Larp. Jeden život nestačí

Dopadli partyzánku. Seběhne se celá ves. Někteří se drží za srdce, jiní přihlížejí lhostejně. Starosta Schreiner sleduje, jak jeho poskoci partyzánce podrážejí nohy a tlačí ji do kleku. Smlouvá s ní po dobrém, aby prozradila, co ví o kumpánech v lesích.

Dívka je zpupná, plivne mu pod nohy. Starosta ji uhodí do tváře. Jeden z Němců, Klaus, přiloží pistoli k její hlavě. Někdo z Čechů začne křičet, ale je rychle umlčen. Starosta kývne. Výstřel, děvče padne. Nikdo se neodváží promluvit. 

Hráči se pomalu rozcházejí. Dívka, jedna z těch, co v náročných rolích vypomáhají organizátorům, se nechá odnést za vrata, kde nebude vidět, jak vstává. Facka, kterou před chvíli dostala, byla divadelní: to se hráč okatě rozpřáhne, jednu ruku přiloží na špičku protivníkovy brady a druhou si hlučně pleskne do dlaně. Měli to domluvené, takže dívka stihne i věrohodně trhnout hlavou.

Později dojde i ke scénám, kdy potyčka domluvená není, ale in-game násilí se všichni naučili v předherním workshopu. Na tohle se tu dbá.

Larp s názvem Zusammen / Sami / Sudetenland je jedním z těch, které neuhýbají před kontroverzí. Na čtyři dny se sjede dvanáct hráčů z Čech, dvanáct z německy mluvících zemí a v angličtině sehrají osud jedné bezejmenné vesnice v Sudetech od třicátých let do divokého odsunu.

Na scéně postupně defilují henleinovci, Freikorps, náckové a nakonec revoluční gardy. Hra se ale víc než postav z dokumentů na dvojce týká dilemat a smýšlení obyčejných vesničanů. Jen národnosti si protentokrát hráči vyměnili.  

Co vylezlo z Doupěte

Larp (zkratka anglického „live-action role playing“) je „umělecká forma, která umožňuje předávat hráčům zážitky, které by jinak (občas asi naštěstí) získat nemohli. Rozšiřuje obzory a dává nahlédnout na svět jinýma očima.“ To jsou slova Jakuba Míška, hráče a spoluautora několika her.

Zážitek je výraz v komunitě často skloňovaný, obvykle s populárním dovětkem o tom, že nemusí být pozitivní, hlavně když je silný. Češi mají – vedle severských národů – pověst nejotrlejších hráčů. 

První larpy vznikaly jako živě odehrané hry typu Dračí doupě. Dodnes významný počet uváděných her spadá do žánru fantasy, včetně slavných dřeváren – bitev s měkčenými zbraněmi. Během let se v popředí zájmu střídaly městské nebo historické hry, velmi oblíbené byly komorní larpy pro malý počet účastníků s krátkou dobou trvání a nízkými požadavky na prostředí, kostýmy a hráčskou zkušenost.

V roce 2009 sdružení Court of Moravia uvedlo larp Projekt Systém, prozkoumávající inklinaci lidí ke zlu v totalitním zřízení. Obrovský ohlas a několik repríz předznamenaly nástup her nového typu; těch, kde je zážitek nejen silný, ale nese i naléhavý společenský apel.

Z cizího krev teče

Rolové hraní není vyloženě moderním fenoménem. První pokusy zapojit ho do pedagogických a terapeutických metod se objevují už v třicátých letech minulého století. Především ve skandinávských zemích je larp poměrně běžnou součástí školních osnov a nahlíží se na něj jako na prověřený a bezpečný nástroj vzdělávání.

Česká odnož se profiluje především jako volnočasová aktivita, byť několik pokusů, jak larp začlenit do výuky, proběhlo například na Katedře historie Filozofické fakulty v Olomouci.

Co mají larpy společného a jak fungují? Děj vzniká interakcí mezi hráči a závisí na momentální improvizaci, ovšem ve vymezených mantinelech. Hráč má roli obvykle volně předepsanou, ale je na něm, které z rysů postavy rozpracuje a které potlačí.

Herecký talent je vítaný, ale ne nutný. Sama hra podporuje pocit ponoření se do postavy a hráč se snadno nechá strhnout vším, co se kolem něj děje. 

