Jak jsme dospívali. Trapná, legrační a upřímná puberta podle Pen15

Seriál autorek Mayi Erskine, Anny Konkle a Sama Zviblemana měl premiéru v roce 2019 na platformě Hulu. Tvůrci ho popisují následovně: „Střední škola tak, jak se opravdu stala. Erskine a Konkle hrají třináctileté verze sebe samých v roce 2000 obklopené skutečnými dětmi. Svět, v němž se váš nejlepší den může mávnutím gelové fixky stát i tím úplně nejhorším.“ Seriál si získal skvělé recenze, oceňovány jsou hlavně výkony hlavních hrdinek. Hodnocení na Metacritic i Rotten Tomatoes přesahují 90 %. V roce 2019 Pen15 získalo nominaci na cenu Emmy a letos odpremiérovala jeho druhá řada.

V roce 1999 vyšel singl „Candy“ americké zpěvačky Mandy Moore. Mně bylo třináct a živě si pamatuju, že jsem si ho pouštěla do sluchátek na usnutí. Přivřenýma očima jsem vnímala mihotavé světlo obrazovky, které do pokojíčku svítilo z obýváku, kde do noci pracovala máma. Rukama jsem do tmy tancovala a zpívala slova, kterým jsem rozuměla tak nějak napůl. Vlastně spíš vůbec. Bylo mi dobře a v hlavě jsem si přehrávala fantazie na pomezí dětství a dospívání, o hezkým klukovi z vedlejší třídy. Byl kudrnatej a jeho máma zamlada hrála princeznu v pohádce. Proto byl tak hezkej! Detaily se mi časem rozmlžily. Zůstala jen Mandy Moore a dodnes hmatatelný pocit plný naděje, očekávání i divných frustrací. Puberta. 

Přesně sem vás zavede seriál Pen15, který začíná právě za zvuků hitovky „Candy“. Zpátky do pokojíčku plného plakátů z Bravíčka. Bude vás provádět polozapomenutými traumátky, drobnými hrami a rituály, které přesně zapadaly do křehkého období raného dospívání. A vůbec při tom nevadí, že se odehrává v Americe. Popkulturní odkazy a hlavně modelové situace budeme dobře znát všechny.

Trapné i intimní

Neznám snad nikoho, kdo by na období puberty vzpomínal s bůhvíjakým nadšením. Rádi se vracíme do bezpečí dětství, ale u puberty to tak jednoznačné není. Puberta je totiž prostě trapná. Pro ty, co ji prožívají, i pro jejich okolí. Těžko uvěřit, že by se do ní někdo chtěl dobrovolně vracet. A přesně to udělaly autorky Konkle a Erskine, které na obrazovkách nechaly znovuožít svá pubertální alter-ega.

Nápad napsat seriál založený na střípcích vlastního dospívání na přelomu milénia se nemusí jevit nikterak objevně, možná jako další komedie pracující s nostalgií a svérázným humorem typickým pro autorky z řad dnešních třicátnic. Vtip je ovšem v tom, že hlavní postavy, třináctiletou Mayu a stejně starou Annu, hrají samy autorky scénáře, třicátnice Erskine a Konkle. V kulisách amerického předměstí a jedné typické střední školy tak ožívá univerzální příběh o dospívání se vším, co k tomu patří, včetně objevování vlastního těla, masturbace, prvního piva, menstruace, prožívání rozvodu rodičů a prvních letmých polibků - s bizarní disproporcí dospělých žen v roli mladých dívek.

Ještě pozoruhodnější je, že stačí opravdu chvilka, abyste na tuhle disproporci zapomněli. Nejenže zbytek herců je obsazený podle věkových kategorií (matka jedné z hrdinek je její skutečnou matkou), ale obě herečky se autenticky stávají svými pubertálními předlohami: ne moc oblíbenými školačkami, které zamilovaně civějí na svoje čtrnáctileté idoly a tancují na zahradě na hitovky od Spice Girls. Prolínání dětských herců s autorkami občas přece jen probleskne a funguje jako správně načasovaný zcizovací efekt.

Jiná Spice

Autorky Konkle a Erskine se seznámily na večírku v Amsterdamu, kam obě přijely na vysokoškolský studijní pobyt věnovat se experimentálnímu divadlu. Večírek měl téma „střední škola“ a obě se tak poprvé potkaly oblečené jako mladší verze sebe samých. „Asi to byla náhoda, možná až nezdravá posedlost mládím,“ glosuje Konkle ironii osudu jejich setkání pro magazín Vulture. Mezi dvěma hereckými partnerkami, které si musely projít náročným procesem dramatické tvorby na jevišti a schopnosti tvořit pod tlakem, vyklíčilo přátelství a postupně se přetavilo v nápad napsat velmi osobní seriál o dospívání.

