Výstava I believe je plná ženské krásy, emocí a originálně zpracovaných fotografií

K příležitosti svých 45. narozenin pořádá v prostoru staré prádelny Všeobecné fakultní nemocnice na Karlově náměstí v Praze svou dosud největší výstavu mapující její tvorbu za uplynulou dekádu. 

Plocha o rozloze více než 500 metrů čtverečních, kde jsou stropy místy až 9 metrů vysoké a sahají přes dvě patra budovy. Tak vypadá urbexový prostor, který se 18. dubna proměnil v originální galerii a nabízí divákům možnost prohlédnout si fotografie Alžběty Jungrové. Umělkyně posouvá své hranice tvorby nejen při samotném focení, kde využívá průhledy, odrazy, zrcadla či koláže, ale také v jejich finálním vizuálním zpracování. Jako první fotografka v České republice začala pracovat se snímky jinak než klasickým tiskem, a vytvářet z nich díky různým materiálům fotografické objekty, které umocňují prožitek návštěvníků výstavy. „Byla jsem dříve zvyklá u dokumentu, že jsou věci jasně dané: tiskne se na fotopapír, rámuje se do rámu... Teď můžu tapetovat, dělat z fotky závěsy, zrcadla, můžu je stavit do prostoru, nabít je hřebíky do zdi. Rozšiřuje se moje pole kreativity, se kterým si můžu hrát,“ popisuje Alžběta Jungrová.

Jediné skutečné je to, co cítíme

Ačkoliv výstava nese název "I believe", tedy Já věřím, ve skutečnosti nijak nesouvisí s náboženstvím. „Všichni v něco věříme. Já sama jsem se dlouho vyrovnávala se ztrátou víry ve spravedlnost a logiku v našich životech, o kterou mě připravily roky cestování do rozvojových zemí. Já věřím, že jediné skutečné je to, co cítíme a že všichni potřebujeme být milováni, abychom si přišli skuteční,“ vysvětluje Jungrová, proč pro svou nejnovější výstavu zvolila právě tento název. Ústředním motivem snímků jsou ženy v různých podobách, prostřednictvím nichž se autorka snaží vyjádřit své vlastní pocity. Na výstavu vybírala z předselekce, která za posledních deset let činila neuvěřitelných 160 tisíc fotografií. Diváci jich uvidí okolo padesátky.

Kolik let svého života jste strávila se fotoaparátem v ruce?

Je to už 38 let, od první třídy na základce. Samozřejmě čím jsem starší, tím se ho míň pouštím.

Kolik hodin denně ho máte v ruce?

To netuším, ale v průměru udělám asi 400 fotek denně.

K jubileu jste si „nadělila“ novou výstavu I believe, která mapuje průřez vaší tvorby za posledních deset let a prošla jste prý kvůli ní 160 tisíc fotek. Kolik času příprava výstavy zabere?

Těch 160 tisíc fotek, to byl už předvýběr. Začala jsem vybírat loni na jaře, když jsem připravovala výstavu v Rajhradě. Tam proběhla první předselekce. Do ledna jsem pak stále ukládala fotky stranou, vybírala, třídila... A když jsem asi před měsícem začala dělat finální selekci, chtěla jsem si vše nahrát na jeden harddisk, abych v tom měla pořádek. Zjistila jsem ale, že mi nestačí 4terrový. Koupila jsem si proto 8terrový harddisk a vyšlo najevo, že v předvýběru mám těch 160 tisíc fotek. Trvalo mi další měsíc, než jsem se dostala k „normálnímu“ číslu 400.

To je tedy počet fotografií, které návštěvníci na výstavě mohou vidět?

To naštěstí ne, to bych žádnému návštěvníkovi nechtěla udělat. (smích) Současně s výstavou ale připravujeme i knihu, kde bude asi 250 fotek. S tím výběrem 400 snímků tedy nyní pracuje grafik a ještě asi 150 jich vypadne. To už bude hodně ovlivněno grafickou stránkou, aby to celé drželo pohromadě jako celek. Pokud jde o počet fotek na výstavě, ještě stále je to v procesu, ale bude to asi 50 fotek.

Podle jakého klíče z tak obrovského množství snímků vybíráte? Není to pro vás taková Sophiina volba?

Většinou je to nějakým způsobem emotivní, pocitová věc. Proto jsem nechtěla na tuto výstavu ani kurátora. Snažím se vyjádřit své pocity. Na každého ale fungují věci jinak, každý máme určité asociace. Šlo tedy o to, co já osobně z fotky cítím a jak funguje dohromady s celým souborem.

