Krize se nás ptá, kdo jsme

Vyhledávají vás lidé momentálně s nějakým specifickým problémem?

V poslední době mám větší množství klientů, kteří ukončili terapii, v níž si pořešili svá traumata, a teď se potřebují hnout dál. Co je ale asi opravdu nové a stále častější téma, je strach z budoucnosti. Ještě jsme se nestačili vzpamatovat z postcovidové krize a přišla válka blízko nás. Názory se polarizují a mezi lidmi jsou hodně agresivní polohy. Klienti řeší, jak se k tomu postavit. Nicméně ať již přijdou lidé s problémem v práci, nebo vztahovou krizí, stejně nakonec nejčastěji končíme u jednoho a téhož – u sebehodnoty.

Dnes je velmi populární mluvit o sebelásce. Vy na to teď také narážíte. Co to ale podle vás znamená vnímat svou hodnotu, mít se rád?

Pojetí toho, jak být ve zdravé sebelásce, je dnes strašně pokřivené. Na sociálních sítích se množí moudra o tom, jak být sám sebou. Píše je ale bohužel často ten, kdo tu zkušenost nemá. Do veřejného prostoru dnes může poslat svoje pravdy každý, i člověk nezralý. Ti hodně vyspělí, zralí lidé, na sociálních sítích často ani nejsou, pokud to tedy není zrovna jejich pracovní nástroj.

Na čem je tedy skutečná sebehodnota postavená?

Na velmi hluboké, niterné a trpělivé práci, která má několik rovin. Tím, co dělám, se snažím pokřivenou představu o sebehodnotě narovnávat. Také to byl důvod, proč jsem šla do spolupráce se společností dm a její kampaní #prosteja. Do deseti videí, které jsem pro kampaň natočila, jsem vlastně shrnula celé své životní know-how, týkající se vnímání vlastní hodnoty i toho, jak se postavit ke krizím.

Musela jsem si videa „dávkovat“ do několika dní, abych si v sobě všechny vaše myšlenky utřídila. Pojďme se tedy vrátit k těm rovinám vnímání vlastní hodnoty.

Zmínila bych takové tři základní. První rovina zdravé sebelásky je ta povrchní, o které slyšíme nejčastěji. Udělat si pro sebe čas, něco si koupit, dopřát si, co chceme. Sice víme, že tudy cesta ke spokojenosti nevede, ale pořád to hodně lidí dělá. Něco si pořídím, něco si dokážu, potažmo podprahově mámě a tátovi, a myslím si, že mi bude dobře. A nebude.

Potom je tady druhá rovina, která není špatně, ale pořád neznamená vítězství nad sebou. Člověk si udělá čas na sebe a v něm se snaží meditovat, cvičit, jíst dobré jídlo. To jsou všechno správné věci, které nám dodají nějakou prvotní energii, stabilizují nás a zklidní.

Evidentně ani to ale úplně nestačí.

Nestačí. Ta dnes nedoceněná, hluboká úroveň, je žít autenticky, žít to, kým opravdu jsme.

Nelhat v tom ani sobě, ani druhým. Mít sám sebe rád, nejenom takového, jaký jsem, ale i protože vím, že dělám správné věci. Vědět, že dělám i chyby, ale snažím se o nějaký posun dopředu. Je potřeba přesunout pozornost od toho, jak mě hodnotí ostatní, k tomu, jak hodnotím sám sebe. Vzorec plnit očekávání druhých v sobě máme všichni od dětství, v tom jsme vyrostli a je tak hluboce ukotven, že v tom pokračujeme i v dospělosti a často o tom ani nevíme. Pořád se hodnotíme skrze ty druhé. Ano, ti druzí jsou důležití, ale až v druhé řadě. V prvé řadě si musíme najít zdravý vztah sami se sebou, začít se líbit sobě. A k tomu se potřebujeme nejen přijmout, ale mít i nějakou vizi. Což také znamená pomalu dostávat do souladu své myšlenky, slova a skutky.

