Obscénní divadlo pro batolata? Jak Kladno málem zařízlo hru, která má šanci sbírat ocenění

Když už se divadelní veřejnost, zpravidla spíš nejednotná a názorově i vkusově pestrá, začne masivně ozývat a bouřit, dá se vsadit na to, že se něco opravdu děje. To „něco“ mívá většinou podobnou podstatu: politická reprezentace zřizovatele určitého divadla zapomene, že spravuje veřejné finance, a začne se chovat, jako by do divadla osobně investovala, a jako by tudíž měla právo do jeho chodu přímo a radikálně zasahovat. Podotkněme pro pořádek, že politici mají za zřizovaná divadla samozřejmě odpovědnost – mají pečovat o to, aby v jejich čele stáli kompetentní odborníci a aby mohli dobře dělat svou práci.

Na divadelní mapě českých zemí jsou města, o kterých v souvislosti s nějakými skandály či mocenskými zásahy není vůbec slyšet, a přitom to neznamená, že by měla konformní či špatně fungující divadla. Pak jsou města, která na sebe tu a tam upozorní a rozjedou vzrušené debaty o umělecké svobodě. No a pak je tu Kladno. Město, jehož vedení má pravděpodobně dojem, že si na ně zlá česká divadelní veřejnost šikanózním způsobem zasedla, protože tamní Městské divadlo potkávají kauzy jak na běžícím pásu a řada z nich je spojena s radikálními zásahy dlouholetého primátora města Milana Volfa.

V tamním činoherním souboru se něco děje tak často, že už je skoro těžké nechat se tím překvapit. Když se likvidovali umělečtí šéfové, kteří měli ambice a náročnější repertoár, bylo to sice nesympatické, ale třeba aspoň vzdáleně pochopitelné. Když ovšem loni v létě prakticky ze dne na den z divadla vyletělo vedení, jehož repertoár tvořil téměř výlučně solidní mainstream a návštěvnost mělo zcela bezproblémovou, začalo být zřejmé, že o samotné divadlo (ve smyslu toho, co se hraje na jevišti) ve skutečnosti kladenské radnici nejde. (O loňské aféře skvěle referovala v kritickém čtrnáctideníku A2 někdejší kladenská dramaturgyně Adéla Vondráková.)