Vogue: Tanec utlačované subkultury proniká do mainstreamu

Černobílý klip Madonny k hitovce Vogue zahýbal v roce 1990 hitparádami a ukázal světu tanec, pro který je charakteristické pózování, vyjádření rukama a další expresivní pohyby – vogueing. Ve stylizovaném videoklipu Madonna à la Marlene Dietrich svůdně šeptá, dramaticky si rámuje obličej rukama a kolem pózují tanečníci jako antické sochy. Elegantní, aristokratičtí, nedotknutelní, krásní.

Madonna je vogueovou kmotřičkou, která dokázala vyčmuchat potenciál v subkulturním umění a přetvořit ho do blýskavého popového produktu. Ostatně v módě tenhle mechanismus funguje celé 20. století. I mně se její videoklip zaryl pod kůži – jako dítě devadesátek to tak mám s většinou Madonniných klipů. Ale až nedávno jsem se začala zajímat o kontext LGBTQ+ subkultur, pro které může být životní styl, který později hltáme jako trend, mechanismem přežití v nepřátelské společnosti.

House of Ninja

Vogue neminul ani Českou republiku, v tomhle příběhu konkrétně Michala „Ninju” Černého, který v USA v roce 2011 studoval tanec a v nejrůznějších kurzech oťukával, co by ho mohlo bavit. Sešli jsme se na kafe, aby mi vyprávěl o tom, jak s voguem začal a kam ho to posunulo. V roce 2013 se na nějaký čas odstěhoval do New Yorku a začal se naplno věnovat studiu streetových tanečních stylů, choreografii a současnému tanci na Broadway Dance Center. Vogue dělal mimo školu, chodil na parties a nasával atmosféru ballů. A v rámci ballroomu také ve vogueových disciplínách soutěžil. „V Madonnině klipu byli tanečníci z House of Extravaganza. Použila jen pár ballroomových tanečníků, další byli prostě  profesionálové, kteří se naučili vogueovat,“ přibližuje mi pozadí vzniku legendárního videoklipu a vypráví mi o svém členství v House of Ninja, který je jedním z původních ballroomových uskupení.

Založil ho tanečník a choreograf Willy Ninja v roce 1982 a objevil se také v oceňovaném dokumentárním filmu Paris Is Burning. Prostřednictvím tanečníků, jako byl Willy a jeho nástupce Benny nebo zmínění choreografové z House of Extravaganza, se tanec vogue začal díky kurzům, stážím a vystoupením šířit i mimo USA a v průběhu let věhlasné newyorské houses zapustily kořeny i v Evropě – dnes je srdcem evropské ballroomové kultury Paříž.

„Soutěžení mají ballroomy v DNA. Já to beru jen jako jeden z prvků. Baví mě to tím, co mi to dává, jako umělecké vyjádření. Soutěže mě často odradí. Nebaví mě ta politika, často jsou tam na sebe moc ostří. S tím prostředím je spojená určitá míra teatrálnosti a předstírání ‚já jsem tohle a támhleto‘ a houses jdou přirozeně proti sobě. V českém a evropském prostředí je vyhrocenost menší, ale v Americe do sebe fakt jdou. Zažil jsem i agresivní bitky, kdy se před klubem parta lidí pobodala. Ten klub se pak zavřel. Já to začal dělat na popud jednoho ze svých vzorů, Bennyho Ninjy. Když jsem poprvé viděl jeho vystoupení, tak mě strašně bavilo brutální sebevědomí, které z něj vyzařovalo,“ vzpomíná Michal a dodává, že pro lektora vogue je budování sebevědomí nezanedbatelným přínosem, který se z téhle taneční disciplíny dá odnést do života.

Nabízí se otázka, jak je těžké dostat se do vyhlášeného houseu. Michalovi to trvalo tři roky, spoustu komunikace, scházení se s členy na lekcích, chození na bally, studium ballroomové kultury a toho, jak konkrétní house funguje. Někdy je nezbytným krokem k členství výhra grand prize, tedy hlavní ceny v rámci ballu, někdy stačí dokázat svoje schopnosti, znalost prostředí a sednout si s ostatními členy na osobní rovině – jako právě u Ninjů, kde tlak na výhry není tak velký. 

