Ženy musí dokazovat, že na armádu mají. Řeší i děti, říká první česká generálka

Na úvod se nemohu vyhnout poněkud stereotypní otázce: Pohybovala jste se jako malá v chlapeckém kolektivu, hrála si na vojáčky? Jaké jste měla dětství?

Narodila jsem se na Moravě, dětství jsem prožila šťastně na vesnici u babičky. S partou kluků a holek jsme si hráli na všechno možné – i na vojáky nebo nejčastěji na indiány. Společně jsme hrávali také fotbal. Možná mě to ovlivnilo, protože jsem se pro armádu rozhodla už na základní škole. Chtěla jsem, aby moje směřování bylo akční. V té době bylo obvyklé, že se děvčata rozhodovala pro ryze ženská povolání – učitelky, zdravotní sestry, prodavačky, to jsem já nechtěla. Běhala jsem orientační závody, věnovala jsem se požárnímu sportu, byla jsem v dobrovolných hasičích.

Byl někdo z vaší rodiny v armádě? Nebo vás inspirovaly třeba filmy, knihy?

Tatínkův bratr byl profesionální voják. Je ale zajímavé, že si zpětně vůbec nevybavuji, že bychom se o tom spolu nějak kdy bavili. Zajímaly mě filmy s vojenskou tématikou a četla jsem knížky o druhé světové válce, kde byla popisovaná také činnost žen v armádě, to mi přišlo zajímavé.

Jak na vaše plány reagovala rodina?

Rodina mě vždycky podporovala v čemkoliv, pro co jsem se nadchla, stejně tak i moje sourozence. S odstupem vidím, jak to bylo důležité, ne každý má takové štěstí. Někdy k nám přicházejí nováčci, kterým chybí podpora rodiny, to je pak mnohem těžší.

Takže jste se po základce rozhodla jít na vojenskou střední školu?

Přesně tak. Když jsem s tím přišla na základní škole za ředitelem, tak ho to dost překvapilo, nikdy před tím nic takového nemusel řešit, natož s holkou. Začal ale ochotně všechno zjišťovat, bohužel s tím výsledkem, že v té době děvčata nemohla na střední vojenské škole studovat. Mohla do armády až po maturitě, pokud vůbec. Mne to neodradilo, rozhodla jsem se, že si na nějaké škole udělám maturitu a stejně do armády půjdu. Maminka mi navrhla ekonomku, říkala, že mě za čtyři roky může armáda pustit, ať mám něco praktického. Tak jsem šla. Bohužel po ní jsem zjistila, že na vojenskou vysokou ženy také nemohou.

Co jste udělala?

Cestou byla vojenská odborná škola a já si vybrala spojovací odbornost. Bylo to roční studium, v rámci kterého byla i základní vojenská služba a děvčata byla po jejím absolvování vyřazena v rotmistrovských hodnostech. Připravovaly jsme se pro protivzdušnou obranu státu. Po ukončení studia jsem byla přijata jako voják z povolání a nastoupila ke spojovacímu pluku do Staré Boleslavi. A pak přišla nabídka, abych šla pomáhat na personální oddělení, když mám ekonomku, a já na to kývla.

To ale nezní příliš akčně?

Personalistika není rozhodně žádná nuda, ta akčnost se ani u ní nevytratí. Personalisté jsou v první řadě vojáci, základní výcvik musíme mít všichni a během služby si musíme vojenské dovednosti udržovat. Pravidelně chodíme třeba střílet, i když ne tak často jako například příslušníci bojových jednotek. Když jsem do personalistiky víc pronikla, tak jsem zjistila, že je pro armádu opravdu důležitá a mnohdy i akční.