Před pár měsíci jsem se vrátila ke koníčku, který jsem si osvojila během puberty. Prázdniny strávené na venkově se strýčkem a jeho stohy novin „Spirit“ ze mne v pubertě udělaly křížovkářského mistra. A v karanténě jako když najdeš! Pot je pořád znoj, puk je touš, stejně, jako je domácí zvíře buď koza, prase nebo pes. V křížovkách se nic nezměnilo. Svět je v nich ještě v pořádku. Bohužel.
Křížovka je instantní narušení mojí sociální bubliny. Už samotný fakt jejího luštění vás vrací hluboko do minulosti. Jako by křížovky byly ultimátním atavismem. Schopnost naučit se soubor slov a plnit je do souvislé mřížky je um podobný učení se dat bitev v českých zemích během hodin dějepisu na základní škole. V životě vám je obojí k užitku možná tak ve chvíli, kdyby na vás mimozemšťani chtěli dělat pokusy nebo se zhmotnila nejotřepanější fráze celého pedagogického sboru a ve vašich třiatřiceti vás dějepisářka opravdu vzbudila o půlnoci a chtěla vědět, kdy byla bitva na Bílé hoře nebo u Lipan. Na druhou stranu je vyplňování políček písmeny podivně uspokojující, asi jako sledování všemožných facebookových tutoriálů na to, jak si pomocí tavicí pistole vyrobit cokoli od květináče po nové šaty nebo poslouchání ASMR nahrávek.
Pocit archeoložky ovšem nemám jen díky křížovkářské činnosti jako takové. Vyplňování křížovek má totiž jediný cíl: vyluštit tajenku. A tady přichází další objevování ztracené Atlantidy. Tedy, domněle ztracené.
Konzervativní křížovkářský obsah není jen výsadou Čech. Tužky si i v Americe na křížovkách brousí především senioři. Status quo narušila hvězda mezi tvůrci křížovek, Anna Shechtman, která hned svou první křížovku otiskla v devatenácti letech rovnou v New York Times a postupně přitáhla k rubrice mladé lidi. Používá jak odkazy k Shakespearovi, tak ke Kardashianovým (Pracovní pozice zpopularizovaná Kris Jenner na sedm? "Momager") a její vtip je sarkastický, trochu morbidní a veskrze současný.
Když jsem se o křížovkách nedávno bavila s kamarádem, který se taky ve volných chvílích pustil do klidných vod papírového dobrodružství na osm, vzpomínala jsem s ním právě na svoje křížovkářské začátky. Na humoristické časopisy plné více i méně košilatých fórků a jejich point schovaných v tajenkách. Fórků, kterým jsem v dětství sotva rozuměla a dneska by mi přišly vtipný asi jako frky Václava Klause mladšího. Tedy spíš vůbec. Kamarád mínil, že ta doba už je pryč a sexistický křížovky vzal čas, podobně, jako pořad Rande XXL nebo Zlatou mříž.
Omyl. Stačí si koupit libovolný sešit luštěnek s vtipy a citáty, abyste během cesty za tajenkou získali pocit, že jste se propadli v čase, a díváte se zase na svoje třináctiletý já na prázdninách u strýčka. Pořád ty stejný vtipy, který ukrývají dokolečka, do zblbnutí, ty stejné archetypy: ženy jako staré megery čekající na muže vracejícího se z hospody s válečkem v ruce. Ženy jako zlatokopky toužící po kreditních kartách, špatné řidičky, ženy jako domácí zvířata („Pane, vy jste chovatel? Ano! A co chováte? Králíky, slepice a občas taky svoji ženu.“). Nesvéprávní jsou ve světe křížovkářských vtipů i muži. Ti si pro změnu sami neumí uvázat kravatu, natož, aby dokázali udržet penis v kalhotách. Jsou to bájní lhavci a nevěrníci, nešťastní alkoholici a tyrani, kteří drží domácí kasu pěkně zkrátka. Po vyluštění takového sešítku se cítím dokonale sklíčená, a rozhodně ne pobavená.
Nene, to opravdu nejsou křížovky z antiku, ale docela realistický pohled na humor, který sdílí mnoho domácností napříč republikou a seženete je v každém novinovém stánku. Zabil ve mě feminismus smysl pro humor nebo jsem si jen konečně uvědomila sílu hloupých stereotypů, které drží při životě část naší společnosti?
Vtipy stojí na zobecněných referencích a situacích. Zvykli jsme si na to, že blondýny jsou hloupé, ženy neumí řídit, natož parkovat, a muži jsou lidské trosky brblající v hospodě u fotbalu. A stejně jako opakovaný vtip prý přestává být vtipem, dokola omílaný stereotyp se tak pro mnohé stává nerozporovatelnou pravdou: ženy jsou pečovatelky, muži seladoni. Přejímáme a přijímáme stereotypy, jako by to byly dané fyzikální jevy. „Co se v mládí naučíš, ve stáří jako když najdeš“ je další z takových floskulí, lidových mouder a stereotypů.
Dovolím si nesouhlasit. Křížovkářský um jsem ani po více než 15 letech neztratila, ale schopnost kriticky uvažovat nad snůškou hloupostí, které vyplňování políček v luštěnce častokrát přináší, jsem našla konečně až teď. A tak jsem si radši koupila velký sešit „Pomazánky“, který v tajenkách ukrývá postupy nejrůznějších receptů. Přece jenom, žena patří do kuchyně, ne? Vy zpovykaný feministky!
Whitney Cummings je veteránka humoru, autorka a scénáristka: „Slyšela jsem, že se teď hodně mluví o sexuálním obtěžování a já to chápu, jasně, že chcete sahat na ženy, jsou krásný, nedá se jim odolat a já té současné frustraci fakt rozumím. Protože občas na letišti zahlídnu služebního psa. A já toho zatracenýho psa chci pomuchlat. Panebože, je to pes, takže to samozřejmě chce! Jak natřásá tou prdelkou, jestli si o to neříká, tak už fakt nevím!“ Dejte si hodinový speciál „Can I Touch It?“, kde se seznámíte i s Whitney-robotkou.
Kanaďanka Catherine Ryan se zamýšlí nad tím, jaké to je žít jako singl máma v pětatřiceti: „Jsem teď, jak se říká, ze hry. Prostě jsem si řekla, že po těch fiascích už nechci randit. Ale spousta kamarádů mne pořád přesvědčuje, abych se do tý hry vrátila zpátky. Ale proč? Proboha, proč musím být jako vy? Umíte si představit, že bych byla hodně špatná chiruržka, která by zabila každýho svýho pacienta, a ještě zdemolovala celý oddělení paliativní péče, a kámoši by na mne i tak mrkali „Ale no tak Catherine, holka, tak kdy tě budeme mít zpátky na pohotovostním příjmu, co?“ Ryan pokryje všechno od Meghan Markle po Kardashianovi ve speciálu „The Glitter Room“.
„Stárnoucí mileniálka“ Ilisa Shlesinger taky ráda vysvětluje stereotypy: „Ženy nejsou zvyklý na odmítnutí, když se to týká sexu. Jasně, jsme zvyklý na odmítání, když jde… co já vím, z hlavy… o rozhodování o vlastním těle, o to mít vlastní názor nebo dostávat zaplaceno za stejnou práci stejně jako muži.“ Jak vtipkují mileniálky, zjistíte v „The Elder Millenial“.