Za coury v leopardím a všechna autentická já

Kdosi nedávno v rámci tzv. empoweringu sdílel na sociálních sítích dvě fotografie, jejichž poselstvím mělo být, že „sexy žena“ nemusí znamenat „vypadá jako laciná štětka“. Zaujalo mě to mimo jiné proto, že jsem nechápala, co by mělo být na „laciný štětce“ špatného. Nebo na její estetice. Kdysi jsme vytvořili společenské stigma „lehké ženy“, přiřadili k němu vizuál s leopardím vzorem, a teď neváháme ve jménu stylovosti shazovat jiné ženy. 

Šlo o dvě fotky mladých žen. Na jedné byla Snooki, hvězdička z úspěšné reality show z nultých let Jersey Shore, a na druhém mladá Sophia Loren. Snooki trendovala svůj typický „ratchet“ look: bokové legíny a leopardí top tak malý a úzký, že jí z něj lezlo všechno, hlavně dvě velká nepřehlédnutelná ňadra. Zářila oranžovým opalovacím nástřikem, místo obočí dva úzké oblouky, co dávaly jejímu výrazu punc konstantního překvapení, a oči orámované hrubou černou linkou. Trashy?

Naproti stála Sophia v černých pouzdrových šatech s dekoltem, který také nenechával nic moc imaginaci, s diamantovým náhrdelníkem a typickým líčením konce padesátých let – černá „kočičí“ oční linka a červená rtěnka. Classy? Problém tu nastává v hodnocení – a následně i výsměšnému odsudku – toho, co je aktuálně společensky definováno jako „laciné“. Žena sice může být sexy, ale musí i u toho držet společenské dekorum, musí znát své místo, nesmí být „moc“. Smutným detailem je fakt, že příspěvek sdílela žena.

Estetika coury

Oblíbená tweetovací otázka zní: co je classy, když jsi bohatý, ale trashy, když jsi chudý? V diskusních vláknech zazní cokoliv od braní drog (je „classy“ sjíždět se na jachtě s Leonardem DiCapriem, ale „trashy“ dávat si piko v paneláku), přes mluvení několika jazyky (v prvním případě to může znamenat prestižní studium nebo možnost cestování, v druhém statut imigranta) po nejrůznější módní prvky od leopardího potisku po mullet (protože obojí oslavujeme třeba u Miley Cyrus, ale u prodavačky z Tesca už méně). Na dně tohohle zábavného vlákna stojí prosté zjištění, že věci často nahlížíme prismatem vlastního elitářství.

Vnímat svět skrze estetické kódy je přirozené a naučili jsme se je dešifrovat podle toho, co nám bylo vštěpováno. To je ale jen začátek cesty. Na atributy „lacinosti“ se dá dívat nejen bez pošklebování, ale třeba i jako na klíč k autentičnosti, kterou osoba, na kterou se díváme, vysílá. Autentičnost je stav, kdy se člověk co nejvíce podobá ideálu sama sebe. Žena, kterou vidíme nakupovat v obchoďáku na periferii oblečenou v bokovkách a v leopardím topu, s mulletem, melírem a dokonale vytrhaným obočím je ženou, která chce být sexy. Tak jí to ostatně bylo v jí dostupných zdrojích prezentováno. Proč by za to měla být terčem posměchu?

Hudebnice Dolly Parton se netají tím, že její look je inspirovaný vzhledem sexworkers z jejího rodného Tennessee. Prohlásila taky, že „vypadat takhle lacině stojí hodně peněz“. Sexuálním pracovnicím také nikdy neodpírala kredit za inspiraci k tomu vypadat tak skvěle, jak vypadá. Dolly je však všeobecně oblíbenou umělkyní, která si může dovolit leccos; u normálních žen máme ale jiná měřítka. Místo vkusu tu nastupuje podvědomá společenská kritika – sexworkers jsou na spodních příčkách sociální pyramidy a jen neradi jim přiznáváme, co jim náleží.

V poslední době oblíbená instagramová estetika striptýzových tanečnic není ničím jiným než vykradením estetiky žen, které si vydělávají u tyče nebo sexuálními službami. A hej, ta estetika je vážně lákavá, ostatně jako mnoho věcí, které můžou mít nálepku něčeho „neslušného“, o čem se nemá mluvit a má to zůstat tam, kde to je – někde dole, dokonale skryté před našimi maloměšťácky perfektními životy. Courami si totiž dovolíme být tajně nebo si od nich jen něco „vypůjčíme“. Třeba tzv. pleasers, typické boty striptýzových tanečnic, na fotku na Instagram. A neohlížíme se na to, že si tuhle estetiku do našich dokonalých životů ironicky vypůjčíme od těch, kterým slouží jako jediná obživa. Je načase přiznat jim kredit stejně tak, jako je na čase zbavit slova coura nánosu pohrdání, které si s sebou nese.

