Strach je můj, ale nejsem to já. Jak si teď poradit s úzkostí dětí?

Možná patříte mezi rodiče, kteří si teď dělají víc starostí. Jste možná míň trpěliví, máte málo energie na řešení sourozeneckých neshod, zastávání školních povinností a vymýšlení aktivit, jak doma děti bez kroužků a kamarádů zabavit. A navíc si možná připadáte od dětí odpojení, protože se soustředíte na sledování aktuálního vývoje a virtuální komunikaci s přáteli a rodinou.

A děti? Spousta z nich je zneklidněna také. I pro ně se toho teď hodně změnilo a navíc kolem sebe najednou vidí spoustu vyděšených a znepokojených dospělých, kteří se neustále baví jen o tom jednom. Ve vzduchu je strach a děti to cítí. Dospělí nemusí říkat, že jsou znepokojení. Děti to vnímají. Mají na to citlivé anténky. Klid dospělých je zklidňuje – volají si ho na pomoc, když se samy cítí v úzkých. Neklid dospělých v nich vyvolává úzkost, říká jim, že ohrožení je reálné. K nervozitě rodičů přidejte několik apokalyptických vět z televize nebo rádia, pár postřehů vystrašené sousedky a hrůzu nahánějící vtip o koronaviru od kamaráda a máme z toho lektvar na strach.

Možná k vám strach v takové míře teď promlouvá poprvé. Možná jste naopak už byli často ve fázi života, kdy jste se hodně báli. Kvůli nemoci, stěhování nebo rozvodu, kvůli změně práce. Cokoli, co je pro rodiče těžké, děti vycítí. V těchto situacích se stejně jako spousta jiných rodičů ptáte: jak v dětech nebudit strach, když se sami bojíme?

Rozpoznejte včas, že jste sami ve stresu

Zažili jste někdy, jak se vám sbíhají sliny v puse, když pomyslíte na chuť citrónu?  Takhle reaguje tělo na naše myšlenky. Obavy a starosti se vpisují do těla: sevřené čelisti, stažené břicho, zatuhlá krční páteř, tíha na hrudi. Ale také neústupná chuť na skleničku vína. Cimrmanovské neschopnost udržet myšlenku a neschopnosti myšlenku opustit, soustředit se.

A co vaše děti: z jakých gest, výrazů v obličeji nebo z jakého vašeho postoje vycítí, že nejste v pohodě? Z jakých slov? Možná se snadno rozčílíte, neposloucháte je nebo se hádáte se víc s partnerem nebo partnerkou. Neustále koukáte do telefonu. Třeba jste se přestali smát.

Rozpoznejte, že je ve stresu dítě

Stres se rád vydává za něco jiného a pod maskou není vždycky poznat. Děti v úzkosti mohou víc řádit a divočit nebo se najednou víc vztekat, špatně spát, u ničeho pořádně nevydržet, těkat, mít ještě věší chuť na sladké. Také je může začít bolet bříško nebo hlava, můžou špatně jíst nebo si stěžují na těžkosti s dýcháním. Některé děti se začnou bát tmy, začnou viset na mamince nebo odmítají jít do postele, dokud si neřeknou 5x formulku, kterou si nedávno vymyslely. Nebo chtějí být víc o samotě, jsou rozmrzelé, dlouho ve špatné náladě.

Uznejte strach vašich dětí i ten svůj

Strach je součástí vybavení, se kterým vstupujeme do světa. Ukazuje nám naše omezení, a tak ho potřebujeme. Chce, abychom nedělali, co se nám zdá ohrožující, protože by to mohlo pořádně zatřepat s naším životem a s tím, kým jsme teď.

Strach je můj, ale nejsem to já. Jestli máte chuť s mladšími dětmi trochu experimentovat, vyzvěte je, ať dají svému strachu barvu, tvar, ptejte se, jaké má vlastnosti. Můžou ho namalovat, vymodelovat, můžou si za něj vybrat figurku. Možná má nějaký zvuk nebo tón. Nebo si můžou posadit na židli proti sobě a mluvit s ním – a pak ho laskavě poslat pryč nebo ho v něco proměnit. Hrajte si.

