Představuju si, že budu neohrožená matka hrdinka, říká herečka Tereza Dočkalová

Scházíme se na začátku května. Se zamáváním místo podání ruky přecházíme na tykání ještě před tím, než si pro své povídání vybereme vhodnou lavičku v parku pod Žižkovskou věží. Během hodiny a půl se u nás hned několikrát zjeví strážník, jestli nemáme roušky na půl žerdi. V donedávna vyprodaných divadlech je prázdno a nikdo neví, jak se bude situace vyvíjet dál.

„Odpočívám, dívám se z okna a taky zkoumám, jak rychle jsme si zvykli na to, že jsme přišli o svobody, které pro nás doteď byly samozřejmé,“ říká dvojnásobná držitelka Ceny Thálie a hlavní tvář Divadla Pod Palmovkou, které patří mezi naše neprogresivnější soubory. Na rozdíl od většiny herců, se kterými v posledních týdnech vycházejí rozhovory, jí ale divadlo zatím nechybí.

Takhle teď moc herců nemluví.

Jasně, taky si uvědomuju, že ta situace kulturním institucím v globálu uškodí. Mně se to navíc mluví, jsem v angažmá a chodí mi výplata. Kdyby byla divadla zavřená dlouho nebo musela fungovat ve výrazně prodělečném režimu, byl by to průšvih. Nedělám si iluze, že je naše společnost – natož tahle vláda – tak daleko, že by chtěla ve větší míře podporovat kulturu.

U nás v divadle to zatím bereme sportovně, co nám taky zbývá. S maďarským režisérem Vilmosem Vajdaiem jsme začínali zkoušet Ostrovského hru Výnosné místo. Chvíli jsme si říkali, že to zvládneme ve zrychleném modu, ale nakonec jsme všechno stopli, nemělo by to smysl. Teď už se aspoň připravujeme na představení 294 statečných o hrdinech operace Anthropoid, které by mělo mít premiéru v září.

Za nouzového stavu jste na Facebooku začali streamovat předčítání z knížek a taky natáčet podcasty Tropiko Palm Beach. Nepřemýšleli jste o tom, že byste se pustili do online představení?

Podcasty a předčítání jsou jen takové srandičky. Živé umění je něco úplně jiného. A online představení jsme zavrhli. Jednak jsme nechtěli brát digitální prostor souborům, které jsou zcela závislé na penězích od diváků, jednak si myslím, že divadlo bez publika a s rouškami na puse nemá smysl. Nedokážu si představit, že bych hrála Mefista nebo Noru se zakrytým obličejem. Herec tím přichází o zásadní výrazový prostředek a diváci o jeden z důvodů, proč chodit do divadla.

Nechybí ti potlesk? Milan Lasica nedávno říkal, že je to jeho droga, o kterou kvůli koronaviru přišel.

Zatím ne. Teď mi vážně nechybí zkoušky ani představení. Kdybych to přirovnala k počítačové hře, tak mám prostě pocit, že jsem si za poslední roky nahrála spoustu bodů navíc, posbírala super zbraně a už se nepotřebuju nikam hnát. Ale bavíme se tady o dvouměsíční pauze. To je jako když plivneš. Kdyby to trvalo rok, určitě bych mluvila jinak.

(…)

Když jsem loni zpovídal Lukáše Hejlíka, tak mi říkal: „V divadlech je divná nálada. Na někoho to možná působí vznešeně, ale nakonec všichni skončí u piva a panáků a lamentují na život. Druhý den je z toho bolí hlava. A tak pořád dokola.“

To je hrozný klišé. Třeba by tak Lukáš skončil, kdyby hrál dál. Proč se ale nemluví o doktorech a alkoholu? Nebo o novinářích? Na herce je jenom líp vidět. Sorry, že si jdeme po představení sednout a že u toho nepijeme kafe.

Takže to bez posezení se skleničkou v divadelní kavárně nejde?

Jsou herci, kteří si sbalí tašku a jdou domů. Já si to ale nedokážu představit. Potřebuju dekompresní komoru, než začnu zase normálně fungovat. Navíc moje práce pro mě znamená i to, že poznávám kolegy, že spolu tvoříme komunitu. Jo, bylo by hezčí, kdybychom hráli pétanque a pili u toho sodovku, ale tak to v Česku nechodí. My tady – a vlastně v celé východní Evropě – všechno řešíme alkoholem, radost i smutek.

V jednom rozhovoru jsi o sobě říkala, že jsi smutný člověk. Mně tak nepřipadáš.

To jsem ráda. Asi se měním. Ale dlouho jsem byla strašný depkař. Možná to pominulo po třicítce.

U mě to spíš po třicítce začalo.

Fakt? Mně přijde, že mám v poslední době spoustu věcí na háku. Nechtěla bych, aby mi bylo zase míň. Potkat své mladší já? Hnala bych se rychle pryč, abych se nenakazila těmi negativními stavy.

Návod na zahnání depky se bude možná kdekomu hodit.

Prostě jsem se naučila žít sama se sebou. Se svou mírou záště, trapnosti a se všemi dalšími negativními věcmi, za které bych se dřív peskovala. Už vím, co od sebe můžu čekat, takže se v sobě tolik nezklamávám. Jestli je tohle zmoudření, to fakt nevím.

(…)

Zmínila jsi pořad Branky, body, kokoti. Jak dlouho je formát satirických feministických videí udržitelný, než se okouká?

Těžko říct. My jsme takovou popularitu vůbec nečekali. Nevím, jak dlouho budou chtít lidi ještě koukat, jak si děláme srandu z mačo úletů osobností, které vyhlašujeme za prasáky týdne. Třeba i majitelé firem jednou pochopí, že v reklamě na barvy a laky nebo na šroubovák nemusí být holej zadek modelky a řada sexistických dvojsmyslů. Pak nebudeme mít o čem točit.

Tak to budete vysílat asi ještě dlouho. Máš nějakého kandidáta na prasáka týdne, na kterého se ještě nedostalo?

Na nikoho konkrétního si zuby nebrousím. Když tam byl Václav Klaus mladší, měla jsem pocit, že je naše sbírka pokémonů kompletní. Jako by člověk sbíral hokejové kartičky a našel v balíčku Wayna Gretzkyho. Teď během pandemie se tam zcela po právu objevil kancléř Vráťa Mynář se svojí ilegální zabíjačkou. Plivl do tváře všem, kdo tady dodržovali bezpečnostní pravidla. Vysvětluj pak lidem, že jsou si všichni rovni, když vidíš tyhle kluky z Hradu, jak si z nás dělaj jenom prdel.

Ve zbytku rozhovoru se dozvíte, jestli ještě dneska herci (nebo aspoň Tereza) sní o zlaté kapličce, o tom, jak se dnes jedině dá inscenovat klasika, jak v divadle nevyhořet (řeč není o zlaté kapličce). A taky které postavě, již ztvárňuje, by Tereza Dočkalová přála smrt. To vše v novém čísle Finmagu, který najdete ode dneška v trafice. Nebo si ho můžete koupit přes web – elektronicky i na papíře.

Objednat Finmag