Digitální svět stojí mimo lidství

Petr Hájek

Narodil se v roce 1970 v Karlových Varech. Absolvoval studium na Fakultě architektury na ČVUT a Školu architektury na AVU. V roce 1998 spoluzaložil kancelář HŠH architekti a v roce 2009 vlastní kancelář Petr Hájek ARCHITEKTI. K jeho dílům patří rekonstrukce Horního náměstí v Olomouci (HŠH) a Jiřského náměstí na Pražském hradě (HŠH), Arcidiecézní muzeum Olomouc (HŠH), rozšíření Centra současného umění DOX+, rekonstrukce vodárenské věže v Praze 7 či terasy paláce Lucerna.

Od roku 2004 působí jako pedagog na Fakultě architektury ČVUT v Praze, kde byl v roce 2017 jmenován profesorem. Loni získal cenu Architekt roku s tímto zdůvodněním: „Výrazný architekt střední generace i vlivný pedagog. Jeho realizace představují výjimečné počiny na poli architektury s přesahy i do jiných oborů.“

Je nějaký další nezastavitelný trend, o kterém už dnes víme?

Perspektivní jsou oblasti související se sběrem a analýzou velkých objemů dat. Na mnoha univerzitách vznikají instituty zabývající se metodami jejich zpracování. Například sofistikovaným využitím anonymních personálních dat z mobilních telefonů.

K čemu budou sloužit?

Když trochu nadsadím, tak hlavně k předvídání budoucnosti. Pokud detailně znáte pohyb v čase a prostoru velkého množství cestujících, můžete v předstihu simulovat různé situace. Například autonomní systémy dopravy nebudou sloužit jen pro pohodlí, ale i tomu, abychom – s infrastrukturou, kterou teď máme – dokázali v budoucnu zefektivnit hustotu dopravní sítě bez dalšího přidávání jízdních pruhů. Z dat je možné třeba s pomocí nauky o kapalinách předpovědět vznik dopravního kolapsu dříve, než byste si jako pozorovatelka vůbec něčeho všimla.

Praha má sice lavičky s nabíječkou, chytré lampy a koše, které hlásí, že potřebují vysypat, ale zřejmě ji ještě za „digitální město“ označit nejde.

Je třeba odlišit PR a skutečnost. Teď je trochu v módě mít digitální město. Svým způsobem už dnes žijeme v digitálním městě své digitální životy. Dokud ale budeme vypadat, jak vypadáme, jak jsme stvořeni, budeme mít dvě nohy, dvě ruce a lidské mentální vybavení, budou naše nároky na to, jak mají města vypadat, stejné, jako máme po tisíce let. Technologie nám budou usnadňovat život, ale stále chceme mít domy s okny, to své pravěké doupě, pelech.

Takže žádná revoluce?

Digitální město je pro mě vlastně servis, pokročilá služba. Mnohem zásadnější revoluce podle mě proběhne přímo v našich tělech. Díky úpravám DNA pravděpodobně dokážeme měnit vlastnosti našich těl rychleji, než by to zajistila evoluce. Naučíme se měnit své nastavení, třeba to, jakým způsobem vnímáme chlad, a tím pak ovlivníme i svou potřebu servisu, který nám dnes technologie zajišťují.

To už je řádné sci-fi.

Na Fakultě architektury ČVUT v Praze i na VŠVU v Bratislavě, kde vedu ateliér navrhování budov, se dva roky zabýváme systémy pro dlouhodobé přežití člověka v extrémních podmínkách. Konkrétně v Antarktidě a na Měsíci. U základen, které by lidé chtěli budovat mimo Zemi, se ukazuje, že bez nějakého typu zásahu do našich těl to pravděpodobně nepůjde. Na Měsíci je šestinová gravitace, což je při dlouhodobém působení neslučitelné se stabilitou lidského organismu. Jako architekti se zabýváme technickým řešením a navrhujeme části obydlí jako velké rotující komory, kde uměle zvyšujeme gravitaci.

