Ukázka z knihy Marta děti nechce

Poprvý když je vidíš, je Bertíkovi pět a Viki sedm, jsou to roztomilý osůbky, Viki má stejný oči jako Hynek, ale to už dávno víš z fotek, s Hynkem chodíte už skoro půl roku, ale Hana na začátku dělá trochu problémy. Hynek kolem toho mlží, ale celý ti to připadá jako „nedovolím, abys představoval děti nějaký náhodný holce, se kterou zrovna spíš“, ale raději po tom moc nepátráš, měl Hynek takových žen před tebou víc? Sice přísahá, že ne, a taky říká, že už hodlal Hanu opustit tak jako tak, ale prostě to chvíli trvá. Ale konečně je ten den tady, sejdete se na hřišti u zmrzlinárny, jsi tam dřív a jsi z toho trochu nervózní, děti asi taky, pozdravíte se jenom tak letmo a obě odběhnou na to hřiště. Sedíte tam s Hynkem a bavíte se o ničem, ani pusu jste si na přivítání nedali, aniž by to někdo řekl, před dětma děláte, že jste kamarádi (a ještě pár týdnů budete, až už ti to bude připadat trochu divný). Pak zajdete na zmrzlinu, Hynek jim nechce dovolit dva kopečky, jsou strašně velký, to nikdy nesníte, ale jo, sníme, tak se nabídneš, že to pak klidně dojíš. Bertík ale zmrzlinu sní, takže dojídáš jenom po Viki přeslazenou oreo, a pak jdete do kina na Tlapkovou patrolu, Viki není spokojená, je to pro mimina, ale nechá se přesvědčit. Po filmu je Hynek odveze domů, v tuhle chvíli ještě děti bydlí u Hany a on teprve řeší prodej bytu od svýho strejdy, kam se později spolu nastěhujete.

S Hynkem se potom večer sejdete v tvým bytě a shodnete se, že to bylo úplně v pohodě.

Úplně, viď?

S radostí se pomilujete, intenzivně vnímáš tu atmosféru, jak jste se přiblížili ke společnýmu životu, už se skoro díváš, jakej si pořídíte gauč.

Podruhý zajdete do kina, pak na pizzu, zase hřiště, zase zmrzlina, zase pizza. Poprvý ti Bertík podá mikinu, kterou si svlíkne, protože stojíš blíž než Hynek, poprvý ti Viki ukáže, co nakreslila, a vypadá potěšeně, když to pochválíš, sice se pořád snažíš, ale jsou i chvíle, kdy už ti to připadá nějak normální, běžný. Taky vás Hynek vezme do nemocnice do minus čtvrtýho patra, kde to vypadá jako v nějaké tajné armádní laboratoři a kde jezdí samojezdící vozíky s prádlem a jídlem. Želvičky, řekne Hynek, jé, tati, můžu se na jedný svézt, no to rozhodně nemůžeš, tati, prosím! Neblbněte, to nejde, ale tobě to taky připadá zábavný, přemluvíte Hynka, že na jednu prázdnou zkusí děti naskočit, Hynek vrtí hlavou, že já jsem vás sem bral. Děti jedou na želvičce, přiskočíš k nim, smějete se, až skoro spadnete, a ona fakt jede dál. Už toho nechte, nebo mě někdo přijde seřvat, snaží se Hynek, jde podél nás a po chvíli děti postupně sundá. Seskočíš, ale pak jede z druhé chodby další želvička, rozběhnete se k ní a naskočíte a zase se smějete a vůbec nemůžete přestat.

A pak jednou v pátek, Hynek ještě dělá v nemocnici, takže je to s jeho časem dost složitý, zvládne děti vyzvednout, ale jenom ti je přiveze a musí se vrátit do práce, co se dá dělat, těžko můžeš říct, ale já s nima nikdy sama nebyla. A už se přece znáte, jde o dvě tři hodinky, než tam Hynek něco odoperuje, dejte normálně hřiště a zmrzku, za chvíli jsem tady. Hynek je v pracovním módu, pocuchá dětem vlasy a tebe se jen tak letmo dotkne, aby to děti neviděly, a jede. Stojíte s dětma na ulici a koukáte se, jak Hynkovo auto odjíždí, a najednou si připadáš jako v nějakým snu, stojíš před svým domem s cizíma dětma, ještě neprší, ale brzo začne, domů je vzít nemůžeš, to není domluvený, mohlo by to Haně vadit a taky bys to asi musela dětem vysvětlovat, proč máš doma Hynkovy věci. To nejde, takovýhle věci musí bejt připravený, takže hřiště, jedete tramvají na to hřiště, kam vždycky chodíte, přestože nedaleko tvýho domu je taky hřiště, ale tam nechceme, chceme na tamto, s tou trampolínou a zmrzlinou.

