Konec kariéry v pětatřiceti a začátek od nuly. To je druhý život baletek

„Mami, zničila jsem ti kariéru?“ ptala jsem se nedávno provinile té svojí. Přemýšlela jsem nad otázkami rodičovství, ona ležela na gauči a na koleno si přikládala sáček s ledem. Za sebou sice nemá světovou kariéru primabaleríny, i přesto toho stihla dost. Tančila v divadle i televizních estrádách, učila na konzervatořích i základních uměleckých školách, změnila několikrát povolání, měla dítě, začala podnikat a podstoupila šest operací kolen. To je vcelku běžný scénář ze života tanečníků, což mi potvrzuje i táta, když vypráví o osudech spolužaček z konzervatoře. Ze všech se totiž nestanou světové špičky, jako je Daria Klimentová nebo Sergej Polunin, a nedotáhnou to jako oni až do Královského baletu v Londýně.

Kromě toho, že se moje maminka už několikátým rokem snaží dosáhnout na invalidní důchod, stále vede baletní školu a vzpomíná na návaly vyplavených endorfinů. „To je ten důvod, proč tanci propadneš. Je to jako droga a není lehký se toho vzdát,“ popisuje úžasné emoce, fyzické vypětí po trénincích i adrenalin spojený s vystupováním. „Balet není povolání, ale životní styl,“ dodává. Zajímalo mě, o co všechno mě rodiče připravili, když mi v dětství s dobrým úmyslem zakázali vydat se v jejich stopách, a proto jsem pátrala po osudech bývalých i současných tanečnic.

Vzdělání dobré jen k tanci

Být baletkou znamená obětovat nejvíc času hlavně fyzické kondici a rozvoji všestrannosti v rámci pohybu. Jak to vypadá, když se z koníčku stane hlavní studijní povinnost? „Když jsem na základce přemýšlela, co dál, taneční konzervatoř jsme zvolili proto, že měla nejblíž k moderní gymnastice, která se u nás studovat nedá,“ popisuje mi jedna z tanečnic, která je na začátku své profesní kariéry a raději si nepřála uvést své jméno. „Taky jsem tušila, že bych se trápila například s chemií, takže gympl jsem nezvažovala,“ dodává.

O konzervatořích už sice dávno neplatí, že jsou jen únikem před středoškolskou matematikou, přesto tanec zůstává hlavním oborem. Pro tanečnice je náročnější se během studia zaměřit ještě na to, co budou dělat po konci taneční kariéry. Tanec je z konzervatorních studií nejdelší, ale praxe je na rozdíl od jiných povolání krátká. Kvůli nestabilnímu příjmu tanečníka není jednoduché odkládat dostatek financí na druhou kariéru, další studium nebo rekvalifikaci. Přesto je angažmá v divadle po dokončení studia na konzervatoři logickým a často vysněným kariérním postupem.

„Šla jsem zkusit konkurz, ten mi vyšel, a tak jsem nastoupila do angažmá,“ vypráví mi tanečnice, která tak odložila studium vysoké školy. „Přece jenom tančit nebudu do padesáti, to úplně nejde, tak jsem si řekla, že využiju zkušeností ze školy a toho, že jsem mladá.“ Ani angažmá ale nemusí představovat výhru, a už vůbec ne jistotu. „Bylo to jako na houpačce. Chvilku jsou peníze, tak se z toho dá vyžít, pak to ale bylo zlý,“ vypráví o fungování souboru, který je závislý na nestabilní podpoře z dotací a grantů.