Ženy vpřed
Za své filmy o sexuálním zneužívání nebo bývalém slovenském premiérovi Mečiarovi posbírala řadu ocenění. Teď se snaží prosadit tam, kde to režisérky neměly nikdy jednoduché. V Hollywoodu. Pootevíráme rozhovor z bratrského magazínu Finmag, který právě přistál trafikantům na pultech.
Sdružení přátel bílého heterosexuálního muže musí mít z Terezy Nvotové osypky. Natáčí o utlačování žen i rasismu v jižanských státech USA, kritizuje zkorumpované mačopolitiky, podporuje Gretu Thunbergovou a sepsala petici proti zbrojovce sponzorující karlovarský filmový festival. „Přijde mi to úplně normální. Nemám pocit, že bych byla kdovíjaká aktivistka. Jen si zkrátka myslím, že nemá smysl oddělovat umění od společenské situace, ve které vzniká. Stal by se z něj jen design šedé každodennosti,“ vysvětluje mi jednatřicetiletá slovenská režisérka a usrkává ze sklenice limonády. S ironickým úsměvem odmítá číšníka, který jí už poněkolikáté nabízí plastové brčko. Scházíme se spolu v Praze dva dny po jejím příletu z Ameriky, kde v poslední době pendluje mezi východním a západním pobřežím.
Tereza Nvotová
Narodila se v roce 1988 v Trnavě herečce Anně Šiškové a režiséru Juraji Nvotovi. V šestnácti letech odešla do Prahy, kde na FAMU vystudovala katedru dokumentární tvorby a hrané režie. V několika rolích se objevila i před kamerou jako herečka. Natočila dokumenty Ježíš je normální! a Mečiar. Celovečerní hraný film Špína o mladé dívce vypořádávající se se znásilněním získal Českého lva za nejlepší střih a hlavní Cenu české filmové kritiky. Nyní připravuje další hraný film Světlonoc, seriál Convictions a dokument Plantation Nation.
Kde jste teď vlastně doma?
Od šestnácti let jsem nejčastěji v Praze. Mám tady pronajatý byt a taky většinu svých věcí. V posledních letech jsem ale často v New Yorku, kde bydlí můj přítel. A doma jsem částečně i v Bratislavě. Tam mám rodinu a chystám svůj nový film.
Myslel jsem, že natáčíte i v Americe.
Spíš se začínám rozkoukávat. V Hollywoodu mě zastupují američtí manažeři, uvidíme, co z toho bude. Setkávám se s producenty a lidmi z filmových studií, ale není to ve stavu, že bych za týden startovala s natáčením. Zatím se seznamuju s materiálem, kterého bych se mohla chopit. Přijde mi scénář, já si ho přečtu, a když se mi líbí, bavím se s producenty, jak bych k filmu přistoupila.
Jedním z projektů, který připravujete, je dokument Plantation Nation. Proč jste si vybrala zrovna téma otrokářství?
Před pár lety jsem si udělala road trip po jihu Spojených států a zažila tam úplně jinou Ameriku, než na kterou jsem byla zvyklá z New Yorku a severních států nebo Kalifornie. Přijde mi, že se v jižanských státech tak trochu zastavil čas. Pořád tam vládne velký rasismus. Až po téhle zkušenosti jsem pochopila, proč si Američani zvolili za prezidenta Donalda Trumpa. A taky mě to přivedlo k nápadu natočit dokument o tom, jak se lidi zuby nehty brání kriticky nahlédnout problematickou minulost své země. Přitom dokud si nepřiznáme historické chyby svého národa, nemůžeme se nikdy poučit.
Tak jako se u nás jezdí na rodinné výlety na zámky, navštěvují Američané honosná plantážnická sídla. Nostalgicky tam vzpomínají, jak to bylo v době otroctví skvělé. Nádherné domy, blahobyt, lidé v krásných šatech. Nikoho ale nezajímá, že bohatství plynulo z práce otroků, kterých na plantážích zemřely miliony. V Evropě přece taky nejezdíme na romantické výlety do koncentráků a nevzpomínáme, jaké to byly krásné časy.
Bude těžké Plantation Nation zprodukovat?
Financování filmů, dokumentárních i hraných, je v Americe hodně jiné než u nás. Nestačí mít dobrý nápad, požádat o podporu státní filmový fond, veřejnoprávní televizi a pár sponzorů. Je to čistě byznysově orientovaná věc. Musíme hledat investory. A ti chtějí vydělat.
V Hollywoodu je pořád dost dinosaurů, kteří si myslí, že filmy umějí točit jen muži a že ženy mají buď hrát, nebo nosit kafe.
Chtěla byste se tam usadit natrvalo?
Naštěstí nejsem v pozici, že bych o tom musela takhle přemýšlet. Mojí inspirací je v tomhle ohledu polská režisérka Agnieszka Holland, která točí filmy v Evropě a zároveň velké seriály v Americe. Nechci se vzdávat tvůrčí svobody, která je v Evropě mnohem větší, a snažit se jenom o to, aby se z mých filmů staly kasovní trháky.
Máte v Americe často na talíři, že jste z východní Evropy?
Východní Evropa není pro Američany zrovna sexy. Kdybych byla ze Španělska nebo Francie, určitě by to znělo líp. Já se ale většinou scházím s producenty, kteří mě sami oslovili, vědí, odkud jsem, a už viděli můj film Špína. Ten tam měl slušný ohlas, takže mi otevřel hodně dveří.