To není zrovna snadný úkol…

Pokud nenajdeme svoji vizi, hodnoty, tak to, kým jsme, necháváme určovat hlavně ty druhé. Hodnotíme sami sebe podle reakcí druhých. A proto chceme, aby o nás okolí říkalo dobré věci, tak podprahově děláme něco, čemu se říká kompenzační chování. Kupujeme si jím dobré hodnocení, pochvalu, projevy lásky. Tím se ještě více ztrácíme sami sobě a křivíme se. Je to takový barter s láskou. Právě tímto chováním ale často zraňujeme sebe i ty druhé, slibujeme, co nemůžeme naplnit a vzdalujeme se svojí podstatě.

Musíme být připraveni na to, že být poctivý a pravdivý vůči sobě může také znamenat, že občas řekneme něco nepopulárního. Ne proto, že se chceme hádat, ale proto, že jde o naše hodnoty, součást našeho já. V tomto pojetí je pak skutečná sebeláska o tom, že začneme mít rádi sebe ve vztahu k tomu, kým bychom chtěli být. Toho člověka na cestě k pravdě.

To jste dobře shrnula ono biblické „Miluj bližního svého jako sebe sama.“

Neboli chovej se a žij nejdřív tak, aby ses mohl mít rád, byl schopen se na sebe večer podívat do zrcadla, byl si věrný, a potom můžeš mít zdravě rád i ty druhé. Může nás oslovovat náboženství nebo věda, ale je důležité nad všemi koncepty hluboce a otevřeně uvažovat. Jenže právě ta hloubka nám dnes často chybí, jsme velice povrchní. Pohlcuje nás hédonistický způsob života, ve kterém ale vnitřní klid a mír nenajdeme.

Jak se své vize můžeme dotknout? Teď jsou populární třeba vision boardy...

Vision board není špatná věc. Já se snažím klienty nejdřív dostat do role pozorovatele, kdy z nějakého místa vyššího vědomí pozorují sami sebe, a tím se oddělují od svých emocí a programů, sledují sami sebe v autopilotním režimu tam dole. Vycházím přitom z poznatků neurovědy, že jenom člověk jako druh má možnost si uvědomovat sám sebe. Tudíž si dokáže uvědomit, že pije třetí pivo nebo si už půl hodiny stěžuje. Je v pořádku nejdřív uzřít svoje slabiny, zlozvyky, strachy a pojmenovat je. Až když si je připustíme, můžeme je začít měnit.

A dál?

Prostřednictvím řízené meditace a vizualizace vytvářím s lidmi osobní vizi a hodnoty. Mozek je vizuální. Vizi proto vytváříme jako obraz, i se zapojením smyslů. Člověk si představuje, jak ta jeho krásná, autentická, zralá verze jeho já vypadá, co dělá, jak se cítí, co má na sobě, kde je, co vidí… Vedu ho k tomu, aby se uvolnil a představil si ideál s tím, že cesta k němu se následně najde. Jde o to, začít v souladu s touto představou jednat. Učím klienty, aby si, kdykoliv se zachovají podle své vize, uvědomili ten dobrý pocit. Říkám tomu cinknutí na kontě sebehodnoty, která se s každým správným krokem směrem k osobní vizi a hodnotám přirozeně zvyšuje.

To opět není úplně jednoduché...

Když se něčeho vzdám vědomě, tak netrpím, protože vím, proč tak činím a nacházím v tom smysl. Už v tom je vítězství. Navíc tak po čase získám to, co chci, odměna se dostaví. Lidé dnes ale chtějí všechno hned a najednou. Například některé ženy si přejí mít v jednu chvíli šťastnou rodinu, dítě, kariéru, čas pro sebe, muže, který dobře vydělává, ale zároveň je skoro pořád doma. Samozřejmě to neznamená, že nebudeme s partnerem trávit čas, nebo že úplně zapomeneme na své zájmy, ale musí to mít rozumné hranice na základě současných priorit. V tomto případě třeba trávit s dítětem do jeho dvou, tří let, co nejvíc času. Potom si můžeme svou vizi zase poupravit. Nesmíme zapomínat, že snaha žít dobrý život ve skutečné a autentické pravdě je nedokonavá, jdeme s ní až do hrobu. Nikdy nebudeme mít hotovo. Život nám klade zkoušky neustále. Otužuje nás tak a nutí nás znovu a znovu přemýšlet nad tím, kým jsme a kým chceme být.

