Prostitutky jsou taky lidi. Mají nárok na legalizaci a ochranu
Podle odhadů se u nás prostitucí živí zhruba třináct tisíc žen. Pokud připočteme statisíce jejich klientů, vyjde nám poměrně vysoký počet Čechů, kterých se sex za úplatu dotýká. Přesto se stát dlouho tvářil, že nic z toho neexistuje. Výraznou změnu poměrů sice nemusí přinést ani legalizace, přesto je nutné se o ni zasazovat.
Podle organizace Rozkoš bez rizika (R-R) je v Česku 10-13 tisíc osob poskytujících sexuální služby. Odhady staršího data hovořily dokonce až o 30 tisících, pravda bude zřejmě někde mezi. V drtivé většině jde o ženy, a budu tedy dál psát o ženách, i když se tak živí také muži a chlapci. Zároveň nelze opomenout druhou stranu mince, totiž klienty. Podle průzkumů mělo počátkem 90. let zkušenost s placeným sexem asi devět procent tuzemských mužů, do roku 2000 vzrostl jejich počet na 14 procent a v roce 2009 to bylo 20 procent. K prostitutce tedy někdy zašel každý pátý, počet klientů se tak šplhá do statisíců. Odhady Rozkoše bez rizika z terénní praxe uvádějí, že se jedná v 85 procentech o zadané muže, kteří mají doma stálou partnerku. Ano, zajisté je najdete i mezi svými manželi, otci, příbuznými, kamarády nebo kolegy.
Bez právní podpory
Přesto se prostituce v Česku nachází v právním vakuu. O prostituci jako takové zákon mlčí, takže podle principu co není zakázáno, je povoleno je považována za mlčky trpěnou. Základní překážkou k legislativnímu ukotvení je mezinárodní Úmluva o potlačování obchodu s lidmi a potlačování prostituce, ke které tehdejší Československo přistoupilo v březnu 1958.
Rozkoš bez rizika
Organizace založená v roce 1992 se věnuje zejména sexuálním pracovnicím a ženám, které vstup do sexbyznysu zvažují, nebo v něm pracovaly v minulosti, a řeší obtíže spojené s touto prací. Posláním Rozkoše bez rizika je zlepšovat postavení sexuálních pracovnic a předcházet rizikům, která s sebou profese přináší. Organizace preventivním působením přispívá k ochraně veřejného zdraví v Česku, poskytuje odborné sociální poradenství a terénní programy, provozuje nestátní zdravotnická zařízení a je akreditovaným subjektem podle zákona o pomoci obětem trestných činů.
Ročně se přitom v tomto odvětví protočí nejméně osm miliard korun, z nichž samy sexuální pracovnice vidí minimum. Prostituci totiž není možné vykonávat na smlouvu ani živnostenský list. Ženy tak nejsou z pracovního hlediska řádně chráněny, mnohdy se stane, že nedostanou zaplaceno od majitelů klubů, pasáků ani od klientů. Je pro ně obtížnější mít zdravotní či sociální pojištění, důchod, nedosáhnou na úvěr ani hypotéku.
„V českém prostředí žena nemůže oficiálně poskytovat placené sexuální služby, ty jsou vyloučeny ze živnostenského zákona,“ nastínila pro Heroine.cz Hana Pazderová z Rozkoše bez rizika. „Trestný čin kuplířství, tak jak je dnes upraven, zase znemožňuje, aby majitelé klubů a privátů uzavírali smlouvy o poskytování sexuálních služeb. Zákon také znemožňuje nebo alespoň komplikuje společné působení dvou nebo tří žen na privátech, kdy se společně dělí o náklady, a hlavně je to takto pro ně mnohem bezpečnější.“
Hnát je za město
V Česku jsou postihovány pouze jevy s prostitucí související, jako je zmíněné kuplířství, šíření pohlavních chorob, obchod s lidmi a další. Trestná je rovněž nabídka sexu v blízkosti škol a obdobných zařízení. V roce 2007 Ústavní soud také umožnil městům a obcím, aby prostitutky vyháněly z veřejných prostranství pod pohrůžkou sankcí. To ovšem odborníci nepovažují za nejšťastnější.
„Často se pak stává, že se sexuální služby poskytují v daleko nebezpečnějším prostředí za městem, skrytě. Zvyšuje se pravděpodobnost násilných aktů vůči jejich poskytovatelkám. Vyhláška neřeší problémy, kvůli kterým je uplatňována. Příkladem jsou ženy, zejména uživatelky drog, které na venkovních stanovištích zůstávají i přes opakované snahy policie,“ popsala Pazderová s tím, že případné pokuty jen prohlubují nepříznivou sociální situaci poskytovatelek. Rozkoš bez rizika jako řešení prosazuje vytvoření tzv. tipplezón, tedy zón tolerance k pouliční prostituci, které dobře fungují v cizině.
