Jak najít svoje životní poslání

Za prvé: existuje rozdíl mezi harmonickou a obsesivní vášní. Pokud se vám podaří najít kariérní směr nebo cíl v zaměstnání, co vám vlije krev do žil, je pravděpodobnější, že vám práce přinese víc úspěchu i štěstí – to už dlouho vyplývá z výzkumů.

Mějte se ale na pozoru. Od doby, kdy v roce 2003 vydal kanadský psycholog Robert Vallerand a jeho kolegové klíčovou studii, vědci identifikovali jeden důležitý rozdíl. Máte-li pocit, že váš zápal pro povolání se vám vymyká z rukou a že na něm závisí vaše nálada a sebevědomí, potom se jedná o ten obsesivní druh. Přestože nám dodává energii, má i své negativní důsledky, jako například úzkosti či vyhoření.

Pokud na druhou stranu svůj zápal udržíte na uzdě, odrážejí se v něm kvality, kterých si sami na sobě ceníte, a doplňuje další důležité aktivity ve vašem životě, pak to bude vášeň harmonická, spojovaná s pozitivními výsledky, mezi něž se řadí například vitalita, lepší pracovní výkon, schopnost vysokého soustředění a dobrá nálada.

Žít s nevyslyšeným posláním

Za druhé: ukázalo se, že je horší žít s nenaplněným smyslem života, než žádný životní smysl nemít. Pokud v sobě pociťujete palčivou ambici nebo osobní směřování, nenechte je chřadnout. Před několika lety výzkumníci z University of South Florida sledovali stovky lidí, a členili je do skupin podle toho, jestli jim životní poslání úplně chybí, jestli ho nalezli a následovali, anebo jestli ho sice našli, ale nevyslyšeli ho.

Z hodnocení pracovního nasazení, kariérních závazků, životní spokojenosti, zdraví a stresu účastníků vyplynulo zjištění, že úplně nejhorší skóre ve všech oblastech měla skupina účastníků, která o svém životní poslání sice věděla, ale nevěnovala se mu.

Výzkumníci tvrdí, že to staví výhody nalezení smyslu života do poněkud jiného světla. Závěrem shrnuli: „Mít v životě nějaký směr či ambici je výhodou pouze tehdy, pokud tomu jdeme naproti. Žít s nevyslyšeným posláním je v důsledku víc na škodu než nemít žádné.“

Třetím zjištěním, které je třeba vzít na vědomí, je fakt, že bez osobního vkladu je i houževnatost „pouhou dřinou“. Myšlenku, že „houževnatost“ hraje z hlediska kariérního úspěchu zcela klíčovou roli, prosadila psycholožka Angela Duckworthová z University of Pennsylvania, která argumentovala tím, že vysoce úspěšní, „houževnatí“ lidé jsou obdivuhodně vytrvalí.

„Být houževnatý znamená sedmkrát upadnout a osmkrát vstát,“ píše Duckworthová ve své knize Houževnatost – Síla vytrvalosti a vášně z roku 2016. Mnohé studie dozajista ukazují, že větší svědomitost – tedy větší píle a sebedisciplína – se často pojí s většími kariérními úspěchy. Opravdu ale tkví houževnatost jen v tom? Duckworthová vždy zdůrazňovala, že houževnatost má ještě jeden zásadní prvek. Houževnatí lidé podle ní projevují o svou činnost „jedinečný zájem“ (jinými slovy vášeň či životní směr). 

Podle loňské studie se však do standardnímu hodnocení houževnatosti vášeň nedá zahrnout (respektive není možné posoudit její „dosažení či naplnění“). Jon Jachimowicz z Columbia Business School v New Yorku a jeho kolegové věří, že se tím vysvětluje, proč je výzkum houževnatosti natolik rozporuplný (a proč vede k názorům, že jde jen o nafouknutou bublinu a že houževnatost je jen svědomitost v bledě modrém).

