Závislost na technologiích: Jak poznáme, že už jsme chycení v sítích
„Nenávidím tě! Nechci, abys byla moje máma,“ vykřikl na mě zuřivě osmiletý syn, když jsem jej požádala, aby odložil tablet. Po ročním covidovém lockdownu je závislost mých dětí na technologiích mnohem silnější než předtím. Je to problém nás všech a roste každým dnem, kdy se my nebo naše děti nedokážeme odpojit od displejů.
Zvykli jsme si být 24 hodin denně online. Obzvlášť v době lockdownu. Celý (internetový) svět máme na dosah ruky, ale začíná nám unikat svět reálný. Jak poznáme, jestli už nejsme na technologiích závislí? Zatím to u nás doma má daleko ke zkratu, který nastal roku 2010 u dvaadvacetiletého Korejce. Ten zavraždil svou matku, protože se ho snažila přesvědčit, aby přestal hrát. Matčinu mrtvolu opustil a vrátil se do kavárny, aby pokračoval v hraní. Závislost na technologiích je každopádně problémem nás všech.
Šestnáct procent amerických dětí ve věku tří až čtyř má vlastní tablet. Třicet procent dětí ve věku osmi až jedenácti let má chytrý telefon a třiadvacet procent dětí ve stejném věku k tomu vlastní i profil na sociálních sítích (ač toto sociální sítě dětem tohoto věku oficiálně neumožňují). Tyto údaje v předmluvě knihy Nebezpečný efekt jsou z roku 2018. Kniha v USA vyšla už o dva roky dříve, takže lze předpokládat, že raketový vývoj v této oblasti situaci dětí na internetu mezitím ještě vyostřil. A vědeckými výzkumy podložená kniha irské kyberpsycholožky Mary Aiken, která vyšla česky na konci března, to čtivým i strhujícím způsobem dokumentuje.
České děti za těmi zahraničními rozhodně nezaostávají. V roce 2019 byl publikován průzkum společnosti 02 a Pedagogické fakulty Univerzity Palackého v Olomouci, v němž vypovídalo téměř třicet tisíc českých dětí ve věku sedm až sedmnáct let. Podle tohoto průzkumu dnes sociální sítě aktivně využívá více než polovina dětí ve věku sedm až dvanáct let – nejčastěji jde o YouTube, Facebook a Instagram. Zhruba od deseti let narůstá i obliba sítě TikTok.
Jeden z pěti mladých lidí tvrdí, že se v noci budí jen proto, aby zkontroloval zprávy na sociálních sítích.
Alarmující je, že více než třetina dětských respondentů v českém průzkumu přiznala, že na sociálních sítích dostala nabídku na setkání s neznámým člověkem, téměř 70 procent z nich na schůzku i dorazilo. Predátorství na českých sítích důkladně popsal loňský film V síti, technologie mají ale na životy našich dětí i plíživější vliv. Podle Mary Aiken se podíl mladých lidí trpících úzkostmi a depresemi za posledních 25 let zvýšil o 75 procent. Jeden z pěti mladých lidí tvrdí, že se v noci budí jen proto, aby zkontroloval zprávy na sociálních sítích, devět z deseti náctiletých dívek pak přiznává nespokojenost se svým tělem.
Děti v síti
A jestli myslíte, že technologie jsou jen problémem dospívajících, jste na omylu. V úvodu kapitoly Kybermimina autorka knihy sugestivně popisuje situaci, jíž byla svědkem ve vlaku. Její spolucestující, mladá matka tu krmila několikaměsíční dítě z lahvičky a přitom koukala do telefonu. Zatímco dřív byl tento okamžik příležitostí prožít si se svým dítětem klidnou intimní chvilku vzájemného očního kontaktu, zde neproběhl ani jednou.
Je známo, že oční kontakt mezi matkou a dítětem je jednou ze základních potřeb malých dětí. Podporuje u nich citovou vazbu, je to základní prvek budoucího zdravého psychického vývoje. Přesto řada z nás určitě zažila hodně podobných situací, svědčících o tom, že často koukáme mnohem raději do displejů svých telefonů než do očí svých dětí.
„Co když je přímý oční kontakt ve skutečnosti jen poloviční nebo čtvrtinový oproti době, kdy vyrůstala má generace? Jak se tato zdánlivě nepatrná změna v chování časem projeví?“ ptá se Aiken, která dále spekuluje o tom, že vlivem rodičovského nadužívání technologií by budoucí generace dětí mohly být méně společenské, navazovat mělčí vztahy s ostatními, být méně schopní přijímat i dávat lásku a tedy i zakládat vztahy, rodiny a komunity. Podle Aiken by to v konečném důsledku znamenalo evoluční výkyv a změnu směřování celé lidské civilizace.
Vytváření bezpečného prostředí na internetu je věcí nás všech. Chcete vědět víc? Na konferenci, kterou pořádá spolek Konsent, zjistíte, jak s dětmi o nebezpečí na internetu mluvit nebo jak se postavit k jejich negativním zkušenostem. Revenge porn, vydírání, trolling, hacking... Zkušenosti s kybernásilím jsou stále častější. Konference se koná online 16. dubna a je zdarma. Registrujte se předem.