Na většině velkých larpů se pohybuje fotograf, který hru zaznamenává přímo v akci. Jedním z nejuznávanějších je Tomáš Felcman / EXPit Thru Lens. Více v galerii

„Já měl po hře asi čtrnáctidenní bleed,“ hlásí hráč se směsicí lítosti a pýchy. Nepřiznává se tím k tomu, že by se pořezal o ztupenou důstojnickou šavli, ale že jeho emocionální odezva na hru byla natolik silná, že se mu ještě dva týdny promítala do všedního života.

Bleed, tedy termín používaný pro přenos či překrytí postavy s psychikou hráče, je poměrně obvyklý důsledek rolového hraní.  Jak vysvětluje larper s přezdívkou Lišaj, „emoce a zážitky z role poznamenají naše pocity k jinému hráči. Může to vést k mnoha poherním nedorozuměním a smutkům, ale zkušení hráči s tím dovedou pracovat a zvládat ho.“ 

Že se někdy emoce zadírají hluboko, potvrzuje i Míšek: „Největší bleed jsem zažil, když jsme velmi krátce po začátku reálného vztahu hráli ve hře s mojí milou milence, kteří se nakonec dost ošklivě rozešli. Ty emoce byly naprosto reálné.“

Cílený diskomfort  

Česká larpová scéna je početná: facebooková skupina LARP CZ má přes šest tisíc členů, a Larp Bazar dokonce přes jedenáct tisíc. Martin Buchtík, sociolog, ředitel agentury STEM a autor několika vysoce hodnocených larpů poznamenává, že všechny dosavadní pokusy získat skutečné počty hráčů zatím selhaly, ale poměrně bezpečně se dá mluvit o desítkách tisíc lidí, kteří se larpu v posledních dvaceti letech věnovali. Patří mezi ně například i nový primátor Prahy Zdeněk Hřib.

Vedle hráčů stojí také tvůrci. Existují stovky volně přístupných her, které si může stáhnout a odehrát kdokoliv. Větší larpy ale obvykle stejný tým píše i produkuje. Pražský spolek Rolling má v tomto ohledu důležité prvenství, pořádá totiž největší a nejslavnější český larp. Legie: Sibiřský příběh.

Legie jsou několikadenní hrou zasazenou do roku 1918 na Sibiř, odkud se skupina československých legionářů, prchajících bělogvardějců, zajatců a zdravotnického personálu snaží dostat k poslednímu vlaku mířícímu do Československa. Časově i prostorově velkorysá hra, při níž se hráč trmácí lesem a namrzlou oranicí až desítky kilometrů, je proslulá cíleným tělesným diskomfortem. 

„Když vzpomínám po téměř dvou měsících na Legie,“ stojí v komentáři hráče Karla Č. na Česko-slovenské larpové databázi, „vybaví se mi jednotlivé obrazy. Plazící se postava a řinčící plechovky. Tiché našlapování v nočním šeru a pokřikování opilých nepřátel. Nevolí stažené tváře místních, kteří byli nuceni nám poskytnout přístřeší. Vyčerpané pohledy vojáků, kteří uprostřed zbořeniska domlouvají léčku na rudé. Zbytky sněhu se lesknou ve slunci na březích říčky. Nesnesitelně vibrující křik ženy v temnotě betonového bunkru. A tiché cvaknutí kohoutků prázdných zbraní v salvě za mrtvého kamaráda.“

Víc než jen párty

Nazvat larp formou společenského aktivismu by neprošlo; rozhodně nikoliv u samotných larperů. Stoupající zájem o traumatická období nedávné historie a nastavování vlastní kůže – byť jen symbolicky a jen na chvíli – ale jasně hovoří o jiném rozměru tohohle koníčku, než jsou jen kostýmy, bitvy a párty.

Vedle zážitku je to stejnou měrou sebevzdělání a sebepoznání. Kdo i jen vypůjčeně zažil, co s člověkem udělá odlidštěný systém, bude méně náchylný mu podlehnout. „Ty emoce jsou naprosto reálné,“ stojí výše – a emoce jsou to, co se zapisuje nejhlouběji.

Text původně vyšel v časopise Finmag, říjen 2018.