Allen vs. Farrow. Nový dokument kromě kauzy upozorňuje na manipulaci veřejnou mocí

V únoru tohoto roku HBO započalo vysílání čtyřdílné dokumentární série režisérského dua Amy Ziering a Kirbyho Dicka o dlouholetém a značně medializovaném případu obvinění ze sexuálního obtěžování proti americkému režisérovi Woodymu Allenovi. Série s názvem Allen vs. Farrow investigativním způsobem nahlíží na průběh soudních sporů kolem Allenova obvinění z obtěžování jeho adoptivní dcery, tehdy sedmileté Dylan Farrow.

Spor mezi Allenem a Farrow vznáší od svého vstupu na veřejnost v roce 1993 mnoho otázek. Je tomu tak i vzhledem k jeho kontinuitě a oficiální nezavršenosti. Příběh dosud značně odolával kolektivní shodě na tom, kdo je viník a kdo oběť. Ani já se v tomto článku žádného takového soudu dopouštět nehodlám a veškerá hodnocení a závěry právního i psychologického charakteru přenechávám příslušným odborníkům a odbornicím. 

Díky precizní práci produkčního týmu se blíže dozvídáme nejen o rodinných vazbách a osobních zkušenostech, ale získáváme také možnost nahlédnout do velmi chráněných lékařských, policejních a soudních materiálů, které celý případ osvětlují. Co tato dokumentární série odkrývá, není pouze pozadí jednoho soudního případu, ale také šokující realitu vlivu veřejných osobností, kteří narativ sexuálního obtěžování dovedou skrze své konexe velmi sofistikovaně manipulovat. Podívejme se zejména na to, jakým způsobem bylo možné v 90. letech minulého století stočit veřejný obraz ve svůj prospěch, a proč je to dnes – naštěstí – o dost komplikovanější. 

Kde končí zdravá mez

Farrow se po rozpadu manželství s hudebníkem André Previnem starala sama o početnou rodinu. V době, kdy započal její vztah s Allenem, vychovávala celkem sedm dětí. Z romantického vztahu se pomalu stával vztah partnerský, i když od začátku platila jasná pravidla. Oba žili odděleně a Allen neměl žádné povinnosti vůči dětem ani rodinnému životu. Farrow žila společně s dětmi v newyorském bytě poblíž Central Parku. Hodně času ale trávili v rodinném domě u jezera ve státě Connecticut. Allen je v létě navštěvoval a postupem času si začal s dětmi budovat bližší vztah.

Přestože Allen stále trval na tom, že nechce mít závazné povinnosti vůči dětem, souhlasil s Miiným návrhem na společnou adopci. Jeho požadavek byl, aby to byla holčička s blond vlasy, a tak v roce 1985 do rodiny přibyla Dylan Farrow. Dohoda zněla, že Allen se bude moci na výchově Dylan podílet do jaké míry uzná sám za vhodné. Jeho pouto a vztah k ní ale rostly a Allen se v roli otce takzvaně našel. Jeho blízkost ale časem v očích mnoha zúčastněných začala přesahovat zdravou mez.

Dokument ukazuje, jak si v jeho přítomnosti Dylan nemohla hrát s ostatními dětmi nebo být sama. Začal si ji přivlastňovat. Mezi tím se Farrow a Allenovi narodil biologický syn Satchel, přesto svou urputnou pozornost dál věnoval především Dylan. (Časem se ovšem potvrdil jeho intimní zájem také o adoptivní dceru Soon-Yi Prévin, když Farrow našla v Allenově bytě její nahé fotografie). Allen trávil hodně času se zbytkem rodiny v Connecticutu a stával se důležitou součástí rodinného života. Dylan později popsala, že jeho nepřetržitou až obsesivní přítomnost si s postupujícím věkem začala víc a víc uvědomovat. Z otcovského bezpečí se postupně stával pocit ohrožení.

Tah milenkou

Dylan ve svých výpovědích popisuje, že si připadala uvězněná, zahnaná do kouta, lovená. Před Allenovými návštěvami se začíná zamykat v koupelně, v jeho přítomnosti nemluví, nerada mluví o něm. Celá záležitost eskaluje, když přehnanou blízkost začínají doprovázet nevyžádané a nevhodné doteky. Těch si začíná všímat i Farrow. Její přístup je ale velmi opatrný. Sama nemůže uvěřit, že by se její partner mohl takto chovat k dítěti. Namísto odloučení v roce 1991 souhlasí s oficiální adopcí Allena dcery Dylan a syna Mosese s vidinou šťastné rodiny.

