Italky v karanténě. Vzpomínáme na moře a polibky, věříme v lepší budoucnost
V Itálii jsem prožila studentská léta. Když odtamtud začaly před pár týdny přicházet tragické zprávy, jako první jsem si vzpomněla na všechny, se kterými jsem bydlela a chodila na přednášky, brigády i večírky. Rozhodla jsem se jejich zkušenost z dlouhotrvající karantény sesbírat a poslat dál…
„Ahoj, jak se máš? Dlouho jsme se neslyšely, ale vzhledem k situaci jsem se ti chtěla ozvat a zeptat se, jak se máš a jestli to ty a tví blízcí zvládáte. Jste v pořádku?“ Podobně neobratně vypadaly mé první zprávy známým do Itálie. S některými kamarádkami jsme si začaly psát pravidelně, a já jsem díky tomu pochopila, že jejich současná každodenní zkušenost nám všem může být inspirací. Jak se mají, jak pracují, jak řeší každodenní nákupy, jak bojují s úzkostí a co jim pomáhá překlenout dlouhé a ubíjející období nucené karantény? Jejich zprávy sice nejsou sociologický vzorek, ale i tak dávají dohromady obraz osudů žen napříč těžce zkoušenou Itálií.
Paola (32), logopedka pečující o pacienty po kómatu, Řím
Abych přiblížila situaci, bude nejlepší, když popíšu svůj běžný den. Budíček v sedm, kafe a rychlá sprcha, dokud ostatní ještě spí. V osm vstává můj muž Andrea a dvouletý syn Edoardo a dají si společnou snídani.
Od začátku března jsou zavřené jesle, takže můj manžel ajťák pracuje z domu, což s tak malým dítětem není úplně snadné. V půl deváté jdu do nemocnice, kde pokračuji v rehabilitacích, které navzdory koronaviru nebyly přerušené. Domů se vracím kolem půl třetí odpoledne. Přebírám syna a muž tak může v klidu dodělat svoje pracovní povinnosti. V přestávkách mezi hraním uklidím, něco upeču a pak připravím večeři. To je ostatně něco, co mě obecně baví a dělá mi radost.
Ven můžeme chodit, jen když je to nezbytně nutné. V supermarketech se tvoří dlouhé fronty, protože nařízení určuje, aby byli nakupující vpouštěni dovnitř postupně a dodržoval se minimálně metrový rozestup. I proto se snažíme chodit nakupovat jen jednou týdně. Nejvíc mě v tomhle období tíží chybějící sociální kontakt. Chybí mi objetí a polibky na uvítanou. Ale všichni víme, že vzdát se toho na nějakou dobu je teď to nejlepší pro všechny. Bohužel není jiná alternativa.
Kdyby všichni respektovali doporučení, která jsme dostali, je pravděpodobné, že by se nouzová situace mohla do měsíce uklidnit. Ale je obecně známo, že dodržování nařízení nepatří mezi nejsilnější stránky Italů. Navíc, když mají pocit omezení osobních svobod. Ale tohle nesnadné období ukazuje Italy i v jiném světle. Je to italský altruismus a solidarita, díky kterým se zakládají fondy a sbírky, které financují posílení intenzivní péče v nemocnicích napříč celou zemí. Chci taky zmínit všechny, kdo u nás pracují v nemocnicích, často za směšný plat a s nedůstojnou pracovní smlouvou. Tito lidé nasazují doslova vlastní životy pro záchranu jiných. Uznávám, že nám Italům dělá dodržování pravidel potíže, ale jsme také národ s obrovským srdcem, který se vztyčenou hlavou i ironií dokáže čelit situaci, kterou právě zažíváme.
Myslím, že nám karanténa může sloužit jako příležitost ke znovuobjevení hodnot, které nám přišly samozřejmé: rodina, náklonnost a veřejné zdravotnictví dostupné pro všechny. A také jak důležité je sdílet čas s lidmi, které máme rádi. V jednotě je síla. A jsme si jistí, že #andrátuttobene (všechno dobře dopadne).
Serena Belcastro Lisbon (36), stylistka, Kalábrie
Už deset let pracuji jako stylistka na volné noze a pohybuji se mezi Londýnem, Milánem a jihem Itálie. Moje estetika do sebe během let nasála celou plejádu kreativních vlivů: písničky, videoklipy z MTV, filmy, časopisy a celé moje dospívání v pastelových barvách i s náznaky temných míst. Všechny vizuální vzpomínky na snění s otevřenýma očima v dětském pokojíčku. A nečekaně se v životním období, které pro mě znamenalo hodně nejistot a ve kterém jsem byla připravená na velkou změnu, zase ocitám v tom stejném dětském pokojíčku, plném pubertálních snů, které mám čas jeden po druhém probrat.
