Ve světě nás znají i díky písmu. Projekt mapuje českou grafiku od cedulí po bizarní filmové plakáty

Podle teoretičky grafického designu Lindy Kudrnovské nás grafika obklopuje od narození do smrti, od rána do večera. „Grafický design je zajímavý svou rozmanitostí – dokáže připoutat pozornost a být bombastický, ale jeho prvotní funkcí je usnadnit člověku život,“ říká. Pomáhá nám v situacích, kde bychom si sami neporadili. Potřebujeme ho, abychom se ve veřejném prostoru dostali z bodu A do bodu B. To samé platí pro přečtení informačních cedulí, dopravních značek i knížek. 

„Málokdo si uvědomuje, že pro tvorbu knihy je práce grafického designéra zásadní nejen při vymýšlení přebalu, ale i vnitřních stran. Právě jejich kvalitní úprava zajistí, že se vám obsah knihy bude dobře číst,“ vysvětluje. „Grafik si knihu ideálně napřed přečte, zjistí, o čem je, a teprve následně jí dá nějakou formu,“ objasňuje Linda Kudrnovská. Naší největší pýchou je ale podle teoretičky písmo, kvůli kterému nás znají i na světových designérských soutěžích. „Mám takový pocit, že si lidé myslí, že písmo existuje samo od sebe, a nikoho nenapadne, že jeho tvorba zabere měsíce nebo roky,“ říká Kudrnovská, která je zároveň šéfredaktorkou magazínu TYPO zaměřeného na typografii a grafický design. 

„S kolegy se většinou věnujeme světovému designu. Uvědomili jsme si, že zapomínáme na ten náš, a tak vznikl nápad na projekt Identita,“ vzpomíná. Zpočátku jí připadalo, že by se po stopách vývoje české grafiky měla vydat nějaká instituce. „Byla to od nás vlastně docela opovážlivost. Naivně jsme si mysleli, že to půjde raz dva. Po sedmi letech jsme tady,“ vysvětluje. Názvem Identita si prý tvůrci projektu zkomplikovali život. „Většina současných grafiků nám řekla, že se spíš cítí jako Evropané a češství pro ně není téma.“ Za jednoho z nejlepších českých grafických tvůrců Linda považuje univerzálně talentovaného Jiřího Rathouského, který upravoval knihy, plakáty, ale na počátku sedmdesátých let například také první orientační systém pro pražské metro. 

Sedmidílný cyklus pro ČT Art představuje více než stoletou historii českých grafických designérů a jejich vlivu na společnost. Knihu nechtěla psát chronologicky, proto ji rozdělila do šesti pilířů. Mezi ně patří veřejný prostor, každodennost, státnost a propaganda, média, knihy a vzdělávání a zahraniční grafika. Film prostřednictvím amerického průvodce s českými kořeny Nicolase Lowryho představuje ikonická místa českého designu. Poslední součástí projektu je výstava, která je veřejnosti přístupná od 12. října v Museu Kampa. Ve třech patrech tak návštěvníci mohou vidět historické i současné podoby českého grafického designu.

Od cedulí po filmový plakát

V přízemí výstava představuje státnost a propagandu pomocí ukázky různých variant české vlajky, původního zpracování naší ústavy, ale i propagandistických plakátů z dob druhé světové války i komunistického režimu. Druhá místnost je věnována veřejnému prostoru – cedulím, orientačním systémům i logům různých podniků, na něž běžně narazíte na ulici. Návštěvníci si tak mohou prohlédnout průřez historií od Bati až po Footshop. Druhé patro se soustředí na společné zážitky, k nimž kurátoři zařadili především plakáty. „Filmový plakát je naše trochu bizarní specialita, která vznikla kvůli totalitnímu režimu, kdy monopolní distributor vyžadoval, aby ke každému filmu vznikl český plakát. Tehdejší grafici filmy často neviděli, tudíž k nim vytvořili vizuál, jenž se snímkem vůbec nekorespondoval. Navzdory tomu vznikaly úžasné věci, které doceníme až nyní,“ popisuje. Poslední patro se věnuje světu knih, časopisů a designu, který je zhmotněn do podoby nějakého produktu, například lahve vína.

Mužský obor

Z našeho rozhovoru vyplývá, že mnoho žen grafický design v Česku neovlivnilo. „Stejně jako typografie nebo architektura je i grafický design historicky považovaný za spíše mužský obor. Užitá grafika, jak se jí dříve říkalo, skutečně byla až do nástupu digitálních technologií spíše výsadou mužů,“ popisuje Linda. Proč tomu tak bylo, se můžeme jen dohadovat. Ženy grafický design studovaly, ale v praxi se uplatnily málokdy. Linda tvrdí, že je to odrazem doby. 

I přesto se najde pár jmen, která dokázala tyto překážky překonat. Jednou z prvních žen, jež se v oboru uplatnily, byla Zdenka Braunerová, která se věnovala úpravě knih už na přelomu devatenáctého a dvacátého století. Poté bylo dlouho ticho a až v sedmdesátých letech se objevila typografická hvězda Clara Istlerová. „Navrhovala filmové plakáty a známky, ale především se věnovala knižní úpravě. Pokud nahlédnete do jakékoli dobové knihovny a uvidíte výraznou typografii, je hned jasné, že ji dělala Clara Istlerová,“ říká Linda. Oboru se ale věnovaly i další ženy jako Dora Nováková nebo Olga Poláčková-Vyleťalová. „Hodně grafiček bohužel propadlo sítem času. S nástupem digitálních technologií se to ale radikálně změnilo,“ upozorňuje Linda. Dnes už se v oboru nerozlišuje pohlaví, problémy dělají občas umělecká ega.

V současné grafice se prosadily například Klára Kvízová, Adéla Svobodová nebo Zuzana Lednická a mnohé další. „Zuzana Lednická začala nedávno grafický design vyučovat na UMPRUM a v ateliéru má půl na půl holky a kluky. Už není třeba nic rozlišovat.“ Co se týče nových médií, mohly by podle ní existovat společně s těmi tradičními. „Postupem času sice některá analogová média upadnou v zapomnění, ale tak to prostě je. Vždy mi udělá radost, když mladí designéři chtějí upravovat knihy,“ podotýká. Problém ale vidí ve vizuálním smogu, který nás dennodenně obklopuje, takže už jej ani nevnímáme. „Například ve Vídni zavedli určitá pravidla, a když tam přijedete, okamžitě si všimnete, že je zde něco jinak. Podobně je na tom i Brno. Myslím si, že v Praze se to také lepší, ale stále máme co dohánět,“ říká Linda.