Když jsem vyhrála miss, chtěli, abych si nechala upravit mezeru mezi zuby, říká modelka Švantnerová

Když jsem si vás vyhledávala na internetu, většina textů se týkala vašeho vzhledu, především postavy. Dost mě zarazila četnost a mnohdy až oplzlost některých titulků. Jak to vnímáte vy?

Asi jsem si zvykla a co si budeme... je to hlavně bulvár. Přesto si občas říkám, že mám přece jiné přednosti. Tyto čtenáře ale víc zajímají pikantnosti a osobní vztahy, než kdo co kde dokázal. Na druhou stranu jsem modelka a ten vzhled k tomu patří.

Berete to tedy jako součást profese.

Dá se to tak říct. A také jsem už dost vyrovnaná a priority mám nastavené někde jinde. Můj postoj zásadně změnilo i narození dcery. Dříve jsem spíš bojovala s tím, že jsem dávala rozhovory, které nakonec vyšly úplně jinak. Je těžké bránit se nepravdivým zprávám. Například se propíralo, že jsem hubená a určitě trpím anorexií. Trápilo mě to, nevěděla jsem, jak se k tomu postavit, přitom realita byla jinde. Teď už to neřeším, stačí mi, že vím, jaká je skutečnost. Zároveň musím zaklepat, že jsem nikdy nepatřila mezi kontroverzní osobnosti, takže se většinou psaly hezké věci.

Snažila jste se médiím oponovat a lživé informace vyvracet?

Mám zkušenost, že to je úplně zbytečný. Jakmile takovému novináři začnete odporovat, dění kolem se ještě víc rozdmýchá. Někdy je lepší mlčet a za dva dny na to každý zapomene. Je ale pravda, že téma anorexie je dost na hraně a opravdu není vhodné a fér takto člověka onálepkovat, zvlášť když jsem si nějakými potížemi jako náctiletá prošla. V tomto konkrétním případě jsem se nakonec ozvala a zprávy vyvrátila na svých sociálních sítích. Dál jsem se v tom nešťourala.

Chápu, že je to osobní a citlivé téma, ale můžete přiblížit, co jste v dospívání řešila?

Právě postavu. Vždycky jsem byla hubená. Zaprvé to máme v genech – kdo zná moje rodiče, tak chápe – a zároveň jsem se odmalička věnovala sportu, který miluju, takže to mám trochu snazší.

Když mi ale bylo nějakých 17 let, což je z mého pohledu hodně zranitelný věk, tak jsem odcestovala pracovat do zahraničí, kde na mě kladli vysoké nároky a agentura tlačila, ať zhubnu. V tom věku, sama, na druhé straně zeměkoule a s vidinou, že se stanu top modelkou, jsem pro to chtěla udělat maximum. A začala hubnout. Jenže mi to moc nešlo. Moje tělo takhle nefungovalo, až jsem prostě jedla jen jedno jablko denně. Vypadala jsem strašně nezdravě, navíc mi to nabouralo imunitu, chytla jsem žaludeční bakterii a tělo se úplně bloklo. Přestože jsem chtěla začít jíst, nešlo to. Skončila jsem v nemocnici v Hongkongu, což mi naprosto otevřelo oči.

Do konce života asi budu mít žaludek trochu podrážděný, protože jsem mu dala vážně zabrat, ale probrala jsem se „včas“ a od té doby se vyhýbám veškerým dietám. Brzo jsem se také naučila mít ráda sama sebe a říkat okolí ne. Buď se vám líbím taková, jaká jsem, nebo máte smůlu. To mi pomohlo i v budoucnu. Když jsem vyhrála miss, chtěli po mně, abych si nechala upravit mezeru mezi zuby. Odmítla jsem. Mohu teď o tom v klidu mluvit, protože všechno dopadlo vlastně dobře, ale je to skutečně citlivé téma.

Už jste na to narazila, ale jak tvrdá je modelingová branže?

Když jsem začínala, byla úplně jiná doba – je to skoro dvacet let. Neexistovaly sociální sítě, chytré telefony, internet jen omezeně, v mnohém to bylo náročnější než dnes. Ve 13 letech jsem vyrazila se základy angličtiny do města, kde se anglicky pomalu ani nemluvilo. Když jsem se potřebovala kamkoliv dostat, chodila jsem s mapou. Těžší než modelingový svět však bylo osamostatnit se a zůstat bez rodiny, hodně se mi stýskalo. Každopádně mě to obrovsky posunulo, dospěla jsem mnohem dřív. Jsem rodičům moc vděčná, že mi to umožnili.

Přála byste si to samé i pro svoji dceru?

Spíš ne, ale také vím, že ať přijde s čímkoliv, budu stejná jako rodiče a nebudu jí v ničem bránit. Řeknu k tomu to své, ale bude to zbytečné. Každý si tím musí projít.

Pokud srovnáte modeling „včera a dnes“, vnímáte nějaký posun směrem k body positivity, jak by se mohlo zdát z mnoha kampaní?

Nějaký vývoj vnímám. Lidé se snaží vycházet více vstříc a neříkat nic špatného. Stejně jako se zapojují modelky menšího vzrůstu nebo plus size. Když se ale podíváte na přehlídky největších světových módních domů, jako je Dior, Fendi nebo Chanel, tak vždycky předvádějí ultra štíhlé holky a myslím, že to tak i zůstane. Ten hlavní trend zůstává tam, kde býval dřív.

Jaký to dává signál mladým dívkám, které mohou k modelkám vzhlížet a připadat si v tomto směru nedostatečné?

To je samozřejmě druhá věc. V dnešní době Instagramu mi ale jako větší problém přijde, že se mladé holky vidí spíš v dokonalých, vyplastikovaných osobnostech.

Vy sama přemýšlíte nad příspěvky, které na Instagram přidáváte?

Je fakt, že když jsem si před lety Instragram založila, využívala jsem ho jako své fotoalbum a nikdy by mě nenapadlo, že budu mít tolik sledovatelů. Nyní o tom přemýšlím více a jsem si vědoma, že mohu mít nějaký vliv. Proto připínám jen to, čemu věřím, co mám ráda, a když mě lidé například žádají, abych jim ukázala, co jím, dávám si hrozný pozor. Dobře si uvědomuji, že nejsem odborník a na každého funguje něco jiného.

Co vám modeling přinesl pozitivního, co máte na své práci ráda?

Když jsem byla mladší, umožnil mi navštívit spoustu zemí, kam bych se možná nikdy nedostala. Zároveň mě baví ta různorodost – každé focení nebo přehlídky jsou jiné, žádný stereotyp. Stále se vám otevírají nějaké dveře.

Proč?

Chytrý hodinky miluju, nedám bez nich ránu. Jsou pro mě každodenním pomocníkem. Když jsem třeba s malou na hřišti, dá se přes ně volat, nadiktovat zpráva a přitom mít volné ruce. Během sportu zas pravidelně sleduju, kolik uběhnu, do jakých výšin jsme na horách vystoupali, jakou trasou a podobně. Hlídám si i tep, abych věděla, jestli už nejdu přes sílu. Mám hodinky i od jiných značek, ale tyto vítězí. A jako bonus mají opravdu hezký design.