Jak přežít depresi a úzkost bez odborné pomoci

Psychoanalytička, kterou jsem nedávno v rámci své léčby navštívila, konstatovala, že v tomto prakticky „válečném stavu“, v němž se jako společnost nacházíme, jsou deprese a úzkosti přirozeným jevem i u jinak psychicky stabilních lidí. A co ti, kterých se psychické problémy dotýkaly už dávno před pandemií? Za dlouhá léta zápasu s úzkostí a depresí jsem asi nikdy nezažila šílenější horskou dráhu náhlých emočních propadů, probdělých nocí, stavů naprosté beznaděje a panického strachu než právě během posledního roku.

Nepatřím k lidem, kteří by své mentální zdraví zanedbávali ani za normálních okolností. Léta chodím na terapii, v časech nejhorších beru antidepresiva a snažím se mluvit o svých pocitech se svými blízkými, kteří jsou ochotni naslouchat a podpořit mě. Díky tomu všemu dokážu žít téměř bezproblémový život, cítit se šťastná a v bezpečí, mít energii a zápal pracovat. Uvědomuju si, jaké mám jako bílá evropanka privilegium, když můžu řešit své problémy s terapeutem i psychiatrem. To, že by mohla nastat chvíle, kdy ani jejich intervence nebude stačit k tomu, abych se cítila dobře, mě nikdy nenapadlo. Spoléhala jsem se na to, že jedna z možných forem pomoci může vždy situaci zlepšit. Pandemie ale všechno změnila. 

Vypadá to, že ani odborníci už nedokážou v krizi mentálního zdraví, která s covidem nabyla nevídaných rozměrů, lidem pomoct. Není to však způsobeno nekompetencí lékařů a terapeutů. I v lidské psychice jsou místa, traumata a stresové události, s nimiž ani psychoterapie či jakkoliv dobře určené dávky léků nejsou schopny zatočit. A nouzový stav, v němž se jako společnost dlouhodobě nacházíme, přesně do této kategorie bohužel spadá. 

Ani psychoterapie nepomůže 

Ať už jste v boji se svými psychickými problémy ostřílení, nebo se s depresí, úzkostí a dalšími přidruženými symptomy potýkáte vůbec poprvé, jejich spouštěče (či přitěžující vlivy) jsou u nás všech v tuto chvíli způsobené tou samou událostí. A ta se větví do mnoha nepříjemných a neustále se opakujících situací. Jsme denně zavření doma, zápasíme s online studiem a prací (v těch lepších případech), s výukou dětí, se strachem o své nejbližší, o svou finanční situaci a o budoucnost celkově. Mnoho z nás bylo navíc covidem zasaženo mnohem hlouběji a bolestivěji – nečekaným úmrtím v rodině nebo vlastním bojem s virem, který je často dlouhý, komplikovaný a vyčerpávající nejen fyzicky. 

Otázka tedy zní: Je vůbec možné se v takových podmínkách cítit dobře? Vrátit svému psychickému zdraví alespoň základní rovnováhu? Mně se to dlouhodobě spíše nedaří. Zní to pesimisticky a pro ty, kteří se s psychickými problémy nikdy nepotýkali, možná i přehnaně dramaticky a beznadějně. Ale ani doktoři, na jejichž pomoc v průběhu let spoléhám, mi neposkytli optimističtější prognózy. Říkají jen: „No jo, stresová zátěž je teď opravdu vysoká“, „Mít strach a nespat je úplně normální“ a „Nebojte, až se situace zlepší, budete se opět cítit lépe“.