Česká cesta k legalizaci
I na tomto příkladu je vidět, že se v Česku hledí na problematiku často jednostranně, což potvrzuje také většina dosavadních pokusů o legalizaci. Padaly v nich myšlenky, aby ženy každý měsíc docházely na úřad pro osvědčení, povinně se registrovaly (v systému by o tom zůstával záznam deset let), dokazovaly bezúhonnost, měly průkazky se jménem i fotkou a absolvovaly časté lékařské prohlídky.
Jak v Unii?
K prostituci v Evropě existují v zásadě dva protichůdné postoje, tzv. švédský a holandský model. V rámci švédského (někdy se také nazývá severský) přístupu je veškerá prostituce chápána jako násilí páchané na ženách a všechny ženy jsou považovány za oběti. V zemích s tímto přístupem se tedy kriminalizuje poptávka, zákazníci. Pragmatický holandský model prostituci chápe jako práci a respektuje rozhodnutí občanů zvolit si zajištění obživy touto formou. Snaží se o regulaci pracovních podmínek legislativou a o lepší postavení prostitutek.
„Několikrát jsme rozporovaly návrhy k nastavení speciálních podmínek pro poskytování sexuálních služeb, jako je například speciální evidence na úřadech, povinné zdravotní prohlídky, evidence sexuálních pracovnic. Většina z těchto opatření ženy stigmatizuje. Bojí se vystoupit z anonymity a mají k tomu dobrý důvod, zapříčiněný postojem většinové společnosti k nim,“ vysvětluje Pazderová.
Zákonodárce vesměs zajímal jenom dopad na státní kasu, veřejný pořádek a ochrana mužů, kteří k prostitutkám chodí. Nikoliv obrana samotných pracovnic před násilím a nemocemi, zajištění jejich pracovněprávních vztahů, zmenšení stigmatu nebo zlepšení životních podmínek. Prvním návrhem, který komplexněji pojímá i toto hledisko, jsou teze z dílny Pirátů. Ty také řada odborníků opatrně kvituje s tím, že jde o krok správným směrem.
Nadávky, skalpování i vraždy
Ženy pracující v sexbyznysu totiž ochranu potřebují. Nejsou sice homogenní skupinou, liší se osobnostně, ve vzdělání, přístupu i formě výdělku, většinu z nich ale dohnala k prostituci životní nouze. Není náhodou, že podle průzkumu víc jak 50 procent (!) tvoří matky samoživitelky, ve velkém jsou zde zastoupeny i migrantky, Romky, dlužnice, drogově závislé či týrané dívky.
Podle zahraničních zdrojů se až polovina prostitutek setká ze strany zákazníků se špatným zacházením. Nejčastěji jim klienti sprostě nadávají, nutí je do nedomluvených praktik, v méně frekventovaných případech dochází k těžkým fyzickým útokům či znásilnění. Rozkoš bez rizika zaznamenala i případy skalpování nebo vražd. Sexuální pracovnice bývají napadány také majiteli nočních klubů, pasáky nebo svými vlastními partnery. Stále přetrvávající nerovné postavení žen spolu se silnou ostrakizací prostituce hraje tyranům do karet. Schovávají často svou brutalitu za výmluvy o ochraně společnosti a trestání hříšnic, jak popisují studie.
Specifická je pak otázka znásilnění. I u žen, které nikdy se sexuální prací neměly nic společného, se stává, že se vina přenáší z pachatele na oběť, která „si o to říkala“ svým chováním nebo vzhledem. V případě sexuálních pracovnic se setkáte rovnou i s názory, že „prostitutku znásilnit nelze“. Část společnosti se tak snaží tyto ženy dehumanizovat, degraduje je ze subjektů na objekty na základě jejich přístupu k sexualitě. Upírá jim nárok být obětí, čímž pro sebe pohodlně zametá problém pod koberec. Nebezpečné a skadnální je, že takové smýšlení je blízké i některým policistům či soudcům. Se zdrcující otevřeností to ukázal v roce 2006 případ romské sexuální pracovnice, kterou znásilnil bývalý policista. Soudce Aleš Dufek k tomu uvedl: „Ta žena je prostitutka a musí znát rizika. A navíc, vždyť je to Romka, taková nevzhledná, normální chlap by s ní střízlivý snad ani nešel.“ Státní zástupce Otto Pařízek tehdy pro Respekt dodal: „Já vím, že prostitutky často potkávají násilníky, ale s tím musí počítat. Jsou to kurvy, já tomu jinak neřeknu. Něco jiného je, kdyby to byla slušná holka.“
Sex bez kondomu a „norníci“
Podle expertů je ovšem největším rizikem pro sexuální pracovnice styk bez kondomu. Ženy se přitom často setkávají se silným tlakem ze strany klientů, aby k němu přistoupily. Popřípadě se jich zákazníci neptají a ochranu si sami sundají, což je mimochodem třeba na Novém Zélandu trestné. Je to poněkud ironické, když vezmeme v potaz, jak se zákonodárci snažili muže chránit před lehkovážnými prostitutkami šířícími pohlavní choroby.
