruce řeší tři studenti najednou a perou se s ní několik minut. Je pro ně náročné pochopit zadání, kde se řeší krabice s kombinací různobarevných mýdel.

Pro některé studenty ale není jediným úskalím čeština. Někteří žáci pocházejí ze západu Ukrajiny a mají tak teoretickou šanci na návrat domů. Někteří jsou z východu a ti už se nemají kam vrátit. Podle toho se liší i motivace. „Ta skupina je velmi různorodá. Někteří mají vysoké ambice, jedna dívčina se například chce stát kadeřnicí. Splnit kritéria pro ni nebude tak náročné jako pro ty, co se hlásí na gymnázia, i když snažit se samozřejmě musí také,“ vysvětluje Martina Feuersteinová a Viktoriia suše dodává: „Někteří jsou z vesnice na východní Ukrajině. Říkali, že na ně jejich učitelka hlavně hodně křičela, ale moc nevysvětlovala. Musíme to teď dohánět.“

Vidět, vědět, skloňovat a časovat

Po hutné hodině matematiky přichází usměvavá češtinářka Petra, která je momentálně na rodičovské. Třída ji vítá srdečnými pozdravy a Petra si na dvě židličky rozkládá plastové a papírové napodobeniny potravin. „Víte, že mám malou dceru,“ vypráví přitom. „Moje dcera Bára má kuchyňku, kde si hraje na vaření, a k tomu má i takovéto hračky. Dnes nám její hračky pomůžou dokončit téma nakupování a taky rozdíl mezi slovesy vidět a vědět.“ Zve si žáky ke stolu a nechává jim půl minuty čas, aby si zapamatovali co nejvíc věcí. („Vidět, Juri, ne fotit, to není fér,“ upozorňuje jednoho z kluků). Potom si sedají zpátky ke stolu a snaží se si vybavit co nejvíc položek. Petra zapisuje slova na tabuli do tří sloupců podle rodu – mužského, ženského nebo středního. Pak se mají studenti doptávat jeden druhého.

„Nikito, co ty viděl na židli?“ ptá se Anhelina vysokého černovlasého kluka s krátkým sestřihem. „Ja víděl mrkev, okurku a syr,“ odpovídá Nikita a Petra ho opravuje: „Já jsem viděl sýr, Nikito, řekni to pořádně.“ Hlavně slovo sýr přijde dětem velmi zábavné, protahují „ýýýýý“ a potom se hlasitě smějí. Zajímavá je debata kolem donutu, kdy Petra žákům vysvětluje, že v Česku máme koblihy s náplní uvnitř. „A nahoře je cukrová moučka,“ dodává hnědovlasá Alisa a Petra ji opravuje na „moučkový cukr“.

Zatímco v hodině Viktorie by ve třídě bylo možné uslyšet spadnout špendlík, hodina češtiny je mnohem uvolněnější. Je potřeba udržovat dobrou náladu, aby se teenageři před sebou nestyděli mluvit česky. Zároveň už je šum někdy opravdu hlasitý a hlavně černovlasý Nikita neustále pošťuchuje děvčata u vedlejšího stolu. „Já nic neslyším, kluci, a vsadím se, že vy taky ne,“ klidní je učitelka a požaduje, aby si otevřeli učebnice češtiny Levou zadní a vyplnili písemně cvičení s časováním sloves vidět a vědět. Po kolečku se slovesnými tvary („vidíme, ne vídime, řekni to správně“) následuje skupinová práce nad fotografií velkého rodinného nákupu. Opět se třídí podle rodů a dojde i na češtinářské „špeky“ typu brambor versus brambora či skloňování množného čísla od slova „vejce“.

Na závěr hodiny si studenti ještě vyluští křížovku a pak vytahují svačiny. Ten den je ještě čeká český zeměpis a dějepis a odpoledne „máme ještě ukrajinskou online školu,“ říkají sborem všichni až na Alisu. „Já už ukrajinskou školu nedělám, chci studovat tady, něco s turismem, možná se stát letuškou,“ plánuje drobná hnědovláska. „Já chci vystudovat ukrajinskou školu a tady se hlásit až na vysokou,“ bere si slovo Jurij, který měl nejlepší test z matematiky. „Na Ukrajině skončím už v sedmnácti, tady bych končil ve dvaceti. Ušetřím čas.“ Učitelka Petra namítá, že možná v sedmnácti nebude umět dost, aby se na českou vysokou školu dostal. „Já jsem chytrý chlap,“ tvrdí přesvědčeně a Petra mu gratuluje k sebevědomí.

Většina ostatních studentů se plánuje hlásit na Gymnázium Na Zatlance, o jiných školách zatím mnoho nevědí. Další den ale mají v plánu návštěvu veletrhu Schola Pragensis, kde nějaké střední školy obejdou a poptají se na podmínky přijetí.

Kam dát přihlášku? Zatím nevědí

„Od příštího týdne s nimi plánuji individuální pohovory, abych je trochu víc uvedla do české reality,“ vysvětluje koordinátorka Martina Feuersteinová. „Není nic špatného na tom mířit vysoko, ale je potřeba si vysvětlit, že mají dvě přihlášky. Jednu mohou dát na vysněnou školu a druhou někam, kam se spíš dostanou.“  Přijímací zkoušky v tomto školním roce pro mladé Ukrajince budou probíhat stejně jako loni, tedy formou pohovoru a testu z matematiky. Na pohovor ale nejsou stanovena žádná formální kritéria, takže bude hodně záležet na konkrétní škole, jak se k uchazečům postaví. Zároveň se na střední školy chystá nejpočetnější český populační ročník za posledních třicet let, a k tomu ještě dvacet tisíc mladých Ukrajinců. Konkurence zejména v Praze bude obrovská, takže je nutné v matematice excelovat a česky se do té doby naučit co nejlépe.

„Tomu jsme taky přizpůsobili náš program. Původně jsme plánovali, že zkusíme ukrajinské žáky integrovat mezi naše třeba na hodiny tělocviku nebo výtvarky. Teď vidíme, že je opravdu potřeba nadřít tu matematiku,“ říká Martina Feuersteinová. Nikde totiž „její“ mladí svěřenci nemají nic jisté. „Po Praze se teď začalo šeptat, že chceme vzít příští rok hlavně Ukrajince na úkor českých dětí, což je nesmysl. Hodně mě to zlobí,“ říká ředitelka Gymnázia Na Zatlance Jitka Kmentová. „Na druhou stranu bychom už měli všichni pochopit, že pro nikoho není dobré, aby tito dospívající jen seděli doma u distanční výuky. Pokud se mají bez problémů integrovat, je potřeba, aby studovali. Jinak to nepůjde.“

Našli jste v článku chybu? Napište nám prosím na [email protected]. 

Tento text původně vyšel na EDUzín - Magazín o vzdělávání.