Národní galerie závadí vstupné do oblíbené kavárny pro děti. Mají jít pryč matky s dětmi, nebo ti ostatní?
Kavárna Atlas Café v Národní galerii Praha, kterou zhusta navštěvovaly i rodiny s dětmi, bude od března vybírat vstupné. Důvod? Bude ji tak navštěvovat méně hlučných dětí, které by přece měly chodit maximálně na pískoviště. O tom, proč ve veřejném prostoru stále nejsme schopni akceptovat ty nejmenší z nás, píše pro web Heroine.cz Klára Kubíčková.
Pražská Národní galerie mívala poslední rok velkorysý a vstřícně řešený prostor Atlas Café ve Veletržním paláci, kam chodily tvořit a setkávat se rodiny s dětmi. Matky tady mohly pracovat, zatímco se děti zabavily knihami, vnitřním hřištěm nebo uměleckým materiálem určeným ke hře, hudebními nástroji se sluchátky a podobně. Minulý týden galerie Atlas zavřela s tím, že od března se jeho činnost zase rozjede, ale vstup bude podmíněný zaplaceným vstupem na výstavu. Tedy dvě stě padesát korun pro dospělého a sto čtyřicet pro dítě. (Národní galerie později na sociálních sítích upřesnila, že děti do 15 let a členové klubu NG budou mít vstup volný, pozn. red.). Argument je stejný jako v mnoha podobných „kauzách“ – děti hlučí, ruší, vydávají zvuky, rychle se hýbou a vůbec je otrava být s nimi v jednom prostoru. Je třeba je vykázat na pískoviště nebo jejich vstup omezit právě tím, že si rodiče připlatí – a nebudou jich tak brát do prostoru tolik.
Foto: Shutterstock
Tisíckrát jsme už argumentovaly tím, že vychováváme budoucí daňové poplatníky, že jsme izolované a frustrované a že když před desítkami let zmizela komunita, která pomáhala vychovávat matkám jejich děti, musely jsme ji začít jedna vedle druhé znovu a pracně budovat. Z našich kontaktů a síťování matek, z naší odbornosti a nadšení, vznikla spousta takových prostor navázaných na různé, často i vstřícné instituce. Dokud se s železnou pravidelností nezačali ozývat ti, kteří na to, jaké to je vychovávat děti ve vakuu bez své práce a bez vlastní tvorby, už úplně zapomněli. Nebo to nikdy nezažili. Chceme pracovat, chceme žít – a ne sedět na obrubě pískoviště a plácat bábovky!
Koncept kontinua počítá s tím, že dítě je součást společnosti od narození, už od prenatálu, a že být rodičem neznamená vzdát se ve chvíli, kdy porodíme, všeho, co nás do té chvíle utvářelo. Moje mateřství není nadřazené mé práci, mé osobnosti, mému vlastnímu rozvoji a růstu. Žiju a rostu se svým dítětem, vedle něj, ono se nejlépe učí, když mě vidí pracovat a tvořit, když se mimochodem účastní mé práce, mého života. Mateřství, jak ho posledních sto let praktikujeme, je toxické. Pro ženy, pro děti, pro společnost! Vyrábíme zástupy matek v depresi a divíme se ztraceným generacím dětí, které se těžko hledají, protože vyrostly v modelu nukleárních rodin, z nichž otec každý den odchází do anonymního zaměstnání a matka čeká doma s obědem a její život na tři, pět nebo sedm let formuje jen stereotyp papání, hajání a kakání.
Děláme si to sami
Touha po komunitě, kterou zastupuje Atlas a podobné mateřské aktivity, není nic jiného, než sebepéče, sebemedikace tvorbou, prací, aktivitou, potřeba se sdružovat, obyčejná savčí potřeba tlupy, party, podpory, sounáležitosti. A že u toho děti sem tam ječí? Jsou to děti! Že vám jejich křik vadí? Ruší vás? Zarývá se někam hluboko? Vytrhává vás ze soustředění? Kdo má jít jinam? Vy, nebo matky s dětmi? Kdo v tu chvíli potřebuje podpořit? A má vůbec někdo někam odcházet? Nebylo by spíš na místě se postavit své emoci, která na dětskou rozjívenost reaguje tak odmítavě a s takovou silou, že už roky zavírá kavárny, coworking nebo dětské koutky přiléhající k různým institucím? A prozkoumat ji? Co nám říká o nás?
Děti a matky do veřejného prostoru patří. Když je vykážeme nebo omezíme vstupným a budeme se pak divit, že matky málo rodí, že nebude na důchody a že se děti chovají jako spratci, ufňukánkové nebo zakřiknuté myšky, je to nejvyšší stupeň pokrytectví.
Mám čtyři děti. Ve vlaku, když jedu sama, se někdy vyhýbám dětským oddílům, hlavně když se chci dospat – ale nikdy by mě nenapadlo je rušit nebo se zlobit na zřizovatele železnice, že tu jsou, že vůbec existují. Naopak, mělo by jich být víc a větší a delší a plné možností pro děti a rodiče. S kávou zdarma a se vždycky vyčištěnými plyšáky, autodráhami a mořem kostek ke stavění, s ořezanými pastelkami, lepidlem, které nevysychá, a s miliony třpytek. Se stevardy a stevardkami s výcvikem zdravotních klaunů a s opravdu velkými záchody, kde se u přebalovacího pultu pohodlně otočíte a kde jsou odpadkové koše na plenky.
Děti a matky do veřejného prostoru patří. Když je vykážeme nebo omezíme vstupným a budeme se pak divit, že matky málo rodí, že nebude na důchody a že se děti chovají jako spratci, ufňukánkové nebo zakřiknuté myšky, je to nejvyšší stupeň pokrytectví. Děláme jim to sami. Děláme si to sami.
