„Přišel zlom, připadala jsem si zbytečná.“ Koho zajímá psychika matek a kam až to může zajít
Pracovní doba matky na mateřské, která pečuje o dítě, nebo dokonce více dětí, činí zhruba 98 hodin týdně. Přestože má podporu partnera, příbuzných či přátel, je jasné, že jde o velkou psychickou zátěž, která se může na duševním zdraví takové ženy negativně podepsat. Jak to bylo třeba v mém případě. Čeho všeho bychom si měli u žen po porodu všímat a co jim pomůže nejvíc?
„Užívej si to, hrozně rychle rostou,“ nebo „Je to nejkrásnější období v životě,“ slýchávala jsem o šestinedělí a mateřství obecně ze všech stran. Realita? Týden po propuštění z porodnice jsem vzlykala nad novorozenou dcerou se slovy „Prosím, spinkej už“. Stal se ze mě uzlík hormonů a nervů a v žádném případě jsem si začátek šestinedělí neužívala. Naopak. A kdyby nebylo manžela, který mi s plačící dcerou pomáhal, asi by bylo ještě hůř.
Foto: Shutterstock
Nevěděla jsem, jak dceru utišit, co který její pláč znamená, proč nechce spinkat. Měla jsem zkrátka pocit, že svou roli absolutně nezvládám, rozhodně jsem se necítila jako matka, natož dobrá matka. Pocity, které čerstvě po porodu možná zažívá většina prvorodiček. To mi sice všichni opakovali, ale pocit uklidnění mi to nepřineslo. Stejně jako věta, že to pomine a bude líp. Měla jsem pocit, že nikdy nemůže být lépe.
Poporodní depresi zažívá po narození potomka asi 16 procent matek, uvádí ČT24. S lehčí formou psychické nepohody a úzkostí známou jako poporodní blues má pak zkušenost až 80 procent žen. Jen málo z nich se ale se svými problémy svěří, natož aby je řešily s odborníky. Já patřím k těm, které to udělaly, a jsem za to ráda.
Každý večer jsem proplakala
Odbornou psychologickou pomoc jsem vyhledala už před porodem. Ačkoliv moje těhotenství probíhalo v pohodě, jakmile jsem dospěla do devátého měsíce a odešla z práce na mateřskou, přišel zlom. Najednou jsem si přišla zbytečná, neproduktivní, nevěděla jsem, co se sebou, a skoro každý večer jsem proplakala. Trápily mě panické ataky, které mnohdy zašly tak daleko, že jsem nemohla popadnout dech, a začala jsem se bát o miminko. S psychickými problémy jsem bojovala už v minulosti, a tak jsem poznala, že s tím musím něco udělat.
„Většinou se na nás obracejí ženy, které si už terapiemi prošly v minulosti,“ uvádí Chrisa Šebová, peer konzultantka z Úsměvu mámy, neziskové organizace, která se zaměřuje na pomoc ženám na mateřské nebo už v těhotenství. I ona sama se po narození syna potýkala s psychickými problémy a nyní pomáhá těm v podobných situacích. Právě na tuto organizaci jsem se obrátila i já.
Najednou jsem si přišla zbytečná, neproduktivní, nevěděla jsem, co se sebou, a skoro každý večer jsem proplakala.
„Ženy, které nás kontaktují, jsou většinou krátce po porodu (do pár měsíců) nebo ještě těhotné. Pomoc hledají i ženy, které jsou na rodičovské dovolené už déle, třeba s více dětmi,“ říká Lucie Kočová, vedoucí pražského centra Úsměvu mámy. Takové ženy podle ní řeší hlavně úzkosti, strachy, pocity selhání a obrovské zodpovědnosti, sebevýčitky, vyčerpání či těžkou adaptaci na novou roli.
Polovinu klientely Gabriely Cabrnochové, terapeutky, která s Úsměvem mámy úzce spolupracuje, tvoří ženy na mateřské nebo rodičovské. Nejčastěji se setkává se ženami, které vyhledávají pomoc už v těhotenství a například se obávají prvního porodu a chtějí se na něj připravit, mají rovněž i úzkosti. Přicházejí k ní ale i ženy, které čekají druhé dítě a během prvního porodu zažily komplikace a mají špatný porodní zážitek. „Mají pocit selhání, protože se nenaplnilo jejich očekávání o průběhu porodu. Obávají se, zda zvládnou mateřskou roli,“ dodává Cabrnochová. Poslední skupinou jsou pak ty, které zažívaly nepříjemné stavy po porodu, ale snažily se s tím samy poprat, jenže po šestinedělí neustaly.
Kam se obrátit pro pomoc s poporodní depresí a úzkostmi?
