Jsou témata, která jsou těžká vždycky. O jednom z nich – vztahu dětí a rodičů během rozpadu rodiny – vypráví fotograf Adam Wiltsch ve svém fotografickém projektu, jenž nese název 3650. Právě tolik dní trvalo období, kdy své dva syny každý den fotografoval. Nejčastěji ráno a večer, když byl klid a měli na sebe vzájemně nejvíce času. Jaký obraz otcovství z Wiltschova intimního náhledu vyplývá? Prohlédněte si fotografie na webu Heroine.cz.
Po uplynulé době se starší syn rozhodl být s matkou, za níž mladší jít nechtěl. Situace rozdělených sourozenců přináší další emočně vyhrocenou dobu nejen pro fotografa. Adam a jeho synové se museli vyrovnávat nejen s těžkou situací rozpadu rodiny, ale také s tím, jak společnost vnímá nebo také nevnímá roli otce. Ten je mnohdy pro sociální okolí neviditelným. Adamovy pocity lze dokreslit jeho vlastními slovy: „Nejhorší jsou ty chvíle, kdy přijdete do školky a je tam nalepený vzkaz na nástěnce: Milé maminky, nezapomeňte dětem rovnou obléct bílé tričko a černé tepláky. Nebo když přijdete do předškolní přípravky a jste tam jako chlap sám. Plní se nějaké úkoly a pak vyzve paní učitelka: Ták a teď děti vezměte maminky za ruku a přiveďte je na koberec.“
„U kluků jsem nikdy neměl problém je přebalit, povozit nebo nakrmit. Vždycky se mi hrozně stýskalo, když jsem s nimi nemohl být," říká Adam.
Fotografika Dita Pepe o jeho projektu říká, že má velký terapeutický potenciál. Autor zaznamenává vlastní žitou skutečnost a tato zkušenost mu může dodávat částečný odstup od prožité reality. Dívá se na ni opakovaně, jeho již odžité pocity ožívají, pozvolna se však autor může s prožitým vyrovnávat a zvykat si na novou realitu. Dodejme, že fotografie Adama Wiltsche jsou jedinečné svým emočním zabarvením a silně vypovídají o prožitích autora, zároveň však tento soubor může pro diváky s podobnou zkušeností znamenat ujištění, že v tom „nejsou sami“. Ve fotografiích vedle vysoké estetické kvality nalézáme pochybnosti, obavy, radost i lásku.
Adam Wiltsch, středoškolský pedagog a fotograf, se narodil v roce 1977 v Opavě. Svou cestu k fotografování nejlépe popisuje sám, a to následovně: „Mé fotografické začátky se datují od mých pěti let, kdy jsem tátovi tajně vytahoval z fotoaparátů filmy a snažil se je vyvolat v umyvadle pomocí vody a dětské lampičky. Filmy jsem přestal osvětlovat v 7 letech, kdy jsem dostal svůj první fotoaparát.“
Umožnit tátům, aby o svoje děti mohli pečovat naplno. Přečtěte si texty z projektu Heroine Tátové na rodičovskou: