Ženy před kamerou i za kamerou. Švédská režisérka přivezla do Varů něžné porno
„Nemyslíš, že Vary jsou hodně macho festival?“ zeptala se mě americká filmová recenzentka a kritička, která píše o středoevropské kinematografii. Potkaly jsme se na baru na jednom z nekonečných večírků a ze small-talku se stala dlouhá konverzace o postavení žen ve filmovém průmyslu i na plátně.
Zatímco celkově se zastoupení ženských tvůrkyň na MFF Karlovy Vary zvedá, na první pohled to tak vůbec nemusí působit. Pro většinového českého diváka jsou Vary to, co ukázalo zahájení – Marek Eben s Jiřím Bartoškou, kde ženy jsou jen jako taneční křoví, a pak samozřejmě věhlasný zahraniční host, který dostane cenu (ano, může se poštěstit a může to být žena).
I v rámci laureátů Křišťálového glóbu za celoživotní přínos kinematografii pak figuruje silná mužská převaha. Ženy tu občas najdeme – to jsou většinou herečky –, ale režisérku nebo producentku aby pohledal. Zastoupení žen se na áčkových filmových festivalech, stejně jako v jiných veřejných oblastech, posledních pár let řeší. MFF v Benátkách byl terčem kritiky před dvěma lety, kdy z 21 filmů v hlavní soutěži byly pouze dva od režisérek-žen. Ředitel festivalu Alberto Barbera pak dal slyšet, že radši odstoupí, než aby přistoupil na kvóty: „Taková výhružka je nepřípustná a ve své podstatě říká, že zahrnout ženské tvůrkyně znamená slevit ze standardů. Je nám líto, ale na tohle nechceme přistoupit.“
Český dokument na festivalu
Nový dokument Eriky Hníkové Každá minuta života, který byl premiérově uveden v hlavní soutěži na MFF Karlovy Vary, sleduje jeden týden života slovenské rodiny Hanuliakových. Jejich život se točí kolem jediného bodu – výchovy čtyřletého syna Miška. Lenka a Michal jsou ochotni jeho budoucímu úspěchu obětovat vše. Chlapec vyrůstá v nekonečném drilu sportovních tréninků, i když Erika říká, že rodina jeho formu výchovy za dril nepovažuje.
Naše děti čeká složitý svět, říká v rozhovoru režisérka Erika Hníková
Cannes má letos v hlavní soutěži z 24 filmů pouze 4 natočené ženami. Karlovarský festival je na tom poměrově o dost lépe – v hlavní soutěži jsou z 12 filmů 3 natočené režisérkami, v sekci Od východu na západ dokonce 4 z 12. Nejlépe na tom je v téhle kategorii Berlinale, letošní soutěž mladých tvůrců „Generation“ přinesla dokonce 60% zastoupení žen, filmy navíc často představovaly silné a zajímavé ženské hlavní protagonistky.
Karlovarský výběr zahrnuje kromě Švédky Ninjy Thyberg, které se chci věnovat podrobněji, i Francouzku Céline Sciamma, německou režisérku Lisu Bierwirth nebo mladou makedonskou debutantku Dinu Duma. Štáb v 90% ženském zastoupení má i český řežijní debutant Šimon Holý. Filmový program, který vybírá filmy do soutěží i dalších sekcí, je tedy letos co se týče rovnějšího zastoupení rozhodně vnímavější, byť do mainstreamového obrazu festivalu to zatím příliš neprosakuje. Jak by taky ano, když všechno přebijí titulky s Johnny Deppem.
Heroine je ve Varech
Deníček Jany Patočkové z Karlovarského filmového festivalu vás nechce zasvětit do detailů pro cinefily, ale zprostředkovat specifickou atmosféru události, která je v české kultuře stále jedinečná. Na co se chodí, o čem se mluví, kam se chodí jíst a pít? Jaká je atmosféra vzhledem k protipandemickým opatřením a na konci léta? Vydejte se s námi od Puppu k Thermalu a zase zpátky.
Pakočka ve Varech #1. Bude se dýchat film a večeřet Aperol!
Pakočka ve Varech #2. Zátopek, strhující Noé i Marek Eben křičící na mrak
Pakočka ve Varech #3. Umění small-talku a vysoká i nízká karlovarská gastronomie
Něžné porno
Skvělým příkladem toho, jak důležitá je ženská zkušenost a pohled na svět, je film Pleasure Ninji Thyberg. Film o zákulisí pornoprůmyslu v Los Angeles, tedy světa, který byl stvořen primárně pro mužské oko, je jejím debutem, premiéru si odbyl na festivalu v Sundance. Příběh sleduje Bellu Cherry, mladou Švédku, která se ve svých devatenácti bez vědomí rodičů rozhodne přestěhovat do LA a v pornobyznysu prorazit.