Nucená karanténa mě dovedla ke kořenům a já mám teď před očima každý den všechny věci, které mi během let pomohly poskládat celou moji identitu. Dopisy a mixtape od mých bývalých lásek, knihy mých oblíbených autorů a další zapomenuté drobnosti. Čas se během karantény podivně natáhnul, ale já se nenudím. Každý den objevím jeden z těchto pokladů, jako bych ho viděla poprvé.
Černá hodinka nastává každý den v půl šesté večer. Touhle dobou tady v Kalábrii začíná pomalu zapadat slunce, ale hlavně vím, že za chvíli se ve zprávách oznámí počet nově nakažených a mrtvých. Mám temný myšlenky a soustředěně sleduji hlavní zpravodajství. Nasávám informace, které pak společně s obavami sdílíme s rodinou, kterou mám to štěstí mít teď tak blízko. Sdílím všechno i se sousedy, s těmi hned vedle i s těmi vzdálenějšími, v Itálii i v zahraničí. Videohovory a nekonečné chatování se najednou zdají jako něco, co tu bylo odjakživa.
Tipy na současnou italskou kulturu od Sereny, Giulie a Barbary
Věnujte čas v karanténě vzpomínce na Itálii v podobě filmu, knihy nebo hudby. Pusťte si album Wind benátského umělce Gigi Masina, jednoho z nejvýraznějších představitelů italského undergroundu osmdesátých let. Pokud vás baví současná hudba, dejte si italskou rapperku Myss Ketu. Současná italská kinematografie je pestrá a jednou z jejích nejvýraznějších představitelek je režisérka Alice Rohrwacher. Její skvělý snímek Zázraky najdete za pár korun v kolekci Aerovod (a navíc tak podpoříte zavřená kina). A jestli dáváte přednost knihám, zkuste klasické dílo Měsíc a oheň od Cesara Paveseho.
Je hrozně zvláštní cítit blízkost v době, kdy to jediné, co nás donedávna sbližovalo, byly virální memy na sociálních sítích. Teď nás spojuje opravdový vir, který ohrožuje životy nás všech, ale především starší generace, na které my Italové stavíme naše nejisté životy. Je to chaos, tragický, syrový, jako neviditelná a tichá válka. Ale jsme jednotní a hlasití, jsme konečně součástí planety. Jak zpíval Morrissey v písničce, kterou jsem kdysi poslouchala právě tady, ve svém dětském pokojíčku „The bomb will bring us together“. Rozsvěcím všechna světýlka a cítím se v bezpečí, připravená na další den plný vzpomínek, které mě budou inspirovat k dalším životním volbám a ke snění s otevřenýma očima.
Giulia Quintabá (40), social media manažerka, Cesena
Karanténu sdílím se svým mužem Fabiem. Snažím se často dezinfikovat všechny hlavní plochy a stoly, především ten kuchyňský. Dezinfikuju si iPhone a samozřejmě si často myju ruce. I tady je dost těžké sehnat dezinfekční prostředky, stejně jako roušky. Povedlo se mi ale sehnat balíček jednorázových rukavic, ve kterých taky chodím nakupovat – to je jediná chvíle, kdy jdu ven. Otevřené jsou jenom supermarkety a lékárny a pak je tu pár restaurací, které provozují dovážku. Je fakt zvláštní, jak jsem se na tenhle nový život rychle adaptovala.
Covid-19 bohužel ovlivnil i mojí práci, která spočívá v komunikaci pro největší městské kino, které je od konce února zavřené. A budoucnost mi dělá starosti. Filmové produkce se zastavily. Vypadá to, že letos nebude festival v Cannes a možná ani ten benátský, a nikdo zatím neví, kdy budou moct kina zase začít normálně fungovat. Čas doma trávím čtením, uklízím a sleduju online kurzy focení a marketingu. Je zvláštní, že dny utíkají podivně rychle.