Jenže na povrch začínají vyplouvat znepokojující fakta o Allenově nevhodném chování vůči Dylan. Ta tehdy jako sedmiletá holčička ve svých výpovědích popisuje momenty, kdy jí Allen bral s sebou do postele, kde ji k sobě jenom ve spodním prádle intimně tiskl. Chvíle, kdy jí strkal palec do pusy a učil, jak sát, nebo ji bral do zákoutí domu a dýchal do nahého rozkroku. Okolnosti jednoho letního odpoledne, kdy Allen vzal Dylan na půdu a sexuálně ji zneužil, ji přiměla svěřit se matce. To odstartovalo sérii psychoterapeutických sezení a policejního i soudního vyšetřování.

V roce 1990 Allen začal navštěvovat klinickou psycholožku. Zprvu se o jeho chování hovořilo jako o ,nevhodné intenzitě’ ve vztahu k dítěti. Časem se ukázalo, že jeho chování s sebou nese také sexuální aspekty. Veřejně Allen nikdy nepřiznal, že by v jeho vztahu k Dylan existovala jakákoliv anomálie, nebo že by kdy došlo k sexuálnímu zneužití z jeho strany. Konzistentní výpovědi Dylan v průběhu let i výpovědi očitých svědků ovšem tvrdí něco jiného.

Vzhledem k tomu, že rodina pobývala na dvou místech, se v roce 1992 rozbíhá série vyšetřování a soudních sporů v New Yorku a v Connecticutu. V New Yorku se případu ujímá The City Childhood Welfare Administration (CWA), v Connecticutu státní policie zahajuje kriminální vyšetřování. V té době je populární hollywoodský pár pod hledáčkem amerických i světových médií a začíná tak boj také o veřejné uznání. Kauza se velmi rychle stává tématem veřejné a mediální diskuse. Sám Woody Allen, který svůj osobní život nerad veřejně rozebíral, je nucen se vyjádřit. Jeho komentář velmi chytře připojuje do celého příběhu jeho romantický vztah s dcerou Soon-Yi. Allen tak staví obvinění ze strany Farrow jako pomstu z žárlivosti. Nejvlivnější americká média tuto verzi přebírají a převrací případ ve prospěch Allenovy verze.

Americká veřejnost, už tak značně nakloněná Allenovi pod vlivem jeho úspěšných filmových snímků, odmítá připustit pravdivost podaných obvinění, včetně mnoha kolegů a kolegyň z filmového průmyslu. Na jeho straně stojí také mocné osobnosti amerického soudnictví. Mimo jiné Allen najímá odborný PR tým, který o jeho mediální obraz důkladně pečuje. Na osobní dotazy v rozhovorech Allen odpovídá, že výpovědi Dylan o jeho chování jsou výsledkem vlivu její matky. V rámci vyšetřování ale odmítá podstoupit polygrafické šetření pod dohledem státní policie. 

Důvěryhodná, nebo fantasmagorická?

Dokument odkrývá celou řadu souběžných událostí, které prozrazují, že tlak na to, aby vyšetřování dopadlo ve prospěch Allena, byl značný. V New Yorku na případu pod CWA pracoval vyšetřovatel Paul Williams, který výpověď Dylan považoval za důvěryhodnou a doporučil zahájit vyšetřování. Po odevzdání reportu byl ale propuštěn, údajně proto, že byl zaujatý a překročil své pravomoce. O rok později CWA vyšetřování zastavilo. Podle jiných doložených důkazů si Allen v té době najal soukromé detektivní služby, aby sledovaly rodinu Farrow a získávaly kompromitující materiály, nemluvě o jeho filmové protekci, kdy Farrow čelí výhrůžkám, ,že už si nezahraje’.

V Connecticutu se vyšetřování také komplikovalo. Ukázalo se, že lékařský tým nemocnice Yale-New Haven, který se věnoval případům sexuálního zneužívání na dětech a měl Dylan vyšetřit, postupoval neprofesionálně. Závěrečný report, který označil výpovědi Dylan jako nespolehlivé až fantasmagorické, byl nicméně smeten ze stolu, protože veškerý důkazní materiál získaný v průběhu sezení byl zlikvidován. Obě vyšetřování byla uzavřena bez verdiktu a jasného výsledku. V New Yorku došlo k upuštení od vyšetřování, ve státě Connecticut k uzavření případu kvůli prevenci traumatizace dítěte při výpovědi u soudu.