Strach patří k nám a patří do reality.  Nepomůžeme ani sobě ani dětem, když budeme dělat, jako že strach není. Život je takový jaký je, ne jaký bychom ho chtěli mít.

Berte strach vážně

Nikdo nemůže nikomu říkat, jestli je jeho strach oprávněný nebo ne. Nikdo nechce, aby někdo jeho strach bagatelizoval nebo aby se mu posmíval – protože strach je opravdový. Pokud cítíte, že vás strach naplňuje až příliš, oslovte nějakého odborníka a pracujte na něm společně. Není to snadné. Nicméně tím, že poznáme svůj strach a zbavíme ho paralyzující síly, můžeme ho lépe pomáhat zvládat i dětem.

Mluvte o strachu

Děti potřebují vědět, že jste ochotní si o těžkých věcech povídat. Že uslyšíte jejich obavy a že jim zodpovíte jejich otázky. A že unesete jejich strach, ale i jejich frustraci, naštvání a smutek. Potřebují to víc než dobré rady. Navíc to do našich vztahů přináší blízkost. Když se o těžkostech, které se týkají všech, nemluví, rodiče a děti se odcizují jeden druhému.

Zeptejte se dětí, čeho přesně se bojí. Kde strach vlastně cítí. Co si představují. Pokud vám to děti dovolí, buďte jako průzkumníci, kteří se snaží dozvědět víc o jejich vnitřním světě. Pokud jste na to doteď nebyli zvyklí, bude to chtít nějaký čas, než to půjde. Mluvte o tom, že se sami bojíte. Důležité je při tom ale děti nezahltit vaším vlastním strachem, aby se děti nemusely bát o vás. Mluvte tedy i tom, co a kdo vám pomáhá se přestat bát. O tom, jak je váš strach někdy malý, někdy velký a někdy také žádný. Co děláte pro to, aby vás neovládal.

Říkejte dětem pravdu

Děti poznají, že se děje něco nezvyklého. Vezmou to, co slyšely, viděly a vycítily a připíší si k tomu vlastní vysvětlení. A často přichází k představám, které jsou ještě katastrofičtější než realita.

Dětem se uleví, když ví, jak se věci mají doopravdy. Říkejte jim pravdu a zároveň dávkujte informace přiměřeně jejich věku a jejich povaze. Právě úzkostnější děti budou mít tendenci se sami od sebe ptát na spoustu detailů – nelžete jim, ale také se nespoléhejte na to, že si všechno umí přebrat tak, jako dospělí. Vnímejte nejen CO jim říkáte, ale i JAK jim to říkáte: jaké naladění při tom cítí z vašeho hlasu, výrazu,  gest a z vašeho postoje.

Čerpejte sílu

Děti i dospělí potřebují v těžkých časech podporu.  A tak seberte všechnu svou sílu a vyhledejte lidi, kteří vás vrací do pohody. Vy i děti si zasloužíte nechat si pomoct a nechat se utěšit, spočinout s někým, kdo je vám blízký, a mít jeho plnou pozornost.  Vnímejte naplno všemi svými smysly moment, který je právě teď.  Na to jsou děti obyčejně experti. Nechte se tím co nejčastěji nakazit.

Kdykoli můžete převzít plnou zodpovědnost za své myšlenky – posadit se na trůn své mysli a rozhodnout se, že teď budete myslet na něco, co je pro vás posilující. Probouzejte v sobě soucit a ptejte se: „Když bych se měl/a fakt hodně ráda/a, co bych právě teď dělal/a nebo přestal/a dělat?“ A dělejte něco, co vám dá o něco víc dobré energie, než máte nyní: někdo se podívá na seriál, někdo překope zahrádku, někdo se jen tak kouká do stromů. Každých pět minut dobrých. Učíte tím své děti, jak o sebe pečovat v těžkých časech.

V životě každého dítěte a každé rodiny přichází těžká období. Dávají nám příležitost přijmout sebe, druhé a svět v reálné podobě.  Svlékají nás do naha, a tak nám i našem dětem umožňují zahlédnout ne kým chceme být, ale kým skutečně jsme.