Skutečná hrůza pravých neštovic. Poznámka z dějin epidemií
Nečekané epidemie jsou pro nás děsivé i proto, že už jsme s nimi ztratili zkušenost. V minulých staletích ale patřily k životu a lidé se nimi vyrovnávali v mnoha ohledech podobně, jak to cítíme dnes: strachem, panikou, odevzdaností i hédonismem.
Nevím, jak přesně se stalo, že se dnes koronavirus alias covid-19 srovnává s morem. Ten byl jednak bakteriálního původu, jednak zasahoval obyvatelstvo výrazně fatálnějším způsobem. Popravdě se zatím nezdá, že by koronavirus zasluhoval srovnání s jakoukoliv nemocí, která v minulosti způsobovala velké epidemie. Ani španělská chřipka není ideální pro komparaci, protože ta byla smrtelná atypicky pro jedince s dobrou imunitou. Navíc přišla na konci první světové války, my s koronavirem naštěstí bojujeme v podmínkách míru a prosperity.
Na druhou stranu by se možná mělo víc mluvit o pravých neštovicích, které mají s koronavirem přece jen víc společného. Na rozdíl od moru jsou totiž pravé neštovice také virového původu, mají i podobně dlouhou bezpříznakovou inkubační dobu a děsily lidstvo ještě v 60. letech 20. století. Pravé neštovice de facto vystřídaly právě mor, který Evropu v 18. století opouštěl. Neštovice ale v tom stejném 18. století způsobovaly skutečné pohromy. Odhaduje se, že na neštovice zemřely každý rok stovky tisíc Evropanů, v celém dvacátém století mají na svědomí až půl miliardy životů.
Vymýcené prokletí
Neštovice byly tím, čeho bychom se u koronaviru děsili stejnou měrou – smrtící nemocí, která byla podle dostupných údajů nejen násobně nakažlivější, ale ještě na ně umírala až polovina nakažených. Zatímco ale mor nevedl k žádnému velkému lékařskému pokroku, pravé neštovice byly revoluční v tom, že právě proti nim bylo vyvinuto první očkování. Proočkovanost však byla poměrně malá, takže ještě v 19. století pro většinu zeměkoule představovaly smrtelné riziko, za vymýcené byly prohlášeny roku 1980. Zhruba v této době se taky přestalo očkovat, takže hodně štěstí nám mladším, kdyby se někdo rozhodl neštovice vypustit ven z laboratoří.
Epidemie pravých neštovic jsou nám bližší právě v tom, že probíhaly přece jen v kontextu moderní mentality, přímo se potkaly se vzkvétajícím osvícenstvím, které nebylo nakloněné ptačím maskám morových doktorů ani průvodům bičujících se hříšníků. Jako hlavní prevence se doporučovala jednoduše karanténa. Tady nastal ale podobný problém jako u koronaviru, tedy dlouhá inkubační doba.
V 18. století už nebyl problém dopravit nákazu mezi kontinenty, nemluvě o evropských zemích, kde frčel nejen mezinárodní obchod, ale cestovaly i zástupy diplomatů, studentů a akademiků, politiků a kdokoliv další, kdo si to mohl dovolit. Ano, putování do hor nebo na pláž ještě nebyly populární jako o dvě stě let později, ale poznávací cesty, ozdravné pobyty, návštěvy daleko žijících příbuzných a přátel, eventuálně i sexuální turistika jen kvetly. Cestování v rámci vlasti bylo nejen levnější, ale snáz jste se domluvili mateřštinou, takže přejezdy od jedné hranice k druhé byly pro bohatší střední vrstvy už celkem běžné.
Z dnešního pohledu je zajímavé pozorovat, že panika propukala v postižených oblastech a bezprostředním okolí, ale jen o pár kilometrů dál kolikrát život nerušeně pokračoval dál, jako by se nechumelilo. Infekce se občas zcela nelogicky zastavovala, vyhýbala se celým městům, zatímco řídce osídlenými oblastmi se naopak mohla valit jako lavina.
Když bůh umírá, lidé se uzdravují
Bavíme-li se o kontextu konce 18. století, tehdejší medicína zažívala přerod do své modernější podoby – a opět v tom mělo prsty osvícenství. Společnost opouštěla představa, že nemoc je božím trestem a že bůh je zároveň hlavní nadějí nemocného na uzdravení. Osvícenství a průmyslová revoluce měly vliv i na náboženství, v řadě zemí probíhala některá z forem sekularizace a racionalizace. Místo k bohu se nemocní začali nejdříve obracet k lékaři a bůh se stal pomocníkem či poslední nadějí. (Na druhou stranu, zhodnotíme-li kriticky tehdejší lékařské praktiky, nelze než konstatovat, že až do poloviny 19. století bylo možná moudřejší raději se spolehnout na boha.)
Velmi populární formou „léčby“ bylo pouštění žilou, samozřejmě bez použití dezinfekce či anestezie, dále pak léky proti bolesti, často na bázi opia. Věřilo se, že míra bolesti je přímo úměrná závažnosti nemoci, utlumení bolesti bylo proto mnohými zaměňováno s léčbou. Za značný lékařský omyl lze označit i miasmovou teorii, která vysvětlovala šíření infekcí špatným vzduchem. Sice to připomíná rozumné varování před kapénkovou nákazou, ale v praxi miasmová teorie u lidí způsobovala až obsedantní větrání (aby „odešel zkažený vzduch“) a podceňování skutečných zdrojů nemocí, jako například u cholery, která ve skutečnosti pocházela z kontaminované vody.