Mužská coura neexistuje

Autorka a sex-writerka Karley Sciortino se dlouhodobě snaží o re-branding nálepky „slut“, tedy coury. Podle Sciortino je coura osoba jakéhokoli genderu, která si často a ráda užívá konsenzuálního sexu, klidně s více partnery. „Existuje skoro stoprocentní jistota, že každá žena bude někdy označená za couru. I když to vypadá, že sexuální dvojitý standard se pomalu narovnává, ještě pořád žijeme v kultuře, která má potíže se „slut-shameováním“. Je tabu být ženou, která si užívá klidně i náhodného sexu. Dívkám je ještě pořád vštěpováno, že když mají sex s mužem, muž něco získává, zatímco žena něco dává. Muž „se baví“, zatímco dívka s velkým libidem musí zákonitě mít nějaký „problém“ – buďto z nízkého sebevědomí, z deprese, z pocitu „ošklivosti“ nebo proto, že si „neumí najít stálého partnera“.

Podobně k tématu přistupuje také americko-chorvatská autorka působící převážně v Itálii Tea Hacic-Vlahovic, která o sobě tvrdí, že je „radikální coura“ a svoje followers oslovuje právě takto – „troie radicali“. I ona považuje za jeden ze svých inspiračních zdrojů prostitutky a ženy z chudých poměrů z jejího rodného města Sisak v Chorvatsku. Přiznává fascinaci barevnými kombinacemi leopardích vzorů, ostře červenými přelivy na vlasy, sladkými vůněmi z drogerie a třpytivou bižuterií. Prostitutky a „obyčejné“ ženy považuje za svoje módní ikony daleko více než celebrity z lesklých časopisů. Podle Hacic-Vlahovic jde o víc než dvojitý standard, jednoduše proto, že pro pojem coura neexistuje mužský ekvivalent. To slovo náleží k zakořeněnému pocitu studu, který ženy drží „na jejich místě“ a který jim nedovoluje projevit se častokrát tak, jak by rády, ze strachu, že by byly souzeny, a nemusí přitom zdaleka jít ani o sexuální chování, ale o absolutní svobodu.

„Vždycky jsem se označovala a považovala za couru, ale nemyslím, že musí nutně jít jen o něco spojeného se sexualitou. V Itálii existuje spousta slov, které determinují ženy na základě toho, jestli jsou nebo nejsou sexuálně aktivní. Stává se, že holku označí za couru, i když je třeba ještě panna. Já jsem se jako coura narodila, coura může být řádová sestra nebo panna. Radikální coura je jednoduše žena, dívka, queer osoba, feminní osoba, která se nebojí být hlavní hrdinkou svého vlastního příběhu, která žije sama pro sebe, ne pro jiné, ať už jde o jejího muže nebo děti, která nežije nutně podle standardů, které určuje společnost. A to je ještě pořád, především v Itálii, velmi radikální koncept. Označení coury jsem použila záměrně, jde o slovo, které je pro mnoho lidí urážlivé, stejně tak, jako může být urážlivý samotný koncept svobodné ženy.“ Sciortino i Hacic-Vlahovic se shodují na jednom – že coury mají rozhodně zábavnější život. Coura může být prostě jen „stav mysli“, který nám pomůže vystoupit z tradičního vzorce chování. Stav, kdy se nemusíme povyšovat nad jiné, ale ani se umenšovat před dalšími.

Ať už coury přiznané, sexworkers nebo náhodné ženy, které potkáme v tramvaji v sexy outfitu, který nám bude připadat nevkusný, každá jedna z nich si zaslouží prostor pro svoji autentičnost a pro svoje pojetí krásy, i když může být pro někoho směšné. A být krásná, přiblížit se požadovanému ideálu, nestárnout, být sexy – to dá práci a stojí to peníze. A ač v jiném měřítku, náhodná kolemjdoucí, nad kterou se ušklíbneme, musí vyvinout stejné úsilí jako taková Lady Gaga. Že je výsledek jiný? Každý jsme jiný, i když bychom možná rádi nebyli.