V narvané tramvaji děti sedí na jedné sedačce a ty stojíš nad nima a pozoruješ, jak se pořád strkají, ty se roztahuješ, ne, ty se roztahuješ, Bertík už skoro spadne, zachytíš ho, ona mě vystrčila! Nene! Jojo! Tak se chcete na tý sedačce střídat?

Jo.

Po zbytek cesty se teda na sedačce po minutě střídají a ty ještě přidržuješ to, který zrovna stojí. Všimneš si, že žena, která sedí na sedačce za váma, ti v jednu chvíli věnuje soucitný pohled. Pobaví tě to.

Vystoupíte, už začíná pršet. Můžeme jít na hřiště v dešti?

Klidně, řekne Bertík.

Nejdu, řekne Viki. A je mi zima.

A jo, všimneš si, že zatímco Bertík má bundu, Viki je jenom v tričku. I ty máš bundu. Je konec září a třináct stupňů.

Ty nemáš bundu?

Tu jsem nechala u táty v autě.

Chceš moji? nabídneš, nevíš, co jinak s tím, ale Viki se na tebe zamračí. To teda nechci, tvoje je ošklivá.

A jo. A taky by ti byla velká, dodáš.

Hlavně je ošklivá, zopakuje, chápeš? Zatváříš se, že je ti to líto, ale Viki pozná, že to hraješ, takže se na tebe zamračí ještě víc. Pokrčíš rameny. Aspoň by ti nebyla zima, ale to už neřekneš, nepotřebuješ vyhrávat nad dítětem.

Zkontroluješ apku počasí, žádný déšť, tak to asi bude jenom malá přeháňka.

Dobře, tak nejdřív zmrzlina, třeba přestane, rozhodneš a jdete do zmrzlinárny, naprosto vůbec nemáš ambici dětem určovat, jak velkou si mají dát zmrzlinu, takže si obě dají obrovskou. Ty si dáš kávu a čekáš, až co na tebe zbyde, ne že bys vůbec měla chuť na zmrzlinu, no tak je vyhodíte, vždyť je to jedno. Hynek to nerad vidí, ale ten tu není, při zmrzlině zkoušíš s dětmi konverzovat o jejich škole a školce, ale moc to nejde, ne, ve škole nic, ne, ve školce taky nic, oběd byl hnusnej, a co jste měli? To si nepamatuju.

A co byste chtěli dělat, kdyby nepřestalo pršet? zeptáš se jich, zatímco oni už dojídají ty obří zmrzliny a ty sleduješ, jestli se déšť zhoršuje, nebo zlepšuje. Zatím ani jedno.

Nevím, řekne Bertík.

Nic, řekne Viki. Jít domů.

Aha.

Chvíli sedíte potichu, teda ty jsi potichu, oni řeší, jak jim zmrzlina kape na stůl a na oblečení, přestože jsi jim oběma dala dva papírový kapesníky a otřela jim ruce.

Mám nápad, máš najednou nápad. Když nepřestane, zajdem do papírnictví, koupíme tam nějaký papíry a fixy a tak, a budem si tady kreslit. A dáme si třeba ještě kakao nebo tak něco.

To by šlo, souhlasí Viki. Pokud si můžu koupit takový ty třpytivý fixy.

Určitě. (Mají v normálním papírnictví třpytivý fixy?)

Já bych šel radši na hřiště, i v dešti, řekne Bertík.

To mi nepřipadá rozumný.

Kreslení mě nebaví.

Chápu, řekneš, protože to opravdu chápeš, a přemýšlíš, jestli jim máš nabídnout kino.

Chci na hřiště, zopakuje Bertík a podá ti zbytek zmrzliny. Zvládl ji skoro celou, to se až divíš. Kornout je ulepený, vyhodíš to.

Můžu to taky vyhodit?

Jo.

Viki vyhodí svoji zmrzlinu (na rozdíl od Berta nesnědla ani půlku). A půjdem teda pro ty fixy?

Já chci na hřiště.

Venku přestalo pršet.

Neprší, jdem na hřiště, řekneš s úlevou, je to vyřešený.

Jo!

Ne! Slíbilas fixy.

Neprší, jdeme na hřiště, zopakuješ. Kreslení byl plán pro případ deště.

Jenže já na žádný hřiště nechci! Už vidíš, že Viki začne brečet, ježiši, co teď, co máš dělat s brečícím dítětem?

