Nekraďte dětem soukromí, varuje forenzní analytička
Sociální sítě prorostly do našeho života radikálním způsobem. Žijeme na nich své soukromé životy, podnikáme, vyjadřujeme se k politice. Jak si na internetu chránit vlastní soukromí, ale především soukromí našich dětí a proč je důležité pečlivě zvažovat, co z jejich života zveřejňovat, vysvětluje forenzní analytička Kateřina Lesch.
U fotky, kterou na Facebooku zveřejnila jedna známá česká osobnost, jste upozornila na to, jak neopatrně někteří lidé zacházejí s fotkami dětí na internetu. Stále se většina lidí na sociálních sítích chová v tomto směru nezodpovědně? Jaké povědomí mají dnes lidé o tom, co se s jejich fotkami – a hlavně s fotkami jejich dětí – děje na netu?
Je to smutné hlavně v kontextu toho, že se tihle sdíleči často sami zaštiťují svobodou. Mluví o tom, jak je pro ně svoboda důležitá, ale svým dětem svobodu rozhodnutí o jejich vlastní internetové identitě nedopřejí. V tomto konkrétním případě hrálo roli i to, že se jednalo o děti na hraně puberty. Tam už to může být průšvih, jako jsme to viděli ve filmu V síti. Když odhlédnu od přístupu forenzní analýzy, tak problém asi není jen to, že se k fotkám mohou dostat pedofilové. Skoro důležitější je ten dopad psychologický.
Představte si, co to s těmi dětmi může dělat, že někdo si vede takový jejich online deníček. Vytváří jim na síti alternativní identitu, která si žije životem, jenž oni sami nemůžou ovlivnit. V patnácti najednou zjistí, že na sítích je zdokumentován skoro celý jejich dosavadní život. To jsou otázky pro dětské psychology a koneckonců i pro právníky. Facebook existuje od roku 2004, já a lidi v mém okolí jsme na něm zhruba od roku 2008. Takže ty první „facebookové“ děti přicházejí do puberty teď. Ještě nevíme, co to s nimi udělá.
Kateřina Lesch
Absolventka Matematicko-fyzikální fakulty Univerzity Karlovy. Ve své dizertační práci se zabývala možnostmi strojové analýzy emocí. Teoretickým otázkám komputační lingvistiky se věnuje na pražské a olomoucké univerzitě. V praxi působí v oblasti datové analytiky, ve společnosti Deloitte se specializuje na analýzu nestrukturovaných dat mj. pro forenzní vyšetřování.
V zahraničí už žaloby dětí na rodiče za zveřejňování jejich soukromí na internetu padly.
No právě. Většina mých přátel je rozumná a má na sítích soukromí nastavené tak, aby si jejich obsah nemohl prohlédnout kdokoli. Ale to jsou lidi, kteří bezpečí na internetu řeší. Co vidím jako problém, jsou třeba instagramoví influenceři a influencerky. Na Instagramu má spousta lidí profily nastavené na veřejné sdílení. „Instamámy“ nahrávají svoje děti na internet od prvního ultrazvuku a mnoho dalších je v tom následuje. Připadá jim to cool nebo možná v tom období nemají ke sdílení nic jiného. Navíc pro mnohé je to byznys, vyfotíš dítě se sunarem a máš za to peníze. Nevím, zda tohle je ještě etické.
Co je ještě v zobrazování dětí na internetu bezpečné a co už bezpečné není? Nebo je to jedno a jakmile tam dítě dám, riskuji jeho bezpečí?
Pro děti je to především ohrožení jejich ega. Jedna věc je, že ty fotky si mohou někde na darkwebu stáhnout pedofilové. To se samozřejmě může stát. Druhá věc ale je, že děti jsou schopné se tímhle obsahem vydírat navzájem, už i děti na prvním stupni. Když tam bude veřejně dostupná fotka dítěte s opatlanou pusou nebo na nočníku, může se to stát předmětem šikany.
Je tedy něco, co se dá považovat za bezpečné?
Třeba v Deníčku moderního fotra má chlapec vždy zakrytý obličej, má na hlavě krabici nebo je vyfocený zezadu. To je celkem bezpečné. Jeho spolužáci možná ani nevědí, kdo je jeho táta, nikdo cizí není schopen dítě identifikovat. Obecně hodně záleží na tom, jak si lidi informace hlídají, jak s nimi nakládají. Když dáte veřejně fotky z dovolené, vlastně tím říkáte: podívejte, teď nejsme doma. To samo o sobě může být pro někoho zneužitelná informace. Indicie si může dát člověk dohromady z příspěvků, ale i z komentářů lidí u postu. Takhle se teoreticky dají děti vystopovat – pokud znám ze sítí jejich jméno, jméno jejich rodiče, přibližnou oblast, kde žijí.
Jak je to na institucionální rovině? Když mezi rodiči to povědomí není moc vysoké, jak to zvládají třeba školy, zájmové organizace?