Druhou možností je přeprogramování lidského těla. Proměna pozemšťana na Měsíčňana nebo Marťana. Za těch třicet let se debata možná nebude týkat toho, kde a jak používat digitální technologii nebo umělou inteligenci, ale bude se vést v etickém slova smyslu. O tom, jak a z jaké části chceme zůstat dnešními lidi.

To ale hodně předbíháte.

Možná ano, možná ne. Moje prababička žila v době bez letadel, počítačů a kosmických lodí. Když napsal Jules Verne román o přistání na Měsíci, byla to čistá utopie, a do sta let jsme tam opravdu byli.

Město není jen infrastruktura, ale také společenství lidí. Předvídá se, že do roku 2050 budou tři čtvrtiny lidstva bydlet ve městě. Co se stane s tím zbytkem?

Byl jsem nedávno za rodiči v Chebu, kde jsem vyrůstal. Dost jsem se zděsil – nečekal jsem, že devastace některých částí města půjde tak rychle. Obchodní a průmyslové plochy, které patří na periferii, jsou téměř v centru. Nemocniční areál působí i po rekonstrukci neutěšeně. Klášter Milosrdných sester byl zbořen. Probíhající úpravy veřejných prostor na sídlišti Spáleniště jsou odstrašujícím příkladem toho, jak nahradit zeleň parkovišti a zničit kvalitní park ve vnitrobloku. Staly se tam i pozitivní zásahy, jako je park pod hradbami nebo pěší zóna v centru, ale to nestačí. I proto podle mě odcházejí mladí lidé: nechtějí v takovém prostředí žít. Co se stane s opuštěnými městy, nevím.

Nabízí se otázka, jestli by právě zvýšení životní úrovně – třeba spojené právě s digitalizací – nebylo tím, co by lidi do menších měst zase přilákalo.

Pochybuji, že digitalizace je základní otázkou při řešení životní úrovně. Má smysl o ní uvažovat, když jsou ostatní věci v pořádku. Tam, kde schází základní prostředky a lidský potenciál, investice do digitalizace můžou působit naopak destruktivně. Kdybych to měl hodně zjednodušit, přirovnal bych takové město k rodině na podpoře, kde se za poslední peníze pořídí plazmové televize. Nemluvě o tom, že chcete být na své město pyšný, a to asi kvůli lavičce s nabíječkou nebudete. Úspěšným malým městem je například Litomyšl, kde vsadili především na moderní architekturu a vyplatilo se jim to.

Vinou oteplování klimatu se dnes centra některých měst stávají skoro neobyvatelnými. Řeší se to nějak na úrovni urbanismu a architektury?

Těmito otázkami se architekti a urbanisté zabývají, ale při návrhu to není hlavní parametr. V české architektuře je v tomto podle mě nejdál profesor Zdeněk Fránek. Postavil už druhý ekologický dům pro firmu Liko-s. Vtip jeho přístupu je v tom, že tyto domy své okolí neoteplují, ale ochlazují. Nemají tepelnou stopu. Tohle téma se bude objevovat čím dál víc. Osobně ale považuji za nutné si připustit, že lidský podíl na změně klimatu se současnými možnostmi můžeme zbrzdit, ale asi ne vyřešit, a že tedy velkou část problému odsouváme na další generace. Proto je zásadní, aby nové stavby nebo nově vznikající části měst pomohly tuto zátěž kompenzovat.

Cestoval jste po Japonsku, Spojených státech, dobře znáte Vídeň, která je první v žebříčku „smart cities“. Potkal jste něco, co vás překvapilo nebo zaskočilo?