Počkej, tak půjdem na chvíli na hřiště a pak pro ty fixy, jo? To by šlo, ne?

A na jak dlouho? pofňukává Viki.

No, koukneš na Bertíka, kterej mezitím vybaluje jednotlivě zabalená párátka, co jsou na stole. Nech toho, zlato, napomeneš ho jemně. To je zbytečný plýtvání, to je tu pro všechny lidi.

Není, řekne Bert, já ty párátky potřebuju.

Sebereš mu tu nádobku s párátky. Už jich máš dost, ne?

Tak na jak dlouho musím na to hřiště? ptá se Viki.

Na půl hodiny, řekneš, jdeme, pojďte. Popadneš jejich batůžek s pitím a svoji kabelku a vyklízíš prostor, samozřejmě vidíš, jak Bert sebere všechny zbylý párátka z té nádobky a nacpe si je do kapsy. Zamračíš se na něj, ale on se na tebe usměje. Má takovej ten rozkošnej úsměv malýho kluka, kterej ví, že ho mají všichni rádi.

Půlhodina, to je moc, není pořád spokojená Viki.

Dojdete na hřiště, to ti nedošlo, že bude všechno mokrý? Ne, to tě rozhodně ani nenapadlo.

Tak to tady nemusíme bejt, že ne? Můžeme jít rovnou do toho papírnictví.

Bertí, to fakt asi nemá cenu, ne?

Mně to nevadí, řekne Bert a rozběhne se na mokrou prolézačku.

Mně to vadí.

Stojíte u mokré lavičky.

No tak počkáme, řekneš a doufáš, že Viki se po chvíli přidá k Bertovi, ten ostatně vypadá, že mu to fakt vůbec nevadí. Ale už vidíš, že má mokrý oblečení, co s tím pak uděláš? Takže ne, ať se Viki nepřidává. A vůbec, nejspíš bys ho měla odvolat rovnou, dokud není úplně mokrej, když pro něj nemáš žádný oblečení na převlečení. Zkontroluješ ještě batůžek, ne, jenom láhev s pitím, autíčka, pohotovostní mobil (samozřejmě vybitý) a kapesníky.

Ale máš nápad.

Bertíku! zavoláš na něj. Už budeme muset jít!

Cože?

Jo! Už je to půl hodiny.

Ještě nechci! zavolá zpátky a po mokré skluzavce sjede do mokrýho písku. Máš dojem, že se v tom písku schválně válí, než vstane.

Hele, já jsem úplně mokrej! zavolá na tebe vesele. Dobře, tak to už jsi nestihla.

Tak právě proto pojď, ať ti není zima (stejně mu bude, to je ti přece jasný).

Ještě ne!

Ale jo! Dojdeš k němu a on před tebou začne lézt nahoru na tu síť. Berte, pojď, vždyť jsi celej mokrej. Dělej, slez.

Seshora na tebe vrtí hlavou. Přestože bys jistě mohla vylézt za ním nahoru, nějak ti to nepřijde jako dobrej nápad. Vrátíš se k Viki.

Proč mu to nepřikážeš?

Já jsem mu to přikázala.

Málo.

Bertíku, okamžitě slez! zavoláš na něj a pokrčíš na Viki rameny. Ostatně, právě vysvitlo slunce.

Berte, slez! Slez, nebo máš průšvih! zaječí Viki, až se skoro lekneš. Ale ani to Berta k ničemu nepřiměje. Vidíš, že si nahoře hraje s těmi párátky.

Udělej něco, vyzve tě Viki. Ty jsi velká, mě neposlouchá. (Mě přece taky ne, pomyslíš si.)

A už je to doopravdy půl hodiny.

Jo, já umím hodiny, dodá, jako by poznala, na co myslíš. Chodím do druhý, tak je asi jasný, že umím hodiny.

Já nevím, co mám dělat, přiznáš Viki, ale z jejího pohledu poznáš, žes to říkat neměla. Protože ty jsi přece dospělá, ty máš vědět, co v takový situaci dělat. Dobře, už vím, řekneš Viki, a skutečně víš, protože Bertík právě slézá dolů. Počkáš, až je dole, a pak se k němu rozběhneš. Samozřejmě si tě všimne a chce ti utéct, ale je to malý děcko a ty běháš celkem obstojně, takže ho popadneš jen pár kroků od trampolíny.

Bertíku, už musíme jít, řekneš opravdu mile, přece na něj nebudeš křičet.

Ne! zařve ale on, jako kdybys ho bodla nožem. Ne!

