Pravda & láska & marketing

Vzpomněla jsem si na tuhle hříčku před pár týdny, když jsem si všimla jedinečného dárku, který bych mohla dostat k předplatnému módního časopisu. Mikinu, která nám má originální výšivkou připomínat výročí sametové revoluce.

Na jedné z nich je kolem lemu kapuce natištěno pravda & láska & Václav. Na jiné fotce se krásná mládež poflakuje kdesi uprostřed městské džungle a na jejich bílých, dokonale vyžehlených tričkách se usmívá Václav Havel. Pohoda a nadhled se vznešeným ideálem na mě za pár dní koukly z další kontextové reklamy, která propaguje jinou značku či merch, těžko říct co z toho. Oslavy svobody a prodej věcí mi v instagramovém feedu splývají v dokonalé jedno. Vznešené ideály se v mojí kontextové reklamě rovnají možnosti koupit si hlavu Havla.

Zatíženi symboly

Vzpomněla jsem si na dobu, kdy mi bylo čtrnáct. Tehdy jsem naprosto bez kontextu a s vervou pubertě vlastní hrdě nosila tričko s CheGuevarou. Kdyby se mě na to tehdy někdo zeptal, vůbec bych netušila. Ostatně, tohle k pubertě patří. Proč mám ovšem posledních pár týdnů pocit, jako bychom všichni zažívali nějakou davovou druhou pubertu?

Jestli mi něco dala teoretická studia módy, pak tohle – symboly byly a jsou součástí oděvní kultury odnepaměti. A v době, kdy se mluví o fenoménech spojených s kulturní apropriací, mě při pohledu na sociální sítě napadá, jak to vlastně s těmi hodnotami máme my. Žijeme v době vyprazdňování a přivlastňování hodnot, které na papíře – a mikině – vypadají krásně, ale žít je bývá těžší, než si ráno obléknout to správné tričko. 

Žijeme v době, kdy můžeme. Můžeme natřít zpěvačku načerno a nechat ji rapovat, abychom se tomu smáli a říkali, jak je to ohromně zábavné, že někdo dokáže tak autenticky „dělat Snoop Dogga“. Žijeme v době, kdy na titulce módního magazínu topmodelka s parukou připomíná příběh Olgy Havlové, v době, kdy je Hlava Havla pokrytá facetattoos, aby se jeho hodnoty přiblížili mladým lidem. Žijeme v době svobody podnikání, oblékání, svobody slova.

Svoboda, jaká je

Nechci se rouhat. Jsem disidentská Popelka, která se narodila do chartistické rodiny. Hlava Havla z OF plakátu mě provází od malička, stejně jako „Pravda a láska, co musí zvítězit nad lží a nenávistí“. Jsem privilegované, šťastné děvče, rozmazlený mileniál, který drtí v korporátu, aby měl na nájem, na hezké tenisky, na to, aby vzal mámu s desetitisícovým důchodem na večeři a na pravidelná sezení u terapeuta.

Podle autora onoho Havlova portrétu jsem pravděpodobně ošklivá a zakomplexovaná dívka s fíkusem a ve vytahaném svetru. Pravda je taková, že se snažím žít ve světě, který je jaký je. Svobodný, ovšem ne nekomplikovaný. Svobodný, ovšem nikdy černobílý.

Svoboda je skvělá, ale není zadarmo. Se svobodou (slova, podnikání, názoru, oblékání) přichází zodpovědnost. Za to, co říkám, píšu, nosím, a za hodnoty, ke kterým odkazuji. Za citáty, za proklamování svobody slova, za to všechno se můžeme schovat. Ale když dojde na zodpovědnost a důsledky naší svobody, jsme ochotní se zodpovídat? Ne hlavě Havla, ale sami sobě?