Sociální sítě zaplavil skandál ze sobotního přenosu Českých lvů. Jednu z našich nejúspěšnějších současných režisérek Dariu Kashcheevu necitlivě utnul režisér přenosu. Proč si nemůžeme dovolit plýtvat talenty a jak například ženám jejich situaci ulehčit? Nad tím se zamýšlí v komentáři producentka, pedagožka a ředitelka festivalu Serial Killer Kamila Zlatušková.
Daria Kashcheeva se rozhodla promluvit k českým divákům o údělu žen, které často velmi trápí rozhodnutí, zda založit rodinu, nebo pokračovat v úspěšně nastartované a časově náročné práci. I kvůli trochu nešťastné koncepci celého projevu animátorky, která se přednedávnem dokázala v neuvěřitelné konkurenci studií typu Pixar nebo Disney probojovat se školním filmem až na oscarovou nominaci (pořád mi to připadá jako naprosto neuvěřitelný příběh), nám tak mohla uniknout podstatná část jejího sdělení. Nicméně faktem zůstává, že právě díky tomuto incidentu a Dariině odvaze se snad konečně podaří nastartovat praktickou a zcela konkrétní debatu o tom, jak ženám jejich situaci ulehčit, protože proklamací už tu bylo dost.
Je nadmíru skandální, jak katastrofálním způsobem přicházíme o talentované děti z různých sociálních vrstev naší společnosti kvůli hororovému systému přijímaček na střední školy.
Prsa, děloha a spol.
Nemůžeme si dovolit ještě navíc plýtvat talentovanými ženami jen proto, že chtějí mít rodinu. Čím více se budeme zamýšlet nad tím, jak pomoci těmto rodinám a matkám, na kterých bohužel objektivně leží největší kus práce, čím citlivěji budeme posuzovat jejich situaci, protože práce a rodina a péče o malé děti se skutečně kloubí setsakra těžko, tím lépe pro nás všechny. A moc prosím všechny pokročilé matky, odpusťme si přiblblé řeči o tom, že „když jsme to zvládly my, zvládnou to ony taky“. V diskusích na internetu jsem občas narazila i na to, že moji maličkost někdo používá jako příklad, že to „jde zvládnout“. Nerada bych, aby zapadlo to, že roky, kdy jsem pracovala a zároveň jsme měli dvě malé děti, považujeme s mým mužem, který mi byl velkou oporou, za ty nejnáročnější v našich životech a byli jsme vděční za každou jednotlivou pomoc zvenčí. I tak to bylo místy peklo.
Je zkrátka nutné začít mluvit i o systémové změně, a to nejen pro filmařky.
Filmovému a televiznímu průmyslu u nás nicméně dominují muži. I z toho důvodu jsme se loni s Netflixem domluvili na inspiračním projektu Lets Goal Girls, ve kterém jsme s dvanácti nejvýznamnějšími českými a slovenskými tvůrkyněmi v čele s Helenou Třeštíkovou, Michaelou Pavlátovou nebo Terezou Nvotovou objížděly české a slovenské střední školy a povídaly si s maturantkami o našich příbězích, jak jsme se dostaly do filmové a televizní branže, a zároveň poslouchaly jejich plány na budoucnost. A obava z mateřství se v příbězích opakovala často. V projektu byly navíc i tvůrkyně a producentky s malými dětmi, například dlouholetá producentka HBO Tereza Polachová nebo slovenská režisérka Iveta Grófová. Automaticky jsem tedy do rozpočtu projektu zařadila i případné náklady na hlídání dětí, abych o tyhle osobnosti v projektu nepřišla jen kvůli tomu, že je mohou limitovat jejich povinnosti.
A Netflix projekt i celý rozpočet odsouhlasil bez mrknutí oka.