Lze to i naopak

Jachimowiczův tým zjistil, že pokud se hodnocení týká výhradně pocitu naplnění (tj. nakolik lidé pociťují zápal pro svou práci), a tyto výsledky se zkombinují s údaji o vytrvalosti (tj. kombinace zájmu o předmět a schopnosti překonávat překážky), tyhle dva faktory skutečně predikují vyšší výkony u zaměstnanců technologických společností a studentů vysokých škol. „Podle našich závěrů je vytrvalost bez zápalu jen vysilující dřina, zatímco vytrvalost v kombinaci s pocitem naplnění žene lidi kupředu,“ uzavírají výzkumníci z Columbia Business School.

Dalším zjištěním je, že když investujete dostatek úsilí, vaše práce se může v poslání proměnit. Je snadné číst o tom, jaké výhody má zápal či „jedinečný zájem“, ale co když nic takového necítíte? Podle Duckworthové je chybou si myslet, že vám spadne do klína v náhlém prozření, anebo že na něj přijdete, když budete dostatečně dlouho dumat. Je potřeba prozkoumávat různé činnosti a objevovat nová území, postavit se výzvám a potřebám, jimž společnost čelí.

Pokud svoje poslání přesto stále nenacházíte, poslechněte si následující radu: Ne vždy energie a odhodlání proudí z vášně; někdy je to přesně naopak. Když vložíte do své práce dostatek energie, vášeň se sama dostaví.

Vezměte si například osmitýdenní opakovanou studii německých podnikatelů z roku 2014, která objevila jasný vzorec – zápal pro jejich podnikání stoupal tím víc, čím více snahy do něj týden po týdnu investovali. Následná studie tato zjištění potvrdila, a to s poznatkem, že efekt se dostaví, pouze pokud si daný podnikatel svůj projekt svobodně vybral a pokud je patrný pokrok. „Oddanost práci u podnikatelů stoupá, když se jim daří dosáhnout významného pokroku, a když svou snahu vkládají z vlastního svobodného rozhodnutí,“ tvrdí vědci.

Má práce být i zábava?

A konečně – pokud si myslíte, že životní poslání naleznete pouze v zaměstnání, které vás baví, budete nejspíš zklamaní. Jen si zkuste pro sebe říct, kde se podle vás vášeň pro věc bere.

V předběžném vydání studie publikované na PsyArXiv Jachimowicz a jeho tým popisuje rozdíly mezi těmi, kdo věří, že vášeň lze najít v tom, co děláme rádi, a těmi, kdo ji hledají v tom, v co věří nebo čeho si váží.

První skupinu vystihla Oprah Winfrey ve svém promočním proslovu ke studentům: podle ní naše zapálení pro věc „vzkvétá, když děláme něco, co milujeme“. Druhou zase bývalý prezident Mexika, Pedro Calderón, také v promočním projevu: „K věcem, v něž věříte a za něž bojujete, je třeba přistupovat s vášní.

Vědci také zjistili, že oproti lidem, kteří odvozují svůj zápal ze smysluplné činnosti, měli ti, kteří vášeň čerpali z příjemné práce, také méně často pocit, že své poslání skutečně našli (a také častěji uvažovali nad tím, že svou práci opustí).

Tento rozdíl zřejmě nastává, protože práce z čirého potěšení s sebou nese jistou povrchnost a pomíjivost – co nám sedí jeden měsíc nebo rok, nemusí nám sedět dva nebo tři. Naopak pracovat směrem k něčemu, co vnímáme jako nadčasovou hodnotu, se s větší pravděpodobností protáhne a vydrží nás uspokojovat donekonečna.

Závěry vědců ve výsledku ukazují, že „míra, v jaké lidé jsou schopni dosáhnout vytouženého životního poslání, souvisí méně s jejich skutečným zaměstnáním a více s jejich vírou v to, jak svou vášeň pro práci pěstovat.“  

Upravený článek z AEON.com původně vydaný v The British Psychological Society’s Research přeložila Gabriela Fialová.