Proč jste jako místo pro svou novou výstavu zvolila prostor staré prádelny Všeobecné fakultní nemocnice na Karlově náměstí v Praze? Má to souvislost s vaším cyklem fotografií z této nemocnice?

Paradoxně to nesouvisí se souborem, který jsem v nemocnici vytvářela 3 roky. Byl to čistě dokumentární projekt, zaměřující se na backstage, jak funguje nemocnice z druhé strany. Dokonce se to ani nepropojilo tak, že by mi nabídli prostor. Jak s oblibou říkám: Prostory si spíše hledají mě, než že bych si já hledala prostory. Loni jsem měla výstavu v Rajhradě v uzavřené části kláštera, což bylo hodně urbexové. Díky tomu jsem začala uvažovat nad fotkou jinak. Využívám jiné materiály k tisku, které se propojují s prostorem a umocňují emoci, kterou chci sdělit. Zatímco galerie je čistě bílá a vlastně pro mě tak trošku sterilní, prostor bývalé prádelny v sobě už sám o sobě nese nějakou emoci. Stačí tam jen vstoupit. A když navíc využiju sílu fotek, může se to navzájem podpořit.

Mohla byste tedy prostor popsat?

Rozkládá se na více než 500 metrech čtverečních, stropy jsou místy až 9 metrů, sahají přes 2 patra budovy. Teď je to v procesu, protože to tam vyhořelo, mezi tím vypadala okna, stropy... Dávali jsme prostor dohromady. Je to ale skvělé. Galerie mi nikdy neumožní předělat si prostor podle toho, co chci vyjádřit nebo zpracovat. Kdežto tady jsme dostali klíče a mohla si tam dělat, co chci. Člověk sice na jednu stranu panikaří a říká si, že si ukousnul příliš velké sousto, ale zároveň to nabízí možnost jiného přístupu k fotce. Byla jsem předtím zvyklá u dokumentu, že jsou věci jasně dané: tiskne se na fotopapír, rámuje se do rámu... Teď můžu tapetovat, dělat z fotky závěsy, zrcadla, můžu je stavit do prostoru, nabít je hřebíky do zdi. Rozšiřuje se moje pole kreativity, se kterým si můžu hrát.

Ústředním motivem výstavy jsou ženy v různých podobách. Je to i proto, že se vám emoce lépe vyjadřují skrz ženský objekt?

Přesně tak. Nikdy jsem nezkoušela – a asi bych toho nebyla ani schopná – vizualizovat své pocity na chlapské postavě. Protože jsem žena, jasně ten vizuál či zpracování koresponduje s ženou. Vybírám si i typově modelky podobné mně samotné, například moc nepracuji s blondýnami. Je to tím, že na fotkách ztvárňuji a zobrazuji něco, co bych chtěla být a nejsem. Anebo něco, co bych chtěla říct, že cítím, ale nedokážu to vyjádřit slovy.

Na poslední výstavě v Rajhradě tedy mohli návštěvníci vidět vaše snímky na textilních závojích, zrcadlech nebo plexiskle... Mohla byste blíže popsat, na jakých materiálech můžeme vidět vaše snímky na výstavě I believe?

Vždy někde začnu, a pak rozvíjím tu myšlenku dále. V Rajhradě jsem pracovala s „novodobou výzdobou kláštera“, s tématem odcizení a odloučení, což klášter sám ztělesňuje. Teď se snažím rozpracovat témata, kterým věřím. Vizuálně jsme to ještě posunuli. V Rajhradě nebyla elektřina, takže tady mohu pracovat například i se světelnými objekty. Světlo ve fotce je pro mě velmi důležité – tentokrát to mohu otočit a využít jej tak, že svítím do fotografií. Například jsme gravírovali do plexiskel a za využití světla mohu měnit atmosféru celé věci. Myslím, že jsem první v České republice, kdo začal s fotkou pracovat jinak než jen klasickým tiskem, a využívat ji do určitých objektů. Vymysleli jsme třeba kovové děrované stěny s dvojitým tiskem. Podle toho, ze kterého úhlu pohledu se na ni člověk dívá, mění náladu, dynamiku. Z obličeje se stává skelet nebo silueta, pak se to zase vrací zpátky... Je to dané hloubkou odstupu mezi prvním plechem, který má díry, a druhou stěnou. Také spolupracuji s českou návrhářkou Liběnou Rochovou, která používá tisky na látky a vyrábí z nich šaty, nebo se sklářem Zdeňkem Lhotským, s nímž využíváme fotku ve skle. Zkrátka zkouším, co všechno ta fotka ze všech stran „vydrží“.

