Harfa umí být i v orchestru sólo

Jana Boušková

Od roku 2005 je sóloharfistkou České filharmonie. Vystupovala s nejvýznamnějšími orchestry v nejproslulejších sálech světa. Získala řadu mezinárodních cen. Učila hru na harfu v Bruselu, dodnes ji vyučuje na pražské AMU a na Royal College of Music v Londýně. Nahrála řadu CD.

Osmdesát na dvacet

„No, to je paradox, Smetana kadenci totiž sám nenapsal,“ pokračuje překvapivě Jana Boušková, která sama upravila a nahrála tři části z cyklu Má vlast pro sólovou harfu. „Přesněji řečeno, Smetana napsal ty známé počáteční akordy, ale harfovou kadenci dokončil až Václav Staněk, vynikající harfista té doby, který to se Smetanou samozřejmě konzultoval,“ objasňuje.

Cože? Harfista? Podle složení dnešních orchestrů se zdá, že za harfou sedí jen samé ženy a že tedy jde o genderově nevyvážený hudební obor. Podle Jany Bouškové byli v orchestrech dříve prakticky jen samí muži, tedy i harfisté. Změnilo se to až ve 20. století, snad proto, že harfa nebyla pro muže umělecky ani množstvím hraní zajímavá. Muži potřebovali vydělávat peníze, a tak u harfy zůstávaly samé ženy. „Dnes už máme i v Čechách řadu mužských studentů,“ říká harfistka, která patnáct let učila na Královské konzervatoři v Bruselu, dodnes vyučuje na pražské AMU a na Royal College of Music v Londýně. „Ale máte pravdu, i dnes je poměr mezi ženami a muži stále tak osmdesát na dvacet.“

Změnil se i skladatelský vztah k harfě jako nástroji. Před čtrnácti lety předvedl guru nové hudby Pierre Boulez v rámci Pražského jara skladbu pro tři harfy, tři klavíry a troje bicí nástroje. Byl to fantastický zážitek. „Já to bohužel tehdy neslyšela,“ navazuje Jana Boušková, „ale Boulez harfu skutečně miloval už od dob svých studií. Napsal pro ni mnoho skladeb a inspirací mu byl francouzský harfista Pierre Jamet.“ Umělkyně připomíná i tvorbu Kryštofa Mařatky, česko-francouzského skladatele žijícího v Paříži. „Harfa ho zajímá jako velmi barevný nástroj, který nabízí také mnoho efektů. Kryštof Mařatka pro mě napsal sólový koncert Praharphona, v němž se používá na hraní někdy i pravítko či šroubovák.“

I harfa má však pro skladatele své omezení. Kvůli sedmi pedálům, které musí harfistky a harfisté obsluhovat, a díky kterým se na každé struně dají zahrát tři různé tóny, nelze na harfě vyhrát rychlou chromatickou stupnici jako na klavíru. Na malou přízeň soudobých skladatelů vůči harfě si Jana Boušková nemůže stěžovat. „O to víc mě mrzí, že skladatelé jako Smetana, Dvořák nebo Čajkovskij pro sólo harfu nic nenapsali, i když v orchestrální tvorbě ji používali. Stejně jako ji pokaždé využil i Mahler ve svých symfoniích i písňových cyklech a za svého dvorního harfistu měl Čecha Alfreda Holého.“

Významná česká stopa

Speciálně Francie je země harfě zaslíbená, ale i v Americe, kde se v současnosti vyrábějí nejvyhledávanější moderní harfy, je to oblíbený hudební nástroj. Bohužel se málo ví, že stěžejní harfová škola z konce 18. století, která vytvářela základy moderní hry, pochází z Čech: „Jméno Jana Křtitele Krumpholtze, vynikajícího českého harfisty druhé poloviny 18. století, samozřejmě všichni ve Francii znají, protože tam působil. Hrají se jeho skladby, ale mnohdy jsou cizinci překvapeni, že to byl původem Čech.“

Harfovou tradici má Jana Boušková v rodině. Její matka Libuše Váchalová byla významná harfistka a pedagožka. „Byla jsem s harfou vlastně neustále spjatá, všude jsem ji slyšela, vyrůstala jsem s ní, takže má volba hudebního nástroje přišla přirozeně, aniž by mě maminka do toho nutila,“ svěřuje se umělkyně, kterou její matka provázela jako učitelka i během studií na konzervatoři. Vztah rodiče a dítěte ve vztahu učitel/žák nebývá obvykle bez problémů, Jana Boušková tvrdí, že v jejím případě to bylo jinak. „Já jsem měla s maminkou neskutečně krásný vztah. Byla pro mě nejen velkou inspirací, ale byla to i opravdová kamarádka. Byla jsem na ni natolik v dobrém smyslu slova upnuta, že jsem jí ve všem věřila. Žila jsem v takové zlaté kleci, kde bylo jen dobro a nikdy jsem nezažila nějaké intriky. S tím jsem se bohužel setkala u lidí až v pozdějším věku. O to větší rána to pro mě byla.“

Všechno má svůj čas

To hlavní, co se od své matky harfistky naučila, byla věta „spěchej pomalu“. Cvič pečlivě a trpělivě, všechno má svůj čas, kdo spěchá, ten si zafixuje zlozvyky, kterých se už nikdy nezbaví a budou mu bránit v dobrém hraní. „To bych určitě doporučila všem, kdo se chtějí zaobírat hudbou, a možná to platí pro všechny obory. Mně se to neuvěřitelně vyplatilo a nakonec se mi celá ta trpělivá práce vrátila, když jsem nemohla dva roky hrát. Těch nesčetně hodin cvičení, které jsem v mládí harfě věnovala, se mi zúročilo. Ruka si i po dvou letech pauzy na všechno velmi snadno vzpomněla.“

Letos ještě Jana Boušková absolvuje s filharmoniky evropské turné i závěr Roku české hudby, který vyvrcholí prosincovými koncerty České filharmonie v New Yorku. „Je to nádherné, že budeme hrát v Carnegie Hall, ale já to beru s velkou pokorou. Hlavní pro mě je, že můžu hrát, že se mi vrátilo zdraví. Jsou lidé, kteří žijí jenom tím, že chvátají za nějakým pomyslným cílem úspěchů a mediálního zviditelnění, a na ty nejdůležitější věci v životě zapomínají. Mně se život tak přehodnotil, že mohu opravdu tvrdit, že jsem teď šťastná a vděčná za vše.“

Dvě přání si ale Jana Boušková přece jen chce ještě splnit: „Snad vyjde v roce 2027 nabídka sólového vystoupení s Maximem Vengerovem v Carnegie Hall v New Yorku, ke které mě mistr houslí osobně vyzval. A pokud se v budoucnu opět zařadí sólové koncerty s filharmoniky v Rudolfinu, budu také moc šťastná.“