Ač je zjevné, že k moderní medicíně mělo lékařství 18. století opravdu daleko, zdraví obyvatelstva nebylo špatné, zejména ve srovnání s druhou čtvrtinou 19. století. V době kolem Francouzské revoluce totiž ještě nebyl tak rozvinutý průmysl; další generace už však vyrůstaly v prostředí fabrik využívajících dětskou práci, obrovských chudobinců a donucovacích pracoven. Městská chudina doby viktoriánské by svým předkům, venkovanům z 18. století, mohla jen závidět. Podle některých studií byli lidé narození na konci 18. století dokonce v průměru vyšší a déle žijící než pozdější generace. Ovšem nakonec průmyslová revoluce a sekularizace skutečně vedla k rozvoji moderní medicíny.
Nekravni, vakcinuj se
Očkování není plod dvacátého, ba ani devatencátého století. V Evropě se s ním začalo v první polovině století osmnáctého, na základě mnohem starších zkušeností z Asie, jmenovitě Turecka a Číny. Zdravým lidem se vkládaly do povrchových ran zaschlé strupy po pravých neštovicích, případně se doporučovalo je vdechovat. Pro tento způsob imunizace organismu se vžil název variolace – variola jsou pravé neštovice. Šlo o způsob riskantní, pořád mohlo místo lehkého onemocnění a vytvoření protilátek dojít k onemocnění s velmi vážným průběhem.
Za otce očkování je považován až anglický venkovský lékař Edward Jenner. Nebyl první, kdo si všiml, že člověk, který přišel do kontaktu s kravskými neštovicemi, vyvinul si zřejmě imunitu i proti neštovicím pravým, byl ale první, kdo to zkusil prakticky využít. V roce 1796 provedl první očkování člověka kravskými neštovicemi a prokázal, že jeho pacient se stal imunním vůči neštovicím pravým. Je také pravděpodobně autorem slova vakcína – to má tedy původ v latinském vacca kráva, přes vaccinia, což jsou kravské neštovice.
„Smrt, nebo pleť?!“
Na pravé neštovice neexistovala žádná efektivní léčba; kdo přežil, zůstal zpravidla doživotně znetvořen krátery na kůži, nebo dokonce mohl přijít o zrak. Přesto v mnoha potenciálně ohrožených regionech panovala ničím nerušená skvělá nálada. Nikdo se nikam neizoloval, lidé si užívali života a každého dne, jako kdyby byl jejich poslední, léčili své vleklé potíže, které jim pořád připadaly prioritní. Seznamovali se, zamilovávali se. Rodiče se samozřejmě báli o své děti, báli se o sebe, že se v případě jejich smrti nikdo nepostará o potomky atd., ale přesto se zdá, že tehdejší společnost byla celkově poměrně klidná. Jak to?
Lidé té doby byli o hodně větší fatalisti, než si my dnes umíme představit. Udělali všechno, co mohli, aby se zachránili (třeba právě vytvořením ochranné karantény), ale pak už – děj se vůle Boží (a pro bohatší ještě vůle lékařská). Byli připraveni na nemoc i na smrt, protože momentální, byť strašlivá epidemie nebylo to jediné, co je mohlo připravit o zdraví i o život. Uvědomovali si daleko víc než my, že život je nejen velmi křehký, ale navíc jednou stejně skončí. To, že byli oproti dnešní společnosti víc nábožensky založení, s tím souvisí jen zčásti; doufali, že přijdou na nebesa, ale jinak se žilo hlavně teď a tady. Teď jsme zdraví, teď žijeme: užijme si to.
Kdo zachrání nás?
I panika a masové zděšení měly v minulých staletích své místo. Často ji vyvolaly zprávy o smrti významných osobností. I my dnes bedlivě sledujeme výsledky testů předních politiků na přítomnost koronaviru, světem oblétla zpráva, že se nakazily i celebrity, jmenovitě Tom Hanks, zemřela celá řada iránských představitelů. V takovou chvíli se lidé instinktivně cítí zranitelnější: pokud ani horní elity nikdo nedokázal ochránit či zachránit, jaké máme šance my, obyčejní lidé?
Neštovicím bylo vystaveno mnoho slavných osobností; u některých si může lidstvo gratulovat, že přežily. To je případ třeba mladého Wolfganga Amadea Mozarta. Jiní takové štěstí neměli: rakouský císař Josef II. ztratil kvůli neštovicím obě manželky. Když v roce 1774 zemřel francouzský král Ludvík XV., způsobilo to okamžitou poptávku po vakcinaci – ta ale byla tehdy ještě značně nedokonalá. Až o dvacet let později se očkovací technika zdokonalila natolik, že začala plošně zachraňovat životy. Pravé neštovice byly však vymýceny až o necelých 200 let později.
Na titulce je obraz Roberta Thoma s názvem „Edward Jenner očkuje Jamese Phippse“. Phipps, tehdy osmiletý, byl jedním z prvních, kdo byl na světě úspěšně očkován proti pravým neštovicím.