To by přece neudělal?

Jednotlivá fakta vytvářejí velmi odlišný obraz než ten, jaký převládal v očích veřejnosti. Jak by mohl světově uznávaný režisér, často označovaný jako filmový genius, udělat něco takového? Příběh Allen vs. Farrow jistě ukazuje, že celý případ je mnohem větší než samotná osobnost Woodyho Allena. Vzniká zde ovšem prostor pro nesnadné mentální cvičení: pokud uvěříme v jeho vinu, jak dál milovat jeho tvorbu? Je to vůbec možné? Dlouholetá váhavost a neochota veřejnosti udělat si na případ jasný názor je odrazem Allenova ohromného kinematografického vlivu a jeho schopnosti k nám skrze filmy promlouvat.

Síla jeho filmových postav pramení z vnitřních neklidů a nejistot, které v sobě každý z nás nosí. Allen skrze svou filmovou tvorbu dává nepříjemným neurózám lidskou a přijatelnou tvář. S jeho charaktery je velice snadné navázat vztah, a jak popisují také psychologové a psycholožky v dokumentu, skrze postavy se cítíme být blízko samotnému Allenovi. Připustit jeho vinu se stává být o to těžší. Co ovšem filmy Woodyho Allena také zobrazují opakovaně, a na co si publikum postupem času dokázalo zvyknout, je velký věkový rozdíl, který v romantických zápletkách hraje velmi důležitou roli. Často se opakující prvek, kdy starší muž navazuje vztah se stále mladšími hrdinkami, odkrývá jistou životní paralelu. Společně s manipulativní mocí veřejné osoby zde vzniká další dilema vycházející z vlivu umělce či umělkyně. Kde je hranice a do jaké míry se lze nechat svobodně ovlivňovat uměleckou tvorbou člověka, který pro nás na lidské úrovni představuje morální problém?

Od počátečního vstupu kauzy Allen vs. Farrow do veřejného prostoru Allen veškerá obvinění odmítal a zaujímal postoj oběti. Celou záležitost obracel proti Farrow jako osobní mstu, a dokonce veřejně zpochybňoval její mentální zdraví. Nejenže historicky byly ženské výpovědi zpochybňovány pod tíhou údajné psychické „slabosti“, ženám byla také za účelem diskreditace přivlastněna hysteričnost. Zajímavé je pozorovat, v jakých momentech se po tomto nekompromisním označení sahá. Hysterie je obtěžkána příznakem nepříčetnosti (od potlačené sexuální exprese po emocionální labilitu), a prosakuje do společenského vnímání ve chvíli, kdy se žena vymezí proti stávajícím normám. Další oblastí, odkud může pramenit veřejná nedůvěra k verzi Farrow, je stereotypizovaný obraz sobecké matky štvoucí děti proti otci. 

Vrátíme-li se obloukem k případu Allen vs. Farrow, námitky a ostré osobní útoky, jež byly proti Farrow ze strany Allena vznášeny, tento model velmi silně kopírují. Veřejné útoky proti Farrow jako proti ublížené matce, která se prostřednictvím sexuálního obvinění Allenovi mstí za jeho vztah se Soon-Yi, měly v očích veřejnosti vypodobnit další ženu jako nepříčetnou a pomstychtivou mrchu. Ozvěny tohoto chování známe i z kauz kolem #MeToo, kde znevěrohodnění svědectví obětí bylo hlavní strategií protistrany. I díky tomuto hnutí privilegia majetných, mocných jedinců a osobností s velkým sociálním a kulturním kapitálem slábnou. Důraz kladený na vzdělání, sexuální výchovu, práva na tělo a sdílení příběhů, pomáhají také měnit obraz toho, jakým způsobem se na sexuální zneužívání nahlíží. Důležitou součástí může být také podpora a vymezení se vlivných osobností. Řada herců a hereček se za spolupráci s Allenem omluvila a vrátila své honoráře. Časy se mění – a jeden z důkazů změněné optiky může být právě i kauza Allen vs. Farrow.