Obě hrdinky se kromě ohledávání vlastního dětského mikrosvěta potýkají i s konfrontací se světem dospělých. Ten se tu objevuje jako něco, kam postavy dětskýma očima nahlížejí a co se snaží pochopit, zároveň jsou jeho neoddělitelnou součástí. S dospělostí kolem se vyrovnávají po svém, kombinací legračních i dojemně hlubokých situací, které dokážou vyvolat slzy, aniž by padaly do přílišného patosu. Ať už jde o soužití s rozvádějícími se rodiči nebo o pochopení vlastní identity.

V jednom z dílů tak Maya, děvče japonsko-amerického původu, zažije poprvé přímou konfrontaci s rasismem. Když je přidělena k třídním oblíbenkyním na školní úkol, ve kterém mají ztvárnit kapelu Spice Girls, spolužačky jí automaticky přidělí roli Scary Spice (Mel B), a to jen proto, že Maya je „ta jiná“. Následně diváka nechají napospas dětsky nevinné hře, ve které si z Mayi dělají shrbeného otroka, protože „Scary Spice je přece ta opálená a jiná, tak to chodí“. Za dětskými hrami cítíme pachuť latentního rasismu, se kterým si hrdinka Maya neví rady, a její zoufalá reakce je zkoušet si následně v zrcadle narovnat oči. Podobných příkladů, jak děti snadnou podléhají zdánlivě nevinným poznámkám a tlaku okolí, se v seriálu ukáže celá řada. Když je vám třináct, tak opravdu stačí málo, abyste se zničehonic přestali mít rádi.

Hlavně zapadnout

Každým dílem se dívky vzdalují dětství a noří se hlouběji do puberty. Seriál velmi realisticky i dojemně citlivě ukazuje objevování měnícího se dosud dětského těla: všechny falešné pusy, nacvičované před zrcadlem, konfrontace s vlastními pohlavními orgány i s divnými poznámkami dětí, které jsou stejně bezelstné jako bolestivě necitlivé. Mýty o vagínách páchnoucích rybinou, o menstruaci (která je pro dospívající dívky jako svatý grál) nebo o sexu jako takovém se v Pen15 ukazují dětskou logikou i prizmatem doby.

Děti tu tvoří modelový kolektiv: roztomilé oblíbené holčičky, „ty divné“, hezcí sportovci, bájivé lhářky s bohatým zázemím i třídní cvalík. Na druhou stranu Pen15 ani vedlejší postavy nepodává čistě jako archetypy. Ukazuje vývoj pro dětský kolektiv, ale hlavně člověka jako takového, typického. Každá dětská poznámka, která zákonitě vzniká z nevědomosti, se pak dokáže stát ničivým spouštěčem malého i většího traumatu, přesně tak, jak to z dob dospívání známe všichni.

Konkle a Erskine nevycházejí jen z vlastních zkušeností a historek: probírají se pubertou, zvýrazňují univerzální situace a dostávají je skoro až za neúnosnou hranici trapnosti, která v divákovi vyvolává často velmi nepříjemný pocit. Někdy si pomáhají i manýristickými hříčkami, když některé z dílů žánrově stylizují (např. jedna z hrdinek stalkuje svého idola a kamera i hudba působí thrillerově). Forma tu ovšem nepotlačuje obsah a není samoúčelná, naopak dokáže podtrhnout vnímání světa dětskýma očima.

My vs. mámy

Podobně komická i trýznivá je tu konfrontace s rodiči plná vzájemných frustrací i lásky, kterou v určitých chvílích ani jedna strana nedokáže vyjádřit tím „správným“ způsobem. Konkle a Erskine se chovají frackovitě, protahují slova, vztekají se, řvou, pláčou a vymezují se vůči svým matkám, kterými tak moc nechtějí být, aby na konci druhé řady pochopily, že i přes generační neshody a mraky souvislostí jen těžko chápaných došly aspoň k částečnému porozumění. Přesně tak, jak to jen puberta dovolí.

Právě zobrazení drobných situací, kde jsou dívky konfrontovány s vlastními rodiči, vnímám jako jednu z nejsilnějších linek, díky brilantním dialogům i hereckým výkonům. Budete se stydět, budete brečet a budete se poznávat. A hlavně si budete říkat: „Panebože, jak jsme já a moje máma mohly tohle příšerný období vůbec přežít?“