Pečovat je umění. V případě státních vyznamenání by si oceňovaní pečovatelé zasloužili vlastní kategorii

Česká republika je po Polsku druhou zemí, kde se lidé o své blízké starají nejvíce doma. Zkušenost s takovou péčí má téměř milion Čechů. Více než sto tisíc lidí se pak tématu péče věnuje profesionálně pod hlavičkou profese „pracovník v sociálních službách“. Jedněm i druhým dává jejich nasazení především smysl, jedni i druzí se ale také často cítí vyčerpaní, nedocenění a přehlížení.

Pocit nedostatečného ocenění uvedlo v průzkumu organizace MILA dokonce 79 % pečovatelek a pečovatelů o seniory. Práce spojená s péčí je totiž často vnímaná jako podřadná a určená buď pro naivní sluníčkáře, nebo pro ty, kdo lepší práci nenašli. Přitom dobře pečovat je umění. Vědět, co ten, o koho se starám, právě potřebuje, přistupovat k člověku s maximální trpělivostí a empatií, dbát na zachování důstojnosti opečovávaného a snažit se o to, aby člověk, který péči přijímá, žil, a ne jen přežíval.

S trochou nadsázky se dá říct, že český systém péči jako umění opravdu vnímá, protože právě do kategorie kultura byla zahrnuta většina těch, kteří v pondělí 28. října přebrali od prezidenta Petra Pavla státní vyznamenání za své působení spojené s péčí v tom nejširším slova smyslu. Ve skutečnosti se spíš tito lidé a projekty nikam jinam nevešli. Stejně jako se do žebříčku hodnot naší společnosti nevejde dobrá péče a dobré podmínky pro ni.

V roce 2050 přitom bude v Česku podle dostupných dat o milion seniorů více než nyní, ztrojnásobí se počet lidí s demencí a už nyní chybějí v sociálních službách tisíce zaměstnanců. Jediná cesta, jak nepříznivý vývoj zvládnout, je brát tyto prognózy velmi vážně a konstruktivně na ně reagovat. Zvyšovat prestiž pracovníků v sociálních službách a sociálních služeb obecně. Budovat dostatečné kapacity a pestrý výběr služeb. Adekvátně ohodnocovat ty, kteří v sociálních službách v jakékoliv roli působí. A dát tématu péče vlastní kategorii při udělování státních vyznamenání.