Nafotila jste celou řadu dokumentárních cyklů. Některé z nich uvidíme i na výstavě – například burlescu nebo věznici. Jde o uzavřené cykly, anebo v nich s odstupem času stále pokračujete?

Na této výstavě nevyužívám konkrétně žádný soubor. Rozhodla jsem se, že ústřední linií výstavy bude: Kde končí realita a začíná fikce. Vlastně propojuji dokument, moje subjektivní deníkové záznamy i stylizovanou fotografii. Je těžko rozpoznatelné, zda je ta věc reálná nebo ne. Prolínám tyto dva světy. Fotky na výstavě dělím jen do pocitových cyklů. Mají 3 části – kapitoly, ve které věřím: 1. Jediné opravdové je to, co cítíme. 2. Všichni potřebujeme být milovaní, abychom si přišli skuteční. 3. Všichni bohové nebe i pekla jsou v nás. Použiji tedy třeba jednu fotku z věznice, která vypadá reálně, ale návštěvník neví, jestli je stylizovaná či nikoliv. Fotografie nepojmenovávám, nechávám čistě na divákovi, aby je zpracoval sám, každý cítíme věci jinak a stejné věci v nás vyvolávají jiné emoce.

Pokračujete dál v některých cyklech, které jste fotila?

Vracím se pořád k burlesce, i když už ne s takovou intenzitou, s jakou jsem ji fotila prvních 6 nebo 7 let. Občas ale jdu vyfotit, jak se holky posunuly. Také už 4 roky pracuji na dokumentování českých tradic, to je můj celoživotní projekt. Počítám, že ještě asi 4 roky to budeme dělat, než z toho vznikne kniha, ale myslím, že mě to nepustí už nikdy. Nemocnici jsem teď vypustila, i když mám ještě jednu část, kterou chci dofotit. Ale to budu realizovat až po výstavě.

Napadlo vás například vyhledat vězeňkyně, které jste fotila, abyste zjistila, jak se odvíjely jejich další osudy?

To jsou ty nekonečné projekty, protože pravděpodobně většina z nich zase skončí ve vězení. Zatím se na jejich vyhledání nechystám. Připravujeme knížku z věznice, takže možná, až uzavřeme tento projekt, budu zvažovat, jestli sledovat ženy, které propustili, a zjišťovat, co se s nimi stalo... Osudy tam ale bývají dost podobné a obávám se, že by výpovědní hodnota zůstala stejná. Je tam zajímavý průřez různými zločiny, které odsouzené spáchaly: od zlodějky až po vražedkyni novorozeněte. Ale ten vzorec, jak se příběh žen vyvíjí, když je propustí na svobodu, je podobný ve všech segmentech. Myslím tedy, že by z toho nic příliš převratného nevzniklo.

Jedním z dalších témat vašich fotografií je také odcizení a samota, které vystoupilo do popředí během covidu-19. Prožívala jste i vy tyto pocity během pandemie a snažila se je prostřednictvím snímků ventilovat?

Odcizení jsem zpracovávala už před covidem. Týká se to sociálních sítí, lidé se mnohem méně potkávají. Generace po nás – a nebo ještě po nich – fungují spíš na principu, kdy zůstávají doma a propojují se skrze telefon, než že by se vídali fyzicky. Samozřejmě se to netýká všech, nechci globalizovat, ale myslím, že k tomu odcizení spějeme a covid byl jen urychlovač.

Zmínila jste knihu, která vyšla v souvislosti s výstavou. Co v ní najdeme?

Jedná se o rozšířenou verzi toho, co je k vidění na výstavě. Také v ní využívám různé materiály, například pauzáky. Hodně prolínám fotky a dělám koláže, takže čtenáře nechám, aby si skrze pauzáky mohli sami propojovat fotografie a vytvářet koláže vlastní. Díky tomu uvidí, jak se emoce mění, když například využijí jinou fotografii. Je to hodně interaktivní a snažím se, abych to, co dělám na výstavách, dostala i do knihy. Pracujeme třeba také se zrcadlovými papíry, ve kterých se fotka odráží... Smáli jsme se, že to je vlastně trochu jako takové ty dětské knížky, kde si člověk může hýbat s panáčky. Podobně i já nechám diváka vtáhnout do vytváření vlastního imaginárního světa.

