Nedohledná jako dno černé jámy. Přečtěte si ukázku z knihy, jejíž autorka získala Nobelovu cenu
Román, který je na první pohled o rozhodnutí nejíst maso, na ten druhý se v něm ale skrývá téma ženské individuality a snahy vymanit se ze společenských konvencí. Jihokorejská spisovatelka Han Kang se se svou románovou prvotinou nesetkala v rodné zemi s úspěchem, aby po jeho překladu do angličtiny dosáhla světového věhlasu. Ve čtvrtek se jako první Jihokorejka stala laureátkou Nobelovy ceny za literaturu. Přečtěte si ukázku z její knihy, kterou jsme otiskli v loňském srpnovém čísle Heroine.
„Jak to vypadáš? Ty ses nenamalovala nebo co?“
Sotva jsem si boty natáhl, zas jsem se z nich musel vyzout. Ženu, která přede mnou zaraženě přešlapovala oblečená do lehkého černého kabátu, jsem popadl za ruku a odvlekl zpátky do ložnice.
„Cos tu celou dobu dělala? Takhle chceš jít ven?“
Naše tváře se společně odrážely v zrcadle nad toaletním stolkem.
„Dělej, namaluj se znovu. Pořádně!“
Mlčky se mi vysmekla. Otevřela pouzdro s kompaktním pudrem a přejela si po tváři labutěnkou. Světlá zrníčka pudru zavířila ve vzduchu. Její obličej teď připomínal prachem zapadanou hadrovou panenku. Když si však přetřela rty výraznou rtěnkou v korálovém odstínu, bez které kdysi nedala ani ránu, podařilo se nelibý dojem z její mrtvolně bledé pleti trochu přebít. Ulevilo se mi.
„Hoď sebou, jdeme pozdě!“
Otevřel jsem dveře do chodby a vyšel ven. Jedním prstem jsem zuřivě mačkal tlačítko výtahu a přitom jsem netrpělivě sledoval, jak si žena loudavě nazouvá tmavě modré tenisky. Ke kabátu se vůbec nehodily, ale nedalo se nic dělat. Neměla žádné slušné boty. Všechny kožené totiž vyhodila.