Na telefonním čísle 116 123 kdykoliv, zdarma a po celé České republice poradí s akutními psychickými obtížemi, těžkými životními změnami a problémy ve vztazích.
Společnost pro zdravé rodičovství Aperio nabízí pomoc se vztahy a výchovnými problémy, závažnými životními rozhodnutími, ale také s pochybnostmi, únavou a stresem způsobenými například novými rodičovskými povinnostmi a spojenými s mateřstvím.
Pomáhá po celém Česku nezávisle na místě bydliště. Na telefonním čísle 222 580 697 nabízí nonstop krizovou pomoc a psychologické poradenství.
Projekt vznikl ve spolupráci Národního ústavu duševního zdraví a organizace Úsměv mámy. Nabízí možnost otestovat se na poporodní deprese nebo úzkosti a pomůže rozpoznat, jaký typ profesionální péče je pro vás nejvhodnější. Nabízí informace pro ženy, které se chtějí dozvědět o příznacích a možnostech léčby například poporodní deprese či úzkostí nebo možnostech zotavení z těžkého porodu.
Nejbližší rodina neví, jak pomoct
Ženy po porodu se často stydí pomoc vyhledat. Doufají, že to zvládnou samy. „Jejich rodina si všímá, že se něco děje, ale neví, jak by mohla pomoci. Partneři nejsou někdy připraveni na emoční výkyvy své partnerky a ta má ve výsledku pocit nepochopení,“ popisuje zkušenosti ze své ordinace Cabrnochová.
Některé ženy dokonce zažívají bagatelizaci svých stavů. Slýchávají věty jako „Buď ráda, že máš zdravé dítě, a nefňukej, na porod brzy zapomeneš.“ „Užívej si miminka, dokud to jde.“ „Musíš kojit, abys měla zdravé dítě.“ „My jsme to taky zvládly, a to jsme neměly jednorázové pleny.“
„Když žena slyší takové reakce, může se do sebe uzavřít a je pro ni pak těžké uvěřit, že by ji někdo v její roli podpořil. Mnohdy se i obviňuje. I nejbližší okolí pak může zpochybňovat její stavy a považovat ji za línou, což je naprostý nesmysl,“ podotýká Cabrnochová. „Deprese a úzkost není lenost nebo neschopnost. Žena si nevhodné komentáře často pamatuje celý život,“ dodává.
Péči o duševní zdraví matek se u nás stále nevěnuje dostatek pozornosti. „Situace se lepší, ale stále není dostatečná,“ míní terapeutka Cabrnochová. Ze své praxe je přesvědčená o tom, že by velkým přínosem mohla být kontinuální péče porodní asistentky, která by s ženou před porodem i po něm navázala vztah a obtížným obdobím ji provedla. Jenže takových asistentek je velký nedostatek: podle společné zprávy Populačního fondu OSN, Světové zdravotnické organizace a Mezinárodní konfederace porodních asistentek z roku 2021 jich celosvětově chybí asi 900 tisíc. „Za přínosnou považuji také osvětu v této oblasti,“ tvrdí terapeutka a upozorňuje rovněž na toxicitu nerealistického zobrazování mateřství na sociálních sítích, na kterých je vše zalité sluncem a pohodou. „Naštěstí se objevují autentické příspěvky, které ukazují realitu, a také mnoho porodních asistentek šíří osvětu na sítích,“ dodává.
„Za poslední tři roky jsme (souborně za všechny regiony) podpořili více než dva tisíce žen. Zatím zvládáme podpořit všechny ženy, které se na nás obrátí, i když jsou období, jako například toto jaro, kdy se ozývá žen opravdu hodně,“ doplňuje Lucie Kočová z Úsměvu mámy.
Psychická podpora jako součást poporodní péče
Podpůrné organizace pro maminky a místa, kde se mohou sdružovat, jsou velmi důležité. Takovou je i komunita Mothergood, již v Praze vede Chantelle Tuma, dvojnásobná matka, která sestavila tréninkové programy pro maminky před porodem nebo po porodu s dětmi. Ženy mají navíc zázemí podpůrné skupiny. V komunitě mohou sdílet své problémy, navazovat přátelství a sdružovat se. Díky cvičení se cítí lépe fyzicky i psychicky, nejsou izolované a jejich ratolesti mají tak možnost se socializovat.
O důležitosti psychické opory vím své i já. Mé problémy z období těhotenství se zhoršily po traumatickém porodu, který rozhodně nedopadl podle mých představ. K výčitkám se přidal strach, že svou roli nezvládám. Díky terapiím, kterými jsem prošla, a podpoře partnera se ale situace zlepšuje a po měsíci mohu říct, že si mateřství začínám skutečně užívat. Mám pocit, že dceři rozumím čím dál víc a nehroutím se z každého jejího pláče.