S fotoaparátem v ruce už jste prožila neuvěřitelné zážitky. Napadlo vás někdy sepsat je do autobiografické knihy?

Už to párkrát někde padlo, ale bráním se tomu, protože mám pocit, že toho mám ještě hodně před sebou. A u sepisování životopisu má člověk pocit, že to musí nějak uzavřít. Takže zatím ne, ale možná na to jednoho dne dojde. Navíc vím, kolik příprava knihy zabere práce. A já mám pořád pocit, že nestíhám ani fotit, co chci, či postprodukovat – natož dávat dohromady autobiografii. Je to tedy otázka priorit. Miluji tvůrčí proces, kdy si vezmu foťák do ruky a začnu fotit. Ještě jsem schopná následně fotky vyeditovat a postavit soubory, ale tím pro mě končí legrace... Takže pokud jde o autobiografii, doufám, že ji někdo udělá za mě, až umřu. (smích) A že já budu moct místo toho fotit do posledního dechu.

Stále si vedete fotografický deník?

Vedu – a naopak jsem ještě přitvrdila! Kvůli covidu jsme za ty dva roky lockdownů, kdy jsme byli zavření doma, všichni trochu zlenivěli. A ačkoliv mám v sobě skoro až německou sebedisciplínu, i u mě poněkud opadla. Takže loňský rok 2022 jsem se rozhodla, že od 1. ledna každý den udělám 1 deníkovou fotku a na konci roku budu mít soubor 365 fotek. To člověka donutí vzít každý den foťák do ruky, každý den vymyslet nějakou věc, ať už pocitovou nebo záznamovou... Prvních 30 dní je to legrace: Vyfotím kočku, byt, pohled z okna, cestu autem... Po 30 dnech se pak vyčerpají věci, které jsou nové. Druhý měsíc tedy člověk musí přemýšlet, co vyfotí... A 10. měsíc je to výzva každý den! Loni jsem si tedy dala toto předsevzetí, abych se dostala zase do fotografického rytmu, začala uvažovat o focení a vizuálu – takže za loňský rok jsem nafotila víc deníkových fotek než za celý život. Takže ano, pokračuji, i když teď to kvůli přípravě výstavy trošku dostalo za uši, protože jsem dva měsíce nevylezla z bytu. Ale deník je skvělý. Čím jsem starší, tím je více vidět, jak se člověk vyvíjí, jak uvažuje o věcech, co je pro něj důležité...

Začínala jste jako dokumentární fotografka a s fotoaparátem jste navštívila řadu rozvojových zemí nebo konfliktů. Poslední roky se věnujete volné tvorbě – neláká vás ale někdy znovu vycestovat do podobných lokalit?

Musím říct, že ne. Samozřejmě když začala válka na Ukrajině, zvažovala jsem, že bych tam jela. Dokonce jsem i dostala nabídku. Ale protože je to blízko, věděla jsem, že se tam vydá spousta lidí a není nutné, abych se k nim zařadila i já. Navíc jak člověk stárne, nechce se mu riskovat život. Víc mě baví dokumentovat třeba ty tradice nebo i věznici, burlescu... Jsou to obyčejné věci, dalo by se říci skoro až každodenní život. Protože ale rozumím místní mentalitě, zázemí, kultuře, jazyku, z čeho ti lidé vzešli, můžu jít do hloubky, vracet se na místo a tím pádem vznikají hodnotnější a hlubší soubory, než kdy budu moci udělat v zahraničí. I výpovědně je to pro další generace zajímavější. Války a konflikty bohužel vypadají víceméně stále stejně. Kdežto náš každodenní život se mění. Například tradice tak rychle mizí! Nebo backstage nemocnice může být pro lidi zajímavý, protože za 100 let budou třeba operovat roboti, už teď se dělá spousta věcí laparoskopicky.

Nedávno jste fotila ulice v New Yorku. Jak vznikají takové street fotografie? Připravujete se nějak nebo zkrátka jen vezmete foťák a zachycujete dění kolem?

Vezmu foťák a zachycuji... Street dokument je disciplína, kterou úplně miluji! Jen mi trvá týden nebo 10 dní, než se zklidním. V New Yorku jsem nachodila asi 30 kilometrů denně po dobu 14 dní. Je to taková moje meditace, něco jako jóga. Musím se nejdřív uchodit do vyčerpání, abych se zastavila a začala vnímat vizuální svět kolem. Naučila jsem se nespěchat. Je to totiž o tom, že se člověk posadí, vidí světlo a pak teprve může fotit. Nepřipravuji se, ale vím, že mě čeká pár dní, kdy nevyfotím nic, dokud nenajedu na rytmus města a nezpomalím se do stavu, abych byla schopná vnímat okolí.