Problém je, že rodiče to zveřejňování často vyžadují. Berou to jako prestiž a důkaz odvedené práce, když se fotky dětí objeví někde veřejně. Z toho je vidět, jak malé povědomí zatím u veřejnosti o této problematice je. Ale věřím, že se to časem změní. Mám ráda Cala Newporta a jeho knihu Digitální minimalismus. Newport tvrdí, že se sociálními sítěmi to časem bude jako s cigaretami – už to nebude cool. Bude považováno za trapné nechránit si soukromí. Sama ten vývoj taky vidím. Dříve lidé dávali na internet úplně všechno, ale teď už si dávají větší pozor.
Druhá cesta je šířit povědomí o bezpečnosti na internetu shora. Testovala jsem zrovna dvě platformy, které mají pomáhat učitelům a školám se v tomto problému orientovat. Jedna se jmenuje Digitální zdraví dětí a druhá digideti.cz. Píše o tom také Bob Kartous v knize No future. Je celkem kritický k represivnímu přístupu učitelů. Tím, že vyhodíte dítěti obrazně řečeno mobil z okna, se nic nevyřeší. Musíme zjistit, co děti na sítích dělají, a pomoct jim se v tom lépe zorientovat a naučit se psychohygienu. Nejde tedy zdaleka jen o bezpečnost a o to vysvětlit dětem, aby zacházely na internetu bezpečně se svými fotkami. Jde i o to, aby si od toho uměly odpočinout. Protože pokud něco může překonat umělou inteligenci, tak je to naše schopnost soustředění. A právě tu nám moderní technologie strašně narušují.
Zatím známe dvě
Volvo před nedávnem odhalilo svůj druhý plně elektrický vůz. Dřív než za deset let chce mít nejenom celé čistě elektrické portfolio, ale chce úplně skoncovat s motory na fosilní paliva.
„Z dlouhodobé perspektivy nemají auta se spalovacím motorem budoucnost,“ říká Henrik Green, technický ředitel společnosti Volvo Cars. „Jsme pevně rozhodnuti začít v roce 2030 vyrábět jenom elektrická vozidla.“
Nejen bezpečnost, taky odpovědnost
Jaké nejhorší scénáře si máme představit u fotek zveřejněných na sítích?
Vezmu to trochu zeširoka. Pravidla na Facebooku jsou nastavena tak, že když si tam nahrajete nějaké fotky, tak sice neztrácíte svá práva, ale zároveň tím udílíte licenci Facebooku, že si s nimi v podstatě může dělat, co chce. Když fotky smažete, tím mu tu licenci zase odebíráte. Ale pokud si mezitím někdo vašeho profilu fotky stáhne, tak už jejich další osud těžko ovlivníte.
A pak je tu technologie neuronových sítí, která umožňuje podobné fotky vyhledávat. Ta se sice používá k tomu, aby se na internetu sledovaly negativní jevy, ale samozřejmě ji lze i zneužít. Mohou ji tedy využívat lidé, kteří se zajímají o dětskou pornografii, což rozhodně nemusí být jen pedofilové. Fotky mohou skončit na darkwebu, který používá internet, ale není indexovaný, a tam se s fotkami zachází podle gusta uživatelů.
Co byste řekla lidem, kteří se v tomhle směru nechovají bezpečně, abyste je přesvědčila ke změně chování?
Moje bublina je v tomhle směru celkem opatrná, ale i tak každé léto zaznamenám pár veřejně sdílených nahatých dětí. Asi bych se těch lidí zeptala, jestli by někdy vzali své rodinné album a jen tak ho šli ukázat cizímu člověku na ulici. Tohle srovnání by mohlo pomoct, aby si představili, co to znamená mít nechráněné soukromí na internetu.
Jak hodnotíte film V síti a jeho vliv na povědomí o ohrožená dětí na internetu v naší společnosti?
Všimla jsem si, že hodně rodičů díky tomu začalo se svými náctiletými dětmi o tomto problému mluvit.
A kdo by měl rodičům vysvětlit, že nemají dávat svoje děti na sítě?
To je těžké říct. Rodiče hodně neradi slyší, když jim někdo říká, co mají a nemají dělat se svými dětmi. Ono se to stahování veřejných fotek bude možná časem s ohledem na ochranu dětí i vynucovat, třeba vzhledem k potenciální kyberšikaně.
Veřejné vyšetřování šikany může dítěti paradoxně ještě uškodit. Čím více se to řeší, tím víc se na dítě ukazuje prstem
K takovým případům už tedy dochází?
Samozřejmě existují. Software na rozpoznání hate speech už mají příslušné orgány k dispozici, takže kdyby se na ně rodiče obrátili, tak mají prostředky, jak to prošetřit. Problém je, že veřejné vyšetřování šikany může dítěti paradoxně ještě uškodit. Čím více se to řeší, tím víc se na dítě ukazuje prstem. A právě proto je dobré se vyvarovat těch „fotek na nočníku“. Já si vždycky říkám, jak by se ti rodiče cítili, kdyby šlo o ně samotné. Kdyby někdo dal na sítě jejich vlastní fotky v nelichotivé situaci, určitě by se jim to nelíbilo. Nebo si ze svého dítěte dělají na sítích legraci a nedochází jim, jak ho tím činí zranitelným.
