Velikonoce, které nechceme dědit. Z pomlázky se stal zvyk bez smyslu a autopilot chlastu

Pamatuju si, jak kamarádka před opilými koledníky schovávala fenku, protože rok předtím ji jeden z nich švihl bužírkou a pak se ještě smál, že je to taky „holka“. Tradičním obrazem Velikonočního pondělí je ladovsky úhledný koledník s pomlázkou. Dnes vypadá poněkud jinak. Pomlázku si zpravidla neupletl, ale koupil u kasy hypermarketu, zato umí dost vychlastat. Ve větších městech se už dnes objevuje spíš mezi známými a v rodinách. Na venkově je ale stále běžné, že party mužů i kluků obchází domy, šlehají ženy a dívky, a v každém stavení i na cestě mezi nimi si připíjejí.

V krátkých zpravodajských sekvencích rituál vypadá vesele. V plné délce ale často připomíná nepovedenou grotesku: pomuchlaní chlápci, kteří v deset dopoledne balancují s pomlázkou a lahví, pokřikují na ženy a dožadují se panáka. Nikdy je kamery nesledují dál, aby bylo vidět, jak jsou na tom v podvečer. Jejich rodiny to ale znají dokonale. Proto většina lidí pomlázku nemá ráda, přestože Velikonoce oblíbenými jsou.

Tenhle folklor se často stává opileckým přepadem. A co hůř – sledují to děti. Vidí, jak dospělí muži obcházejí domy, nasávají, dotýkají se žen bez ptaní, dostávají za to alkohol, a ženy se raději smějí, aby si nezadaly. Takový zvyk se přenáší z generace na generaci. V některých obcích je dokonce považováno za urážku, pokud ženy koledujícím neotevřou. Narušila by se „soudržnost komunity“. Ve skutečnosti to znamená, že někdo bude opilý a někdo dostane výprask. Podle výzkumu agentury Median z roku 2024 šlehání žen stále provozuje 44 % Čechů. O rok dříve nepřekvapivě zjistili výzkumníci z agentury NMS, že pomlázku nemají rády čtyři pětiny Češek.