Co mě drží je solidarita, která se tu vytvořila. Ať už z toho, co mám možnost vidět na Instagramu nebo v těch krátkých chvilkách, kdy jdu na nákup. Cítím, že se něco změnilo, že Italové mění priority. Jsou daleko víc ochotní přizpůsobit se nařízením, jsou trpělivější a pozornější k potřebám okolí. Kdybych měla možnost komukoli poradit, tak bych řekla, abyste se inspirovali našim příkladem – dodržujte karanténu. Můj pocit je, že po téhle krizi už svět nebude stejný. Budeme muset přehodnotit priority a bude na nás, abychom zase pomohli my Itálii. A vrátili se všichni k tomu, co nám dělá radost.
Annalaura Giorgio (40), komunikační a kreativní konzultantka, Milán
Žiju v Miláně. Náš region Lombardie je nejvíc zasažený koronavirem. Když tohle píšu, jsme v jedenáctém dni karantény. Ta byla postupná, ale mě se týkala od samého začátku, mám totiž sedmiletou dceru. První opatření, které milánský magistrát přijal, bylo uzavření škol a zrušení veškerých sportovních aktivit. Od té chvíle se mi změnil život.
Pracuji na volné noze v PR a komunikaci, převážně pro nejrůznější eventy. Jsem zvyklá pracovat z domova, ale veškeré společenské události se začaly rušit. Divadla, kina, koncerty, výstavy. A to všechno se přímo týká mojí práce. Zastavilo se úplně všechno. Bylo jasné, že se k tomu musíme všichni postavit čelem. Veškeré zprávy začaly nabírat stále víc dramatické obrátky. Začala jsem denně sledovat veřejnoprávní zpravodajský kanál Rai News a stoupající počty nakažených a mrtvých. Dramatické reportáže o kolabujících nemocnicích, o chybějících místech pro nové případy, o nedostatku lékařské techniky, o hřbitovech v nejvíc zasažených oblastech, které nemají místo na přibývající zesnulé.
Každodennost se dramaticky proměnila. Nemám práci, kterou bych mohla jakkoli dokončit, a trávím tak dny doma s dcerou, o kterou se teď po dohodě s jejím otcem starám hlavně já, abychom se vyhnuli případnému zbytečnému pendlování. Není vůbec snadné zabavit dítě, které vidí z okna sluníčko, ale ví, že i park je zavřený, a nemůže ven. Jako singl mámě mi dělají největší potíže nákupy, protože nechci chodit s dcerkou. Aplikace na donášku domů jsou zamluvené na tři týdny dopředu a před supermarkety se tvoří neuvěřitelné fronty, někdy i na několik hodin. Obchody často bývají vykoupené lidmi v záchvatech paniky a obstarat si jídlo tak často není snadné. Naučila jsem se chodit na nákup brzo ráno ještě před otvíračkou, abych byla mezi prvními, a taky se snažíme střídat se se sousedy.
Další příklad sousedské sounáležitosti je malá restaurace v naší čtvrti, která musela zavřít, ale roznesla nám zásoby ze skladu. To, co nás čeká po pandemii, bude z ekonomického hlediska tou nejtěžší chvílí. Ale nejsme v tom sami, už teď se založily fondy vzájemné pomoci rodinám a pracujícím. Abych nepropadala panice a úzkostem, strachu a dalším dopadům fyzické izolace, snažím se myslet na to, co nám tyhle dramatické chvíle přináší: je načase přerovnat náš hodnotový systém. Kdy jindy, než teď máme chvilku na to zamyslet se nad naším životním stylem a vzájemně se snažit o zlepšení kvality života, která začíná u malých každodenností.
Barbara Laneve (38), eventová manažerka, Bari
Doma jsem od začátku března. Poslední únorový víkend jsem dělala DJ na akcích, kde bylo plno lidí, takže jsem se rozhodla neriskovat, zůstat doma a nevidět se ani s rodiči, kterým je přes sedmdesát a patří do rizikové skupiny. I když bydlí deset minut ode mě, tak jim nakupuju přes dovážkovou službu, ale samozřejmě jsem jim zajistila pořádnou zásobu léků, aby mohli být v klidu. Musím přiznat, že jsem trošku hypochondr, a vážnost situace jsem díky tomu vycítila o trošku dřív. Rodiče jsem donutila ještě před vyhlášením karantény opravdu nikam nechodit, což znamenalo pár nepříjemných hádek. Naštěstí jsem vyhrála. Ano, karanténa je přísná, ale rozumná, a každý z nás teď nese kolektivní odpovědnost.