Jak budete přistupovat k vlastním dětem, až dojde na užívání internetu a sociálních sítí?
Jako hlavní téma našich budoucích hovorů bych brala psychohygienu. Doufám, že až moje děti budou v tom patřičném věku, tak už být na sítích nebude vůbec cool. Už teď je vidět, jak se zájem přesunuje od textu na Facebooku k vizuální komunikaci na Instagramu a odtud ke kraťoučkým videím na TikToku. Doufám, že odtud to půjde zase do offline světa. Offline bude nové cool. Ale pokud to nenastane, tak budou mít ta pravidla jasně nastavená. Je k tomu dostupná i dobrá literatura. Na příklad kniha Wired Child nebo česká obdoba Dítě v síti. Tam je dobře popsáno, jak se k tomu dá přistupovat. V zásadě jde o to, že se limituje čas na sítích, a zároveň se s dítětem bavíte o tom, co na internetu dělá. Dítě vám tak třeba může ukázat, co si vyrobilo v Minecraftu. Zároveň budu dbát na to, aby si moje děti zachovaly co nejlepší vazbu na reálný život. Chci jim vysvětlit, jak sítě fungují, aby se nehroutily z toho, že nedostaly někde like.
Jak jste se k tomuto tématu dostala vy a jaká je vlastně vaše profesní dráha?
Zabývám se analýzou nestrukturovaných dat, což jsou v mém případě převážně texty, ale i rozpoznávání obrázků, protože dnes už neuronové sítě umí k obrázku automaticky přiřadit text a naopak. Napsala jsem disertační práci o sentiment analysis, automatickém rozpoznávání emocí strojem. Tehdy se o to téma zajímaly i firmy, protože chtěly vědět, jestli ten vysavač, který prodávají, se lidem líbí, případně co by na něm měly změnit. A protože moc nefungovala spolupráce mezi firmami a vysokými školami, bylo jednodušší mě na tu práci najmout a nechat si software vyrobit znovu. Později jsem začala pracovat v Deloitte, kde se věnuji mimo jiné forenzní analýze. Firma Deloitte se zabývá auditem a součástí této práce je řešení možných podvodů. U hospodářské kriminality je často součástí důkazního řízení emailová komunikace, kterou si kolem toho lidé vyměňovali. A protože jsou to obrovské objemy dat, bylo by velice obtížné analyzovat je manuálně, číst je a hledat v nich klíčová slova. Vyvíjím automatickou analýzu těchto textů a hledám podezřelé jevy. Jednoduše řečeno, mým úkolem je vyhledávat ty „kapříky“.
Co vás přivedlo na Matematicko-fyzikální fakultu?
Pro mě byl Ústav formální a počítačové lingvistiky skvělý kompromis. Jsem celoživotně trochu rozpolcená, moje máma je zaměřená humanitně, táta je naopak inženýr. Na tomhle pracovišti uplatníte sémantiku nebo i sémiotiku, ale zároveň je to dost technický obor. To mě na tom bavilo. Samozřejmě to mělo svoje úskalí – ale na mé katedře se dá fungovat jako holka dobře.
Váhala jsem, zda se na to ptát. Nechtěla jsem podléhat klišé, že holka na technickém oboru je něco nepatřičného.
Hodně jsem to řešila, když mě oslovily pro spolupráci Czechitas. Měla pocit, že založením výlučně ženské IT iniciativy se gender gap spíš ještě posiluje. V tom smyslu, že musí zdůrazňovat, že i když jsou holky, tak umí programovat. Postupně jsem jim ale musela dát za pravdu, že to prostředí zde ještě není nastavené tak, aby člověk nebyl divný, když chce něco takového dělat. Nejen u nás, ale i mezinárodně. Na jedné zahraniční konferenci jsem prezentovala příspěvek, na kterém jsem hodně tvrdě pracovala, a skutečně jsem potřebovala od publika zpětnou vazbu. A po mojí přednášce za mnou přijde nějaký kolega a říká mi „I have no idea what you have been talking about, but you have such great boobs.“ (Nemám tušení, o čem jsi mluvila, ale ty tvoje prsa jsou fakt skvělý.“) To si pak připadáte jako blbec, když dřete, abyste se s nimi měla o čem bavit, a je vám to k ničemu.
Svůj doktorát jsem v podstatě strávila v kalhotách. Najednou jsem neměla odvahu udělat přednášku v sukni. Prostě určitá nedůvěra, jestli můžete tématu rozumět, když máte prsa, v tomto prostředí stále je.
V práci se to už zlepšilo?
Pro Deloitte je diverzita velké téma. Firma si celosvětově zakládá na rovných příležitostech a daří se dělat osvětu i v zemích, které v tom třeba ještě nejsou tak daleko.Takže je to určitě lepší. Ale přijít tam s doktorátem z technické školy byla určitě výhoda. Rozhodně mi nikdo neříkal, že „od krku dolů dobrý“.