Právě tyto velké korporace moc dobře vědí, jak důležité je neplýtvat talentem a jak malé jsou vstupní náklady v porovnání s výsledkem. A jsou to samozřejmě nejen korporace. Připadalo mi v roli proděkanky FAMU úžasné, jak například skandinávské (a předpokládám, že nejen umělecké) vysoké školy podporují výjezd svých studentek s dětmi na zahraniční stáže. Do rozpočtu zkrátka přidají náklady na chůvu, protože dítě nemá být překážkou a komplikací, ale pokud možno radostí a obohacením.
Když si vzpomenu, kolik úsilí mě před deseti lety stála moje zcela neúspěšná snaha o to, aby v novém studiu ČT Brno byla zřízena pilotní dětská skupina, která by pochopitelně mohla za určitých okolností být i v jiných studiích prospěšná nejen pro zaměstnance, ale také pro další ženy ve spolupracujících kreativních profesích, připadá mi, že se situace přece jenom trochu vyvíjí.
Ale vyvíjí se žalostně pomalu. Každý praktický a systémový krok, každá podaná ruka, každá pomoc se počítá. A hlavně i vyplatí. Nám všem. Nejen tím, že neztratíme pronikavé talenty, ale třeba také tím, že přestanou klesat čísla porodnosti.
A abych nezapomněla na to, co se možná včera ztratilo v překladu: Milá Dario, gratulujeme k ceně a děkujeme!
P. S. Přečtěte si, prosím, také kompletní plánovaný proslov Darii Kashcheevy:
„Včera na ceremoniálu FAMUFESTu paní děkanka upozornila na statistiky, které svědčí o tom, že i když na filmové škole genderová vyváženost mezi studujícími vypadá většinou pozitivně, v profesionálním prostředí pak počet žen na kreativních pozicích výrazně klesá. Považuji za nesmírně důležité vytvoření přátelského prostředí pro představitele všech genderů. Ale podle mě je v této diskuzi podceněna otázka podmínek pro pracující matky. Během vývoje a výroby Electry v našem štábu jsme byli hodně otevření matkám a těhotným ženám, bylo to pro mě strašně důležité.
Měli jsme ve štábu čtyři těhotné ženy, které se staly během výroby matkami. Nebylo to však vůbec snadné, jak pro ty matky, tak i pro průběh celého natáčení. Ale jak tu zkušenost můžeme reflektovat?
Jsem čerstvou absolventkou FAMU, mám za sebou nějaké úspěchy, jsem žena, je mi 37, moje vaječníky stárnou a teď se musím rozhodnout, co s tím. Pokládám si otázky… Kdybych se rozhodla, že budu matkou a budu muset zvládat dvě směny – kreativní práci a péči o dítě –, budu moct dělat svoji práci stejně kvalitně, jako jsem ji dělala doposud? Budu mít podporu ve vytváření podmínek, abych ty dvě směny úspěšně zvládala? Nebo jednu z těch směn budu muset obětovat? Mám obětovat to, že budu matka, když je pro mě má tvorba nesmírně důležitá? Nebo mám obětovat svoji tvorbu? A proč se vůbec musím rozhodovat mezi mateřstvím a tvorbou? Jenom proto, že jsem se narodila s dělohou?
Už to slyším: ale jde to zvládnout, všechny ženy to zvládly… Ale za jakou cenu? Za cenu poklesu kvality mé tvorby? Nebo kvality výchovy mého dítěte? Za cenu vyhoření a neschopnosti pak vůbec tvořit ani být mámou? V severských zemích se postupně stává standardem počítat v rozpočtu filmu s náklady na chůvy nebo dětské koutky během jeho výroby. Na některých festivalech se zřizují dětské koutky, aby matky mohly svoje filmy prezentovat. U nás si to žena ale musí zařídit sama nebo hlídání dětí zaplatit ze svého honoráře, čímž se její honorář automaticky výrazně sníží a klesnou tím i její životní podmínky… zase… Jenom kvůli tomu, že se narodila s dělohou a že její prsa produkují mléko? Já doufám, že kroky k podpoře tvůrkyň-matek se budou dít i tady v Česku a že díky tomu uvidíme výrazné změny ve statistikách genderové vyváženosti v kreativních profesích.“