Nejrozmazlenější generace ze všech? Přestaňme si už léčit ega na úkor mileniálů

Víte, jak se řekne rozmazlený fracek na osm písmen? Mileniál. Alespoň to tak vypadá podle novinových titulků a leckdy pohoršených výrazů starších generací, když mluví o současné „mládeži“. Někteří ji dokonce označují hanlivě za tzv. sněhové vločky, které nejsou kvůli přílišné křehkosti připravené na reálný život. Ironií je, že to nejčastěji prohlašují ti stejní lidé, kterým hrozí emocionální kolaps, když by měli Romům přestat říkat cikáni nebo nesahat kolegyním na zadek.

Není mileniál jako mileniál

Než se ale pustíme do polemiky o tom, proč řadu lidí mileniálové (jinak také nazývaní generace Y) tak iritují, řekněme si, kdo vlastně jsou. Už na tom se totiž záhy ukáže, jak nesmyslné je celé tohle škatulkování a označování mileniálů za mládež.  Jako mileniálové se označují lidé, kteří se narodili zhruba v rozmezí 80. – 90. let. Konkrétně se obvykle hovoří o rozpětí cca 1981 – 1996, někdy i 1980 – 2000. To je opravdu velmi široký záběr.

 Je přitom zřejmé, že dospívání člověka narozeného deset let před pádem komunismu ve srovnání s někým, kdo přišel na svět spolu s masovým rozšířením internetu, se bude do velké míry lišit. Stejně tak nelze slučovat do jedné velké skupiny mileniály, kteří se narodili například v Asii či USA, s těmi, co pochází z východní Evropy, kde jejich vývoj samozřejmě určovaly zcela jiné socioekonomické a kulturní podmínky.

V rozhovoru pro Hospodářské noviny to například hezky vystihl sociolog Martin Buchtík: „Generace Y je umělý konstrukt, který má pomoct sociologům, marketérům a dalším odborníkům pochopit mladé lidi a zařadit je do nějaké škatulky. Problém ale je, že zájmy této věkové skupiny jsou strašně roztříštěné. Osmnáctiletý maturant žije v úplně jiném světě než třicetiletý člověk se dvěma dětmi. Velký rozdíl panuje i mezi absolventy vysokých škol, kteří se živí hlavou, a lidmi se základní školou nebo výučním listem. Na trhu práce pak hrají významnou roli také genderové odlišnosti. A podobných štěpících linií existuje celá řada.“ Charakteristiku generace Y tedy nelze v žádném případě aplikovat plošně, jako vždy to je o individuálních jedincích.

V Česku jsou obecné soudy o to obtížnější, že zde chybí hlubší sociologické průzkumy na toto téma. Právě tady bylo přitom dospívání mileniálů velmi specifické. Většina z nich se narodila do období převratných změn, zejména zhroucení socialismu následovaného transformací na kapitalistický systém. I když se tak tuzemští mileniálové v lecčems liší od předchozí generace, její postoje si jak výchovou, tak i kolektivní paměti přenášejí do svého života.

Vydržet ve špatném manželství za každou cenu?

Nelze nicméně popřít, že existují jisté společné znaky, které generaci Y do určité míry doprovází. Minimálně pokud se budeme zaměřovat na ty jedince, kteří se narodili v Americe a Evropě. Bývají o něco víc tolerantnější a liberálnější, více se zajímají například o diskriminaci nebo emancipaci. Spolu s výraznější orientací na prospěch jednotlivce u nich dochází i k určitému posunu ohledně zakládání rodiny a tradičních rolí.

Nejde ovšem jen o vývoj v uvažování, velký vliv na to má i prodlužování délky života a další faktory. Zatímco za normalizace bylo běžné, že měli lidé i z nedostatku pracovních či studijních příležitostí děti okolo dvaceti, dnes tomu tak už není.  Ženy už také nejsou tolik ochotné podřízeně naplňovat společenská očekávání, která by je hnala k plotnám a k plození. A zapomenout nelze ani na čistě ekonomické faktory – spousta z nich si prostě založení rodiny nemůže dovolit.

Žal nad zničenou přírodou

S větším zájmem mileniálů o sociální otázky jde ruku v ruce i jejich větší vnímavost ohledně ekologie. Z letošní studie Deloitte Global Millennial Survey mezi mileniály a generací Z například vyplynulo, že třetina respondentů vnímá právě klimatické změny jako největší hrozbu pro společnost. Někteří kvůli negativnímu vývoji pociťují tzv. environmentální žal. Navíc je to právě mladá generace, která sice nemůže za současný stav přírody, ale nejbolestivěji pocítí jeho důsledky. A také ho bude muset řešit. Přirovnejme si to k situaci, kdy zdědíte po rodičích milionové dluhy. Jen s tím rozdílem, že environmentální dluh nelze u notáře odmítnout.

Technologie jako druhá přirozenost

Asi nejzásadnějším rozdílem mezi mileniály a ostatními generacemi ovšem nejsou názory na klima či lidská práva, ale sžití s technologiemi. Většina boomers či tzv. generace X vyrůstala ve světě, kde byla největší vymožeností televize, rádio a pevná telefonní linka. V tomto ohledu došlo ve 21. století spolu s nástupem internetu k dramatickému posunu.  Většina mladých lidí je tak již od útlého dětství úzce svázána s moderními telekomunikačními prostředky, mobily, počítači a sociálními sítěmi.