Jedním ze záměrů režisérky podle jejích slov bylo, abychom se po shlédnutí filmu už nikdy nedívali na porno stejnýma očima. „Já a moji přátelé jsme jako mladí četli erotické povídky a měli jsme obecně velmi „vanilla“ představu o sexu a romanci. Nikdy jsme nemluvili třeba o masturbaci. A pak jsem viděla nějaký pornofilm – bylo to syrové, brutální, a ženy to ponižovalo,“ vysvětlovala během tiskové konference. Jako teenagerka se definovala jako anti-porn feministka: „Chtěla jsem porno-průmysl zničit, byl to můj úhlavní nepřítel. A chybějící zastoupení ženské sexuality mě navedlo k zájmu o feministickou pornografii.“
Ve filmu se díky důkladným rešerším, během kterých se seznámila s některými z důležitých figur pornobyznysu, podíváme do zákulisí a na natáčení. Thyberg ukazuje různé typy natáčení, vidí je očima svojí hlavní hrdinky, která v rámci svých prvních zkušeností zažívá spolu s divákem své „poprvé“ na setech. Vidíme rutinu podepisování smluv, které obsahují explicitní souhlas s domluvenými akty, předkládání certifikátů o testování na pohlavně přenosné infekce, kontrolu dokumentů, smlouvy o dílo. Sety jsou různé – od těch spartánských s týpkem s ruční kamerou, po sofistikované sety se specifickým zaměřením, kde bývá přítomný i tzv. „intimacy coordinator“, který dohlíží na to, aby všechno proběhlo v pořádku.
Sledujeme krabice s lubrikanty a vaginálními sprchami, ale ještě mnohem podivnější je přihlížet střihům mezi jednotlivými scénami, kdy herec v jednu chvíli hlavní hrdinku v rámci scény tahá za vlasy a nadává jí a ponižuje, aby ji následně objal a ujistil se, jestli je všechno ok, jestli zvládá nebo nechce pauzu. Thyberg točí chytře – nechává diváka nahlédnout na zákulisní detaily nikoliv dokumentárně a odtažitě, ale očima hrdinky, čímž s divákem vytváří pouto. Nutí ho vcítit se do ní a začít přemýšlet nad tím, jak moc je všechno to, co vidíme, v pořádku a kde jsou ony pomyslné hranice. Thyberg vás donutí s Bellou Cherry soucítit, ale zároveň jí v její cestě za pornoslávou vlastně fandit. A hlavně nás, diváky, hrdinku ani prostředí, nemoralizuje.
Archetyp cesty za štěstím
„Jedete za prací nebo za potěšením?“ ptá se v prvních vteřinách filmu celník roztomilé Švédky na letišti. „Za potěšením,“ uculí se hrdinka. Přesně takhle začíná naše společné putování pornem a cesta za slávou neznámé dívky. Thyberg porno fascinovalo už dříve. V roce 2013 natočila kraťas „Pleasure“ (jmenuje se stejně jako její celovečerní debut) a rozhodla se ponořit do tématu co nejvíce. Odjela do Los Angeles a začala pomalu, ale jistě pronikat do zákulisí pornoprůmyslu, z čehož vzešel námět celovečerního debutu o mladé dívce, která touží po tom být „the next big thing“ v mainstreamovém pornu. Její pohled je nešablonovitý, nečernobílý a chvílemi dokonce něžný – může být opravdu jeden z největších pornobossů „hodný člověk“?
Pleasure otvírá otázky a prostor pro debatu, ale svoji hlavní hrdinku rozhodně neexploatuje. A to i přes to, že v málokterém filmu uvidíte představitelku nasnímanou explicitněji než zde.
Něžný je celý příběh, který kopíruje archetyp dívky, která jde za štěstím. Se všemi pády i úspěchy. A to přesto, že se pohybujeme v prostředí, kde se úspěch měří tím, co jsou vaše pohlavní orgány schopné vydržet. Nesledujeme ani Pretty Woman, kterou na konci zachrání princ; hlavní hrdinka je tu se svými ambicemi a zmatkem sama. Sledujeme ji od jejího prvního natáčení, přes zkušenost s nejrůznějšími štáby a typy porna po opravdu traumatickou zkušenost, která hraničí se znásilněním. Co všechno v sobě musí potlačit, jak moc to vypovídá o době, ve které žijeme, a o prostředí porna jako takovém?
Pleasure otvírá otázky a prostor pro debatu. Nedává jednoznačné odpovědi, ale rozhodně svoji hlavní hrdinku neexploatuje, a to i přes to, že v málokterém filmu uvidíte představitelku nasnímanou explicitněji než zde. Provede vás technikáliemi zákulisí skoro didakticky, ale zároveň ukazuje, jaké dopady i zdánlivě velmi progresivní pornosety můžou mít na mladého člověka. Na druhou stranu si musíme při jeho sledování položit nevyhnutelnou otázku – je to opravdu jen pornobyznys? Neexpolatuje nás podobně jakýkoli typ práce postavené na přehnaných ambicích, do kterých nás tlačí společnost, která nás nutí definovat se prací?
Budeme se na porno ještě po shlédnutí Pleasure chtít dívat? Možná ano, ale ne stejnýma očima. A přesně o to Thyberg jde. A protože se filmu chopila produkční a distribuční společnost A24, která dokáže kolem svých filmů vytvořit patřiční hype, je možné, že se Pleasure po zásluze stane hitem.