Kdo by se o tom chtěl přesvědčit, může zajít na nechvalně proslulý web „Norník“. Pánové zde hodnotí jednotlivé sexuální pracovnice a věřte, že s těmito lidmi byste se setkat nechtěli. Je zde vidět, jak si řada z nich zvyšuje své vratké sebevědomí na úkor těch, které nazývají „šlápotami“, „bezgumkami“ nebo „ciginami“. Nucení k sexu bez kondomu je oblíbené a časté.
Průzkumy poukazují na to, že povinné zdravotní kontroly prostitutek by měly opačný efekt; klienty by spíš povzbuzovaly. „Požadované povinné zdravotní prohlídky jsou značně problematické. Jednak z povahy nemoci, u které mezi nákazou a diagnostikou mohou uplynout až tři měsíce. A také to může zvyšovat tlak ze strany zákazníků na poskytování sexu bez kondomu,“ varuje Pazderová.
Zákaz řízení aut i příliv chudých cizinek
Jako jediné východisko se skutečně jeví zasadit sexbyznys do právního rámce a pracovat na jeho destigmatizaci. Což se nikterak nevylučuje s tím, že by se měl stát snažit vytvořit takové sociální a ekonomické podmínky, aby se tomuto řemeslu věnovaly opravdu jen ty, které chtějí, a ne ty, co musí.
Kde je prostituce legální
Kde je prostituce nelegální: Litva, Chorvatsko, Bosna a Hercegovina, Kosovo, Srbsko, Moldavsko
Kde je postihován zákazník: Švédsko, Norsko, Francie
Kde prostituce není nelegální, ale organizované aktivity jako nevěstince, kuplířství a pasáctví jsou ilegální: Česko, Itálie, Lucembursko, Portugalsko, Finsko, Belgie, Lotyšsko, Španělsko a Bulharsko, Slovensko, Irsko, Polsko
Kde existuje prostituce jako profese: Nizozemí, Rakousko, Německo, Dánsko, Maďarsko, Švýcarsko, Rumunsko (do roku 2014 nelegální)
Ve světě existuje hned několik modelů legalizace, byť vycházejí z velmi protichůdných morálních postojů. Prostituci vnímají buď jako hřích, násilí na ženách, nebo sexuální práci. Žádný z nich není bez chyb a nedá se plošně dosadit do každé země. Mezi ty horší patří pokusy například Německa či Nevady.
„Zákonná úprava v roce 2002 v Německu byla na spolkové úrovni pouze obecná, ke konkretizaci byly kompetentní jednotlivé země a v konečném důsledku obce. To znamenalo mnoho odlišných pravidel a migraci osob poskytujících placené sexuální služby do obcí, kde pro ně byly podmínky nejvýhodnější. Dalším problémem byl příliv prostitutek z východní Evropy, umocněný po vstupu Rumunska a Bulharska do Evropské unie,“ vysvětluje Pazderová.
V roce 2017 bylo tak Německo nuceno zpřísnit podmínky, zavedly se identifikační karty i pravidelné zdravotní prohlídky. „Nebylo překvapením, že za nových pravidel se registrovalo jen kolem deseti tisíc z odhadovaných 400 tisíc sexuálních pracovníků a pracovnic v Německu. Zbytek pracuje v ilegalitě,“ popisuje expertka.
Nevada je zase jediným státem v USA, kde byla prostituce v některých okresech legalizována. Ženy zde mohou v rámci přísných pravidel pracovat v licencovaných bordelech, kde ale nejsou podmínky zrovna ideální. Zákon totiž vkládá pravomoci do rukou majitelů night clubů i zákazníků, ale ne samotných prostitutek. Ty dokonce v některých oblastech nesmí vlastnit auto nebo mají večer zákaz vycházení.
Nový Zéland jako vzor?
Existují i optimističtější příklady. Rozkoš bez rizika například vyzdvihuje Nový Zéland, kde došlo k dekriminalizaci. Tento přístup nevnímá prostituci jako patologický jev, ale akceptuje ji jako profesi. Nevznikají tak žádné speciální zákony, prostituce je prostě včleněna do běžné legislativy, jako je třeba zákoník práce. Stát tedy získá daně, lepší přehled a nižší kriminalitu a sexuální pracovníci větší bezpečí i jistoty. „O vyspělosti společnosti vypovídá i její respekt k jednotlivcům, kteří ji tvoří. Věříme, že sexuální práce může být legitimní volbou, bez stigmatu a kriminalizace,“ uzavírá Pazderová.