A normálně se sesune na zem, musíš ho pustit, a začne se svíjet a křičet. Částečně neartikulovaně, částečně stále opakuje: Ne, nejdu, nikam nejdu! Samozřejmě i brečí, takovým tím vzteklým způsobem, až se zajíká. Jistě, Hynek říkal, že se někdy vzteká, a vyprávěl pár vtipných historek o tom, jak se Bert jako malý vztekal na různých nevhodných místech, ale asi sis myslela, že to dělal třeba ve třech letech nebo tak. Nebo jsi o tom možná nepřemýšlela, to je taky možný. Nejspíš tě dosud nikdy nenapadlo přemýšlet o tom, do kolika let se děti vztekle svíjejí na zemi.

Bertíku, klid.

Berte.

Berte, nech toho!

Berte!!

Dojde k vám Viki a důležitě ti sdělí: To dělá pořád. Chová se jak mimino.

Jak to slyší Bert, vykřikne: Nene, nechovám! A ještě přidá, čímž dokáže opak. Řve a řve, a protože už svítí slunce, na hřiště mezitím pár lidí přišlo. Teď na tebe všichni koukají, aspoň si to myslíš, taky bys koukala na lidi, který ubližujou dítěti, protože přesně tak Bert vyvádí.

Zkusíš ho zvednout, ale absolutně bez šance.

Co budeme dělat? řekneš nahlas, zase zapomeneš, že před dětma bys měla předstírat, že vždycky víš, co máš dělat.

Tentokrát je Viki shovívavá a poučí tě: Musíme počkat, až ho to přejde.

A to bude kdy?

Asi tak za milion let, řekne Viki a odejde pryč na nějakou vzdálenou prolézačku, kde si začne lézt.

Bertíku, uklidni se, skloníš se k němu a on tě málem — i když omylem — praští, jak se ožene.

Nikam nepůjdu! zařve naprosto zřetelně.

V tu chvíli si všimneš, že se k tobě blíží drobná babička s jezevčíkem na vodítku. Omluvně se na ni usměješ a pokrčíš rameny, čímž vyjadřuješ: To víte, děti, a taky trochu: Nic se mu nestalo, jenom se vzteká.

Jenže ta babička povídá: Zasloužil by pár na prdel, spratek.

To tě úplně šokuje, takže na ni zůstaneš čumět. Opravdu se tohle ještě děje? Na ulici potkáš lidi, kteří ti radí, že máš mlátit děti? Tebe nikdo nemlátil ani v době, kdy to bylo nejspíš běžný, a to bylo před třiceti lety, dneska už je to přece jinak, dneska už se děti nebijou, po ulicích nechodí lidi, který říkají matkám (i domnělým), aby daly svýmu dítěti na prdel. (Nedávno jsi četla kus článku o tom, že se to děje, ale bylo ti z toho tak špatně, žes to nedočetla, běžnej alibismus, koho by napadlo, že se ty sama dostaneš do situace, kdy to budeš řešit? A jak bys to asi měla řešit?)

Než se rozmyslíš, co na tohle bábě říct, abys nebyla sprostá (To jste se posrala?) nebo bezzubě nanicovatá (Děti se přece nebijou…), ona se obrátí přímo na Bertíka: Copak takhle se chová takovej velkej kluk? Zasloužil bys pořádně naplácat.

Je teda pravda, že to Berta tak překvapí, že na chvilku zapomene vyvádět, ale ty se konečně vzpamatuješ a odpovíš jí: To by si teda nezasloužil.

No, moc jsi ji neusadila, ale hlavně chceš z celý týhle situace pryč, takže podáš Bertovi ruku, aby se zvednul ze země, jenže on asi zas tak úplně uklidněnej není, takže se po tobě znovu ožene.

No teda, jak se to chováš k mamince? komentuje to bába a chce ho taky popadnout, což Berta okamžitě znovu rozčílí (to chápeš), i ty máš pocit, že bys ji měla odstrčit, co na něj šahá?

To není moje maminka! zařve na ni Bert tak, že se bába zarazí.

Pak se otočí na tebe: Já vám říkám, a já vychovala tři děti, tohle by si teda ke mně nedovolily. Děti mají mít k rodičům respekt.

Konečně se ti podaří odpovědět tak, abys byla spokojená: Respekt z nikoho nevymlátíte. A já nejsem jeho maminka.

Potřese hlavou a teď se na tebe dívá hodně nepřátelsky. Tak kdo jste? A k Bertíkovi hned potom medově: Ty tu paní neznáš, chlapečku?

Bert naprosto bez zaváhání řekne: Ne.

Berte?

Bert nic. Vlastně se ti líbí, jak to hraje.

Kdo teda jste? zeptá se bába tebe.

Marta, odpovíš.