Nedostala jste někdy vynadáno od někoho, koho jste zvěčnila a on přitom nechtěl být focen?

Musím říci, že ne. Je to neuvěřitelné a čekám, že se to stane. Myslím ale, že jsem hodně senzitivní a vnímám náladu. Dokážu vycítit, když člověk není naladěný. Navíc nechodím k lidem, nedávám jim objektiv do obličeje, nevkročuju do jejich prostoru, pokud si nedáme najevo, že jim to nevadí. Jsem stydlivý fotograf a vlastně se stydím stejně jako ti focení lidé. Takže si naopak spíš sednu na ulici, najdu si hezké světlo a čekám, že se něco stane, než že bych k někomu přiskočila a snažila se ho fotit.

Jak naproti tomu probíhá stylizované fotografování?

Tam je to pravý opak. Miluji protipóly, a zatímco v dokumentu musím být neviditelná, při mých stylizovaných foceních se naopak snažím obrazy vytvářet, pracovat s emocemi, převádět je do vizuálů. Nejsem tam ani tak fotograf jako spíš režisér. Řešíme vše od kostýmů přes modelku, make-up... Dáváme to dohromady třeba měsíc, někdy dva. Důležitá je i lokace nebo počasí. Někdy třeba i rok čekáme na podzim kvůli atmosféře. Jsou to dlouhodobé projekty.

Stává se vám, že focení plánujete spoustu měsíců a pak to třeba právě kvůli počasí neklapne?

Stává. A říkám si, že už to nebudu tak řešit. Dřív jsem se tím strašně stresovala, říkala jsem si: Musí svítit sluníčko, nesmí svítit... Většinou je ale počasí přesně obráceně, než si člověk přeje. Přitom je v projektu zainteresováno třeba i 10 lidí. Není to jen o tom, že bych vzala foťák a vyrazila s ním ven. Už se mi ale ustálil skvělý tým lidí, se kterými pracuji od make-upu přes styling. Všichni jsou flexibilní a připraveni na to posouvat focení o den, dva, tři... Nevytvářím nic sama, je to týmová práce a každý článek je velmi důležitý. Společně pak vytváříme fotku jako celek. A je super mít kolem sebe dobré lidi, kteří to prožívají a dokážou se přizpůsobit. Chápou, že i počasí hraje roli.

Jakou fotografickou techniku momentálně používáte?

Fotím stále na Nikon. Mám 2 foťáky – bezzrcadlovku Nikon Z7 II a zrcadlovku Nikon D850. Skoro všechno fotím „zetkem“ a zrcadlovku si beru na velké focení nebo když vím, že to bude rychlé. Například včera jsme fotili hořící auto s modelkou. V takovém případě mám po ruce obě těla, a kromě nich i různé objektivy – třeba pevnou 35 mm a pak 24–70 mm zoom, abych to mohla rychle střídat podle úhlu, který potřebuju zachytit. Tyto návyky jsem si přinesla z reportáže, kde je focení rychlé a nebezpečné. Teď to využívám v rámci jiné disciplíny.

Máte v hlavě nějaký nový cyklus nebo inspiraci, které se chystáte ztvárnit?

Budu pokračovat ve zpracovávání emocí. Jediné opravdové je to, co cítíme, vše ostatní je subjektivní a každý to může vidět jinak. To je nevyčerpatelné téma. Ať už jde o emoce, jako láska, odcizení... Je to věc, která mě baví a pokaždé je to výzva. Ztvárnit emoci a přenést ji na diváka, to je pro mě jedna z nejtěžších disciplín. Nerada uzavírám cokoliv, takže si budu držet všechny rozfocené cykly. Čas to navíc ucelí, jelikož je vidět nějaký vývoj, posun – ať už je to dokument nebo právě práce při ztvárňování emocí.

Kde berete inspiraci?

Je to všechno možné dohromady – inspiruji se jinými fotografy, filmy, fotografickými knihami, výstavami, ale jsou to i různé momenty. Třeba jsem fotila hořící auto, protože už odmalička je můj největší strach, že uhořím. Takže se snažím pracovat s tím, čeho se bojím, co ve mně vyvolává emoci. Je to mix, na jehož základě se snažím postavit vizuál, který to všechno obsahuje.