Zmínila jste, že součástí vize jsou i hodnoty. Svět, ve kterém se žilo podle přikázání, i když často hodně křivených, se rozpadl a dezorientovaní lidé se dnes snáze přimknou k extrémům.

Tím, že dnes už nemusíme lovit nebo sbírat potravu, abychom přežili, se nám uvolnila určitá kapacita, kterou bohužel nevyužíváme správně. Myslíme na hlouposti, stresujeme se kvůli maličkostem, vymýšlíme katastrofické scénáře. Bloudíme a špatně rozlišujeme mezi tím, co je dobré, a co špatné. Zapomínáme na to, že jako druh jsme přežili především díky spolupráci. Nikoliv díky nenávisti.

Hodnoty se vždycky týkají dobra. Nemyslím si, že někdo opravdu touží škodit sobě i druhým, jíst špatné jídlo a brzy zemřít. Můj názor je, že společnost, obzvláště její nezralá část, která není schopná jít do hloubky, potřebuje nějaký návod na dobrý život. A silné a etické lídry.

Měli bychom odlišovat zlo od dobra. I pomoc druhým nemusí být vždy motivovaná dobrem... Druhým by měl člověk pomáhat ideálně až ve chvíli, kdy pořešil sám sebe. Jinak z toho stejně nebude mít ten správný prožitek a nemusí to být efektivní. Důležitý je vždy motiv. Především mnoho žen se potřebuje vymanit z té perfekcionistické představy manželky, matky a kolegyně, která dělá všechny okolo šťastnými a u toho pracuje na 200 %. Takové ženy naopak potřebují mezi své hodnoty, alespoň na čas, zahrnout více přijímání než dávání, naučit se říkat ne a umět se dát v základních potřebách na první místo.

Hodnoty si nejčastěji vytváříme v krizích. I o nich ve videích pro kampaň #prosteja krásně mluvíte.

Krize se nedějí proto, že nás mají rozsekat na cucky. Naopak. Mají nás narovnat, posunout a něco naučit. Ukazují nám správnou cestu. Představte si malý stromek. Roste, ale zatím je slabý. Přijde vichr, začnou padat kroupy a s tím stromečkem to mlátí ze strany na stranu. Totéž dělají krize s námi. Vykolejí nás, vyvedou nás z rovnováhy a my o sobě začneme pochybovat. A to je dobře! Bez pochybností není růst možný. Krize se nás ptá: Co teď uděláš? Podle čeho se zachováš? Kdo jsi? A když potom bouře přejde, stromek se stane pevnějším a posílí svoje kořeny. Krize je možnost odpovědět životu na jeho otázky. Když odpovíme vědomě a statečně, zesílíme a budeme se umět lépe opírat sami o sebe. Nicméně obávám se, že především mladší lidé jdou dnes do života s tím, že by měl být jen příjemný. Je to tím, že mají blahobyt jako standard nebo je rodiče ochraňovali tak, že jim krizi nedali ochutnat.

Nemůže to být třeba i o strachu z chyb, které jsme udělali?

Chyba je pro náš mozek druhem učení! Je to podmínka našeho růstu... Často to sice bolí, ale na konci jsou vždy zkušenost a poučení. Mozek má na starost záchranu života, a tak při chybě vytváří takzvané opravné vzorce.

Představte si dítě, které se učí chodit. Má jasnou vizi dojít do náruče mámy. Udělá něco, co nikdy nedělalo – první krok... A upadne. Neboli udělá chybu. Dítě si však neřekne: „Já jsem ale neschopný blbec, který už nikdy nebude chodit.“ Jeho mozek začne hned hledat nápravu a každý další krok je pak v něčem lepší. Když pak přijde den, kdy už to umí, rozběhne se do náruče mámy a má z toho neskrývanou radost. A tohle je vlastně popis celého života. Musíme se utkat sami se sebou.