Závislost na internetu je problémem celé řady dospělých, ale i vzrůstajícího množství dětí. Ty trpí nejen mentální nepřítomností rodičů upoutaných ke svým mobilům, ale postupně čím dál víc samy pronikají do virtuálního světa a stávají se jeho oběťmi. Tablety jsou dnes nabízeny už i těm nejmenším dětem. Znám mnoho dětí, které jsou ochotné jíst jen s pohledem upřeným na obrazovku matčina mobilu. Aiken zmiňuje výuková videa pro nejmenší miminka, která dle autorů měla stimulovat mozek dětí a zvyšovat jejich inteligenci. Dokud vědecký výzkum neprokázal, že sledování těchto videí vede u dětí naopak k opožďování řečového vývoje.
Už v roce 1999 Americká pediatrická akademie nedoporučila dětem do dvou let používání obrazovek, včetně televize. Malé děti se z videa prokazatelně naučí méně než z živých interakcí. Podle některých odborníků existuje u dětí souvislost mezi nárůstem ADHD a používáním obrazovek. Podle jiného výzkumu, který Aiken zmiňuje, byla prokázána souvislost mezi dlouhodobým používáním obrazovek a zpožďováním kognitivního vývoje, poruchami učení, vyšší impulzivitou a nižší schopností sebeovládání. Pamatujete na ten výkřik mého syna z počátku tohoto článku?
Slast z očekávání
Aiken sugestivně popisuje videa z Youtube označovaná jako Gaming Freak Outs, zachycující vztek dětí, které někdo odtrhuje od online hraní. „Malé děti do devíti let tu vykřikují slova, která by neměla znát, když se je někdo snaží odtrhnout od brutálních stříleček jako Call of Duty, které by vůbec neměly hrát,“ shrnuje hned několik problémů tohoto fenoménu. Svět online her je agresivní, neregulovaný (často ani rodiči oněch dětí) a uniknout z něj není snadné, právě návykovost těchto her je vtělena často už do toho, jak jsou konstruovány.
Závislost na internetu může být závislostí na hraní počítačových her, na kontrolování emailů, na sociálních sítích či na internetové pornografii, která dle Aiken tvoří asi 30 procent celkového internetového průmyslu. Jejím principem je slast z vyhledávání, udržování se v pohotovostním stavu očekávání. V roce 2019 vyšel průzkum společnosti Asurion, podle kterého průměrný Američan kontroluje svůj mobil šestadevadesátkrát za den, tedy asi každých 10 minut.
Na internetu jsou nejzranitelnější děti ve věku čtyři až dvanáct let. Technologie už ovládají, ale nejsou schopné vnímat rizika.
Podle Aiken jsou ale na internetu nejzranitelnější děti ve věku čtyři až dvanáct let. Tyto děti už technologie ovládají, ale nejsou schopné odhalit či odvrátit jejich rizika. „Své děti byste nevzaly do New Yorku a nenechali je samotné v centru města,“ říká v knize psycholog John Suler. „A přitom to samé vlastně děláte, když jim dovolíte, aby samy vstupovaly do kyberprostoru.“
Dnes ještě neexistují dostatečně dlouho běžící studie, které by reflektovaly nástrahy digitální aktivity dětí. Aiken tedy sama přiznává, že experti na tato témata sami neznají všechny odpovědi. Neví se, jak moc vyrůstání v digitálním věku děti v budoucnosti ovlivní nebo kolik času by děti v kyberprostoru měly maximálně trávit – což je jedna z nejčastějších rodičovských otázek. Jisté je, že současný neregulovaný kyberprostor jim do životů přináší příliš mnoho rizik.
Raději knihu
Mary Aiken je psycholožka, která se zabývá kyberbezpečností, organizovaným kyberzločinem, kyberstalkingem, obchodem s lidmi, který využívá technologie, a také právy dětí v online prostředí. Její kniha Nebezpečný efekt (The Cyber Effect) zkoumá nejrůznější aspekty internetu, digitálních médií a sociálních sítí a jejich vliv na člověka a jeho jednání.
Má to celé řešení? Lze děti před nástrahami internetu ochránit? Aiken prosazuje tvrdší regulaci závadného obsahu na síti, jako je pornografie a násilí, a online ověřování a autorizaci věku, která umožní podobné stránky dětem nezobrazovat. „Plavecké bazény jsou pro děti při jedné straně mělké. Kde je však mělko v obrovském bazénu internetu?“ ptá se Aiken. Podle ní by děti v kyberprostoru měly být chráněny nejen rodiči, ale i vládami svých zemí. Zodpovědnost je třeba přenést i na samotné technologické společnosti.
Kniha Nebezpečný efekt vznikla před koronavirovou epidemií, která do životů našich dětí vnesla ještě masivnější používání technologií. I v případě dětí, které měly od technologií, mobilů a tabletů odstup, je nyní patrné, že se bez nich neobejdou. Nejen kvůli distanční výuce, ale i kvůli udržení kontaktu s vrstevníky. Já sama jsem vždy poměrně striktně držela děti od technologií dál. Čas na hraní her na tabletu mají nyní omezený na 75 minut týdně. Nepočítám ale do tohoto limitu čas pro učení a komunikaci s kamarády. Výsledkem je, že děti na tabletech visí prakticky celé dopoledne, když ne v rámci výuky, tak při telefonování s kamarády. Utěšuji se tím, že je nyní výjimečná doba a že po návratu dětí do školy se vše zase vrátí do původních kolejí – ale opravdu to lze?
A co vy? Čtete tento článek na displeji telefonu, zatímco se vaší pozornosti dožadují děti? Tak prosím v zájmu jejich zdravého vývoje (a nejspíš i ve svém zájmu) telefon odložte a věnujte se jim. Dokud ještě není pozdě.