Paradoxní ale je, že největší pozornost jsem v Americe získala tím, co jsem ještě vůbec nenatočila. Na podzim 2018 jsem na koprodukčním fóru v Římě prezentovala svůj připravovaný film Světlonoc a vyhrála cenu Eurimages. Napsalo o tom pár médií a záhy se mi ozvala jedna hollywoodská manažerka, že by strašně ráda viděla můj film, o kterém prý slyšela samou chválu. Tak jsem jí odpověděla, že jsem ho zatím nenatočila, a poslala jí Špínu. Nakonec mě za oceánem začala zastupovat.
Jaká je teď v Hollywoodu poptávka po režisérkách?
V poslední době docela velká. Konečně si totiž uvědomili, že se ženy zcela záměrně nedostávaly do vedoucích funkcí. Ale s nedůvěrou k režisérkám se setkávám i tady. Pořád jsou slyšet řeči, že ženy můžou režírovat jen dramatické příběhy o emocích a dětech, ale když jde o akční thrillery, horory a detektivky, tak to prý nezvládnou. V Americe se teď snaží tenhle stereotyp prolomit a paradoxně jako režisérka-žena tam mám v těchhle žánrech větší šanci.
Jaký podíl na tom má kampaň MeToo?
Celkem výrazný. Dlouho to vřelo na mnoha frontách, neřešil se jenom pohled na ženy, ale i homosexuály nebo etnické menšiny. Změny šly ruku v ruce. Černoši konečně hrají hlavní role, nejen ošklivější kamarádku nebo parťáka odvedle. Průlom byl i film Šíleně bohatí Asiati, který v Hollywoodu nechtěli dlouho natočit. Producenti říkali, že to je minoritní téma, které v Americe nepofrčí. Nakonec to byl obrovský úspěch po celém světě. Pochopili, že komerčně úspěšné můžou být i filmy o menšinách.
A co se týče kampaně MeToo, zkušeností žen se sexuálním obtěžováním bylo tolik, že už to nešlo řešit jinak. Potkala jsem spoustu šikovných žen na důležitých pozicích v americkém filmovém průmyslu. Všechny se v podstatě shodují, že nebýt zemětřesení, které MeToo spustilo, nikdy by nedostaly příležitost. Bylo nutné nabourat patriarchální model, který v Hollywoodu fungoval. Rozhodně bych ale neřekla, že je všechno vyřešené. Pořád je tam dost dinosaurů, kteří si myslí, že filmy umějí točit jen muži a že ženy mají buď hrát, nebo nosit kafe.
Dál ve Finmagu
Téma: bydlení a nemovitosti. Přesun světa do měst sleduje Pavel Jégl. Jiří Hovorka analyzuje, proč je bydlení tak drahé. Apolena Rychlíková bouří nájemníky. Peter Bednár ví, čím brzdíme rozvoj měst. Adam Gebrian ukazuje, že i v centru Prahy se dají stavět dostupné byty. A další.
Ostrá ostří, syrové maso, na kosti kotoučová pila. Půlky, prasata, bejčci. Vysíláme redakčního vegetariána mezi řezníky. Na bourání.
Žil pod bičem otrokáře, ale pak… Uprchlý otrok Frederick Douglass byl váženým občanem, poradcem prezidentů a nejfotografovanějším Američanem 19. století. Josef Tětek a Nepřátelé státu.
Nebude těm šikovným ženám ve vedoucích pozicích každý předhazovat, že dosáhly úspěchu jen díky MeToo?
I když si to někteří muži možná myslí, rozhodně si to už netroufnou říct nahlas. Ale chápu, kam tím míříte. Mně se taky nelíbí, že by se na ženy mělo pohlížet jako na diskriminovanou skupinu, kterou je potřeba protežovat. Když nějaké studio vyhlásí, že nový seriál budou režírovat jenom ženy, protože chuděry doteď nemohly dělat nic, je to blbost. Nechci dostat job na základě toho, co mám mezi nohama, ale díky tomu, jak jsem schopná.
Rozhodně nepopírám, že MeToo mělo i negativní dopady – určitě se ublížilo i některým mužům. Není dobré, když se dávají do jednoho pytle brutální sexuální agresoři a ti, co se jen někoho blbě dotkli. Zároveň mě dost mrzelo, že se v Česku skoro všechny veřejné osobnosti a média přiklonily na opačnou stranu. Přitom je tu situace vážná, každá desátá Češka zažila na vlastní kůži sexuální násilí. Žádné MeToo tady ale nebylo. Když se nějaká žena pokusila říct, co se jí stalo, hned dostala nálepku hysterické krávy, která se chce jen mstít a upoutat pozornost.
Čím to je?
V mnoha rovinách jsme pořád zabředlí ve stereotypech. A neporovnávám jen Česko s Amerikou, ale obecně Východ se Západem. Jako svobodná společnost fungujeme jen třicet roků, potřebujeme nové – sebevědomé a zároveň i tolerantnější – generace, které se na svět budou dívat jinak. Když jsem ve Francii promítala film Špína a říkala, že se u nás režisér Jiří Strach vyfotil s nápisem Je suis Weinstein, všichni koukali s otevřenou pusou, jestli si nedělám srandu.
Fotky: Miro Nôta
Ve polovině rozhovoru se přesuneme z Ameriky na Slovensko. Probereme Vladimíra Mečiara, o kterém Tereza Nvotová natočila ceněný film, i Andreje Babiše, o kterém film točit nebude. Vyptáme se na chystaný snímek Světlonoc: zkoumá postavení žen ve společnosti, která už sice za jinakost neupaluje, ale předsudky si stále drží. A další.
Čtěte v novém Finmagu. Najdete ho v trafice. Nebo si ho můžete koupit přes web – elektronicky i na papíře. A pozor: mrkněte na červený pouták výš. Do Vánoc nabízíme k předplatnému Finmagu druhé předplatné jako dárek.