V televizi od rána do večera běží zprávy a reklamní spoty, které opakují, jaká opatření dodržovat. Náš jediný úkol teď je se podle nich chovat. U nás v Bari taky jezdí auto s tlampačem, který opakuje veškerá nařízení a vyzývá občany, aby zůstali doma. Kdykoli se blíží, tak mě přepadne šílená úzkost. Mám pocit, že jsem se stala nechtěnou hrdinkou nějakého válečného filmu. Ale tak to je. Nakonec si zvykneme na všechno.
Ven se může, jen pokud je to nezbytně nutné. Vláda vytvořila osobní certifikační formulář, který si vyplňujete, než jdete ven. Kdo nemá doma tiskárnu, může si ho opsat na papír ručně. Když tě zastaví strážníci, tak se tímhle formulářem musíš prokázat. Kolektivní zdraví teď závisí na každém z nás a musíme si to uvědomit. Doma udržuji maximální čistotu. Nakupuji přes donáškové služby a mám velké štěstí, že u nás všechny pořád dobře fungují. Poslíčci, pokladní a zásobovači supermarketů jsou hrdinové, hned v druhé linii po zaměstnancích nemocnic.
Abych to trošku odlehčila, podělím se o „cvičení“, které jsme si natrénovali s manželem. Poslíček mi nechá nákup na chodbě. Nasazuji roušku a rukavice a u domovních dveří už mám připravenou roli papírových utěrek a alkoholu. Každou věc z nákupu důkladně vydezinfikuji a pak je podám dovnitř manželovi, který je v rukavicích skládá na místo. Všechny obaly a sáčky dám do tašky, kterou nechám na balkoně. Ovoce a zeleninu házím do vody s kapkou dezinfekce. Kdykoli jdu ven, beru si jedny boty, které si po příchodu hned umyju, v rukavicích odnesu na balkon a nechám uschnout. Vypadá to úplně šíleně, na začátku jsem si sama ťukala na čelo, ale už jsem si zvykla a jedu jako stroj. Dokonce si u těchto denních rituálů v hlavě přehrávám „Technologic“ od Daft Punk. Každý úkol pak má správné tempo. LOL.
Co se týče dezinfekčních prostředků, i tady je jich zoufale málo. Často je nemá ani nemocniční personál a ti, co chodí do práce. Začíná být složité sehnat i obyčejný líh. A víte, co je v Itálii nová dezinfekce? Droždí - i to začíná být nesehnatelné. Dejte nás do karantény, ale neberte nám pizzu, proboha!
Zkouškou prochází i můj partnerský život s manželem Gaem. Před pár dny jsme si předsevzali, že se musíme víc objímat, a včera jsme si dali pusu na pusu, takovou tu jako ze základky. Bylo to legrační, ale nedělali jsme to nějakých deset dní, prostě to nešlo. Je to zvláštní, jíme spolu, spíme v jedné posteli, myjeme se spolu, ale měli jsme nějaký psychický blok, který byl silnější než my dva. Až z toho budeme venku, chtěla bych nebýt líná. I když mě bude volat gauč, půjdu radši na procházku, dám pusu tomu, koho mám ráda, budu se dívat na moře. Protože kdykoli může přijít chvíle, kdy to nebude možné.
(Foto: Shutterstock / Luciano Mortula – LGM; archiv respondentek)
Milí čtenáři! Stejně jako vy sedíme doma a snažíme se přijít na to, co dělat, abychom se z toho nezbláznili. Změna životního rytmu sice není tak drastická jako ohrožení virem, ale i tak přináší špatnou náladu. Řekli jsme si, že vám zkusíme situaci zpříjemnit. Nemůžeme otevřít archiv, protože zatím žádný nemáme, ani vám dát články zdarma, protože je nemáme zpoplatněné, ale i tak vám HEROINE můžeme nabídnout výhodněji. A to v následující formě:
❤️ AKTUÁLNÍ ČÍSLO ČASOPISU ZA PŮLKU. Do pěti pracovních dní ho najdete ve schránce a nikam pro něj nemusíte. Číslo tak vyjde na 45 korun.
❤️ DIGITÁLNÍ PŘEDPLATNÉ ZA PŮLKU. S digitálním předplatným budete mít přístup také k prvnímu vydanému číslu. To je dohromady téměř 300 stran krásného čtení hned teď a další stovky během roku. Nyní za 127 korun.
Nabídka platí do pátku 27. března. Všem přejeme pevné zdraví!