Od Madonny po Rihannu

Michal byl i prvním tanečníkem, který u nás vogue začal aktivně vyučovat. Působil na HAMU, DAMU, v rámci tanečních škol, hodně cestoval a pořádal workshopy. Česká scéna se ovšem během posledních pár let rozrostla a Michal není zdaleka jediný, kdo se tu téhle disciplíně věnuje. Lana Ebony je mladý ukrajinský tanečník žijící v Praze, který na vogueing narazil na internetu a řekl si, že to musí umět taky.

„Zkoušel jsem to sám doma podle videí, která jsem si zpomaloval, abych okoukal techniku,“ vypráví a dodává, že brzy poté narazil na tanečnici Oli, která vogue v Čechách učila. Lana patří do původního amerického House of Ebony, který má svou pařížskou pobočku a členy v dalších státech. Ačkoli má ballroom a jeho disciplíny včetně vogue pevná pravidla, také se neustále vyvíjí podle potřeb živé komunity. Podle Lany je dnes zastoupení genderových identit a LGBTQ+ spektra co nejširší a zrcadlí, kam se queer komunita vyvinula. 

„Ta kultura má afrolatino transgender kořeny. Dnes bych řekl, že je to ještě pestřejší. S celosvětovým rozšířením do ballroomu začaly přicházet ženy, tedy nejen trans ženy, ale i cis ženy, bílí queers, prostě kdokoli. Ta kultura byla založená na binárním genderovém rozdělení, i kategorie, ve kterých se soutěží, jsou rozděleny na ‚mužské‘ a ‚ženské‘, nicméně nedávno se začaly dělat i nebinární kategorie. Postupně se to otvírá. Je v tom jistý paradox. Původní členové komunity na binárním rozdělení trvají, protože to k patří k hodnocení v rámci těch performancí, zároveň ale chápou, že právě ballroomová komunita je safe-space, a vytváření nových kategorií vítají.“ 

Madonna tehdy pár klukům pomohla splnit si sen a věnovat se tanci na profesionální úrovni. Jenže kvůli tomu se subkultura vogue částečně rozmělnila v mainstream, ať už jde o hudbu, nebo o módu. Michal zmiňuje například Rihannu – velkou fanynku vogueu, členku House of Mugler a občasnou porotkyní v ballromových panelech. A stejně tak, jako se původní houses jmenují po věhlasných módních domech, dnešní módní tvůrci se inspirují kreativitou členů ballroomu.

„Nejsem zastáncem tvrzení starší generace, která je často proti pronikání do mainstreamu,” vysvětluje svůj přístup Michal. „Mám pocit, že čím víc si něco schováváš jen pro sebe, tím víc to paradoxně zabíjíš. Nedostává se to ven a nepředává dál. Bohužel pak vzniká i spousta nesmyslů, co se týče hudby, nesprávná terminologie a tak dál. Ale i díky nesmyslům, jako třeba písnička Tens od Jennifer Lopez, která je inspirovaná ballroomem, ale používá špatnou terminologii, může vzniknout zájem a třeba právě seriál jako Pose. Dobrá cesta je nejít proti kořenům, dělat to správně, používat správnou terminologii a správnou hudbu. Obecně také platí, že by se měl dávat voguerům větší kredit. A když vám zavolá producent z velké show, jakou je třeba soutěž RuPaul’s Drag Race, tak do toho jít, a ne brblat, že je to komerční hovadina, protože pak angažují známější jména, v tomhle případě Todricka Halla, Janisse Marshalla a další, což jsou sice skvělí choreografové a tanečníci, ale nejsou to vogueři,“ dodává.

Ballroom pro mě zůstává živým paradoxem. Je to příklad postupů, kterými si utlačovaná menšina dokázala vybudovat vlastní kulturu a prostor, ve kterém byla v bezpečí. Tam se zrodil tanec, který dodnes nepřestává fascinovat mainstreamový pop a módní tvůrce. Tanec plný svobody, hrdosti a sebevědomí. A ten je dodnes živý stejně jako ballroomová subkultura. Přes dramatické zákruty sociální represe i přes vykrádání povrchními trendy.

(Foto: titulní Michal Ninja / archiv Michala Ninjy; Lana Ebony / fotil Robert Cane)