V Japonsku jsem byl před deseti lety a dnes už může být všechno jinak. Překvapilo mě, že tam byla úroveň digitalizace mnohem nižší, než jsem čekal. Ostatně dnes už se nedá tak jednoduše mluvit o regionech, které by byly výrazně pokročilé, nebo zaostalé. Do Vídně jezdím často a nevybavuji si, že bych se střetl s nějakou překvapivou mírou digitalizace. Je to krásné a bohaté město a tomu také odpovídá jeho infrastruktura. Jako host si na ní cením nabídky muzeí, galerií, divadel, restaurací a dobrých hotelů. To všechno měla už před digitální revolucí.

Vaříme čtení

Rozhovor s Petrem Hájkem je předznamenáním nového čísla Finmagu, které se právě vaří ve spojených laboratořích Finmagu, Peníze.cz a Heroiny. Podstatná část čísla bude věnovaná právě vztahu člověka a digisvěta. 

Pavel Jégl ukáže, jak se mění bankovnictví i samotné placení. Jirka Hovorka propočte, jak streamování vrací peníze do oborů poznamenaných pirátstvím. Michal Kašpárek připomíná pozapomenuté historické inovace ve finančních službách a přehlížené problémy, které digitalizace ekonomiky přináší. Martina Fojtů vypráví příběh Phonexie, brněnského startupu, který ví, kdopak to mluví, a úspěšně prodává technologie pro analýzu řeči. A Martin Vlnas píše o proměně herního byznysu a taky o české firmě Fresh Point, která snoubí technologie a zdravé jezení.

A takhle vypadá aktuální číslo

Pokud opustíme město jako strukturu a podíváme se na něj jako na společenství lidí, jsou vidět trendy, které jeho podobu ovlivňují. Třeba často zmiňovaná gentrifikace, vystěhovávání chudých lidí. Budeme se s tímhle trendem potýkat víc než dosud?

To záleží na tom, jak se ta společnost bude vyvíjet a jak a jestli se například bohatí budou chtít vymezovat proti chudším. Typickým urbanistickým projevem jsou kondominia, oplocené objekty s ochrankou, které jsou neprůchozí a zcela uzavřené. Tento rok jsem předsedou poroty Ceny Slovenské komory architektů CE.ZA.AR a všiml jsem si, že na Slovensku je to teď velmi v módě. Vzniká mnoho nových obytných souborů vymezených neprůhlednou stěnou. Majetnější se od chudších oddělují plotem. Paradoxem je, že tím lokalitě v podstatě pomáhají, neboť stanovením jasné hranice nedochází v okolí k nárůstu cen nemovitostí a služeb, a tedy ani k ekonomickému vytlačování sousedů ven z lokality. S tímto problémem se potýkají asi všechna velká města a zatím se žádný spolehlivý recept nenašel. Jednou z možností je zvýšit podíl městských nájemních bytů v centru měst.

Říkáte, že je digitalizace nevyhnutelná, ale zároveň jste vůči ní velmi skeptický.

Jsem skeptický k té části digitalizace, která je jen obchodním brandem, vyprázdněným heslem. Třeba samotné označení „digitální město“ mi přijde docela směšné a žádný pokrok nebo přínos v tom nevidím. Digitální technologie ale pochopitelně považuji za jeden z pilířů úspěchu naší civilizace. Bez nich by dnes nefungovalo téměř nic. Ve městech přece digitální technologie už dlouho pomáhají šířit energii, řídit dopravu a udržovat bezpečnost. V technologicky pokročilém světě vám nejspíš doručí balíček místo pošťáka dron, a to kamkoliv. Ostatní služby budou v podstatě stejně dostupné. Logicky by tedy mohla většina lidí žít kdekoliv, i mimo města. Jenže oni nechtějí. Technologie není všechno.

Je v tom fiktivním městě za třicet let něco, na co se osobně těšíte?

To mi bude skoro osmdesát let. Ale kdyby mi mělo být za třicet let třicet, tak bych si s dovolením vybral konkrétní město. New York. Nejkrásnější město, které jsem kdy viděl. A těšil bych se na novou plovoucí budovu Guggenheimova muzea na řece Hudson, kterou by tam zrovna dostavěli.