Také si mohu dopřát čas na zpracování traumatu z porodu. Dobře si ale uvědomuji, že ne každá žena má tuto možnost nebo odvahu si o pomoc říct. Nezbývá než se dále snažit šířit osvětu a doufat, že díky příběhům, jako je ten můj, se situace změní. A jednou třeba dospějeme do fáze, kdy bude psychice žen po porodu věnována pozornost, kterou si zasluhují. Protože mámy jsou superhrdinky. I když to tak samy občas nevidí.
Společnost očekává, že žena po porodu bude šťastná
Rozhovor s klinickou psycholožkou Renatou Banášovou
Text: Markéta Hronová
Stává se ve vaší praxi často, že ženy po porodu docházejí do bodu, kdy třeba litují toho, že najednou žijí zcela odlišný život, a trápí se tím?
Ke konci šestinedělí dochází ještě k velkým emocionálním výkyvům, lítá to nahoru a dolů. S časem se to ale uklidňuje. Aspoň jednou za dva, za tři dny by žena měla cítit nějakou úlevu. Říct si: je to dobrý, já to zvládnu. Důležité je sledovat zlepšení. Pokud žena není schopná starat se o sebe a o dítě déle než tři dny, doporučuju zkontaktovat klinického psychologa nebo rovnou psychiatra. Není třeba se bát ani medikace, může hodně pomoci.
Nevylučuje se s kojením?
V naprosté většině případů se dá nastavit tak, aby šla hladce i s kojením. Druhá věc je, že se setkáváme s ženami, které jsou z kojení vyčerpané. Nejde jim a je z něj další stresor. Často si jdou pro prášky a doufají, že jim doktor řekne, že musejí přestat kojit. Možná by někdy místo prášků stačilo prostě přestat kojit. Společenský tlak na kojení je v dnešní době tak obrovský, že ženy mají pocit, že když nekojí, nejsou dobré mámy.
Může pomoct rodina či partner?
Určitě může, ale může být také spouštěčem. Čerstvé mámě nepřidá, když má někdo jízlivé nepodpůrné poznámky jako: seber se, máš tady dítě. Máš zdravý dítě, co víc bys chtěla. Nebo: Já jsem to měla ještě horší, a taky jsem to zvládla. Rodina může pomoci prostým pochopením, když si bude všímat, jak takové ženě je, a nabízet jí pomoc.
A co stavy, které trvají déle? Dítěti jsou tři měsíce, půl roku, rok a máma pořád není v pohodě. Je to ještě poporodní deprese, nebo už se jedná o něco jiného?
Ano, může se to stát, zvlášť pokud si vše žena od začátku hrnula před sebou a nechtěla si říct o pomoc. Nebo naopak všechno v pohodě zvládá a dožene ji to až v době, kdy dětem začnou růst zuby nebo mají záchvaty vzteku. Dalším případem jsou ženy, kterým se narodilo miminko s nějakou potíží, třeba nedonošené – ze začátku napnuly své síly a zvládaly nemožné, a když se dostaly z nejhoršího, zhroutily se.
Není část problémů způsobená tím, že společnost očekává, že se ženě narodí miminko a ona bude jenom šťastná a nebude si na nic stěžovat?
Myslím, že velká část. Pravda je, že poporodní deprese tu byly vždycky, je to jev popsaný už stovky let zpátky. Z části jsou dané biologicky, hormonálně, chemickými procesy, ale v tuto dobu se do toho míchá ještě všeobecný tlak, očekávání, neustále se zvyšující nároky na výkon. Přece jsi jenom doma s dětmi a máš sušičku a pračku, tak k tomu musíš mít ještě aspoň malý úvazek, jinak nestojíš za nic. Další věc je vývoj péče o děti. Máte sto plus jednu variantu dětské výživy, oblečení, bot, takže mámy jsou zahlcené a vlastně nevědí, jaká je správná cesta.
Jedna moje kamarádka si v šestinedělí uvědomila, že od té doby, co porodila dítě, nikoho nezajímá. Přehlížejí ji a všichni vidí jen dítě.
Pokud si to uvědomí, je to první krok k tomu, to změnit. Uvědomit si, že já tady pořád ještě jsem, říct si o pomoc nebo si udělat prostor pro sebe. Pokud si žena tohle uvědomí, je to třetinová výhra a dá se s tím dál pracovat. Horší je, když jsou matky přesvědčené, že si nemohou dovolit odpočívat, protože se přece musejí starat o miminko.
Renata Banášová
klinická psycholožka
- Klinická psycholožka a psychoterapeutka v AGE Centru v Olomouci, koordinátorka v Národním ústavu duševního zdraví a máma tří dětí.
- Působí jako odborná poradkyně v organizaci Úsměv mámy, která pomáhá ženám s psychickými potížemi.