Jde o naprosto klíčový determinant, který mění nejen způsob práce, ale také posouvá sociální vazby směrem k virtuální realitě. O tom jak zásadní roli ve společnosti hrál příchod internetu, byla sepsána celá řada odborných statí a knih. V zásadě se shodují na tom, že jde z hlediska vývoje společnosti o významnou revoluci, ať už s ohledem na přemíru informací, 24hodinovou dostupnost komunikace nebo proměnu pracovního režimu.

Práce nemusí být utrpením

K tomu se úzce váže další velmi diskutovaný prvek spojující generaci Y, a to její přístup k zaměstnání a kariérním očekáváním. Mileniálové se už nechtějí smířit s tím, s čím se byli nuceni smířit jejich rodiče. Chtějí, aby jejich práce měla smysl, aby je nějakým způsobem naplňovala a byla také finančně ohodnocená. Častěji střídají pozice, snaží se skloubit osobní život s budováním kariéry. Ani to není společností obecně vnímáno zrovna pozitivně. Žijeme ostatně ve společenském systému postaveném na tom, že člověk tu je pro práci, nikoliv práce po člověka.

Řada firem si tak stěžuje, že mileniálové očekávají víc, než kolik jsou ochotní nabídnout. Že jsou líní. V některých případech to může být zajisté pravda. V jiných se pouze střetávají odůvodněné požadavky na home office, flexibilní úvazky či slušný plat s ekonomickou realitou podniků. Mileniálové jsou si víc než kdo jiný díky internetu, cestování a filmům vědomi životních standardů v jiných zemích. Vědí, že zaměstnání ukrajuje více než polovinu života a že je poměrně logické za to chtít určité kompenzace a důstojné pracovní podmínky. Za to je nelze vinit. Stejně tak nelze vinit majitele sotva prosperujících firem, že nejsou schopni těmto očekáváním dostát a jsou z požadavků pracovníků frustrovaní. Dokud Česko zůstane montovnou, není šance se z tohoto střetu vymanit.

Není ale pravdou, že by se dala generace Y označit za línou. Řada průzkumů naopak potvrzuje, že je mnoho mileniálů workoholiky a kvůli rozvoji komunikačních technologií tráví v prací i řadu večerů či víkendů. S nástupem internetu a smartphonů totiž přestalo něco jako pevně ohraničená pracovní doba v podstatě existovat. Automaticky se očekává, že pokud vám šéf zavolá na mobil v osm večer, tak ho zvednete. Pokud jste od něj viděli zprávu na sociálních sítích, tak na ni odpovíte. A když ne, připravte si dobré vysvětlení. Podobný tlak na neustálou dostupnost může být časem velmi vyčerpávající. O to spíše, pokud vám starší generace tvrdí, že odpovídání na e-maily, psaní textů nebo tweetování nemůže být prací, ale jen jakousi kratochvílí.

Jako křečci v kole

Orientace na výkon přitom začíná už od malička. Rodiny mají mnohem více prostoru soustředit se na potomky, řešit každé jejich škobrtnutí a tlačit je tím „správným“ směrem. Alespoň mezi sociálně lépe postavenými mileniály je pro děti žádaná nejlepší školka s výukou jazyků, základka s dobrými doporučeními, elitní gymnázium, řada dětí chodí povinně na mnoho kroužků a zájmových aktivit, které z nich udělají ty správné perspektivní občany.

V této nekonečné snaze o sebezdokonalení a jakýsi mytický růst není možné vyhrát. Dobře to bylo vidět během jarní vlny koronaviru. Sociální sítě i média zaplavily tuny návodných článků, jak strávit karanténu produktivněji a vyjít z ní jako lepší člověk. Moudré rady nás nabádaly, jak mezi panikou z globální pandemie více cvičit, zdokonalovat se v psaní na počítači, v učení jazyků nebo jaké edukativní kurzy sledovat online. A dle Facebooku to vypadalo, že každý těmto doporučením naslouchá.

Právě sociální sítě plní v tomto ohledu medvědí službu. Jsou jednou velkou výstavní skříní iluzorně perfektivních životů a fantastických zkušeností, které zažívají všichni kromě nás. Řada průzkumů dlouhodobě potvrzuje, že takový Facebook nebo Instagram u mileniálů jen prohlubují pocity nedostatečnosti a frustrace. Navíc ironicky také zesilují dojem izolace, protože málokdo je ochotný veřejně hovořit o svých pochybách, čímž se jen vzájemně utvrzujeme ve falešném dojmu, že jsme v únavě z rostoucích nároků osamocení.

Vyhořet se dá i ve dvaceti

Podle amerických studií (v Česku opět takové srovnání chybí) není ale neustálé pracovní tempo a tlak na zlepšování výkonů u mileniálů nijak adekvátně odměněno. Mladá generace má horší platové ohodnocení, dostupnost bydlení i nižší hodnotu nastřádaného majetku než měli jejich rodiče. Jediné v čem je převyšují, jsou dluhy (často za školy).