Rodina má dva příjmy a platové nerovnosti škodí všem, říká expertka Lenka Simerská

Lenka Simerská

Socioložka a koučka Lenka Simerská v roce 2016 přijala velkou výzvu – zatočit s rozdíly v příjmech českých žen a mužů z pozice státu. Na Ministerstvu práce a sociálních věcí řídí systémový projekt 22 % K ROVNOSTI, kde vznikají konkrétní nástroje, analýzy, doporučení a postupy.

Jako poslední faktor je potřeba zmínit, že u nás máme jen omezené možnosti sladění rodinného a pracovního života. Vědí to ženy, vědí to rodiny, vědí to ti, kteří se musí starat o seniory nebo nemocné příbuzné, ale coby společnost pro to moc neděláme a snažíme se to řešit individuálně.

Nemáme pro to zavedené a finančně dostupné nástroje, čímž se lišíme od společností, ve kterých není pay gap tak velký. Výsledkem je, že si ženy po mateřské často netroufnou jít dělat náročnou přechozí práci, ve které by mohly růst, protože ví, že by to rodina nezvládla. Nechají tedy touto cestou jít muže, který svou pracovní dráhu nepřerušil. Pak už to žena těžko dohání i ve chvíli, kdy už jsou děti velké a slaďování není potřeba, protože zase přichází péče o starší rodiče, popřípadě nemá nabráno dost zkušeností. Je to začarovaný kruh.

Pomohlo by tedy větší zapojení mužů do péče?

Myslím, že je to věc, kterou celospolečensky dlužíme našemu vývoji, ve kterém jsme ustrnuli. Tváříme se, že jako ženy jsme rovnoprávné a můžeme všechno. S narozením prvního dítěte se to ale v rámci páru radikálně změní a na ženy je stále kladeno očekávání, že péči zajistí ony. Osobně to přitom vnímám tak, že nikdo přece nechce, aby matky jen pracovaly a veškerou péči o děti zastali muži. Jde o to, aby se součástí života celé společnosti stalo poznání, že lidé mají děti. Že nejde o věc, kterou ženy někde udělají téměř potají.

Musíme si zvyknout na to, že i muži mají děti, že musí na nějaký ten rok zvolnit, že oba rodiče si to musí zařídit tak, aby se kariérně nepropadli. A muži si musí připustit, že jejich ženy také vystudovaly a nechtějí to zahodit jen proto, že porodily dvě děti a pak už si profesně neškrtnou. Musíme mít větší flexibilitu a zaměstnavatelé musí v souvislosti s narozením dítěte něco očekávat také od mužů. Máš dítě, takže to pro mě jako pro zaměstnavatele znamená, že ti nabídneme školku nebo zkrácenou pracovní dobu.

Existují v tomto ohledu nějaké pozitivní příklady vývoje v zahraničí?

Například ve Švédsku začali muži z generace na generaci dělat věci, které si jejich otcové nedovedli představit. U nás stále používáme psychologické argumenty, že muži nejsou přizpůsobení péči o děti, ale tam se to povedlo prosadit legislativně a mužům najednou přišlo jako benefit, že si můžou rané dětství svých dětí užít, být s rodinou a prostřídat se v péči se ženou. Stanovili tam, že určitou část rodičovské si buď vybere muž, nebo propadá. Většina párů se tak rozhodla, že na rodičovskou půjde i otec.

Rozhodl tam tedy legislativní tlak shora nebo kulturní změna zdola?

Tamní společnost na to nachystaná byla, kdežto podle českých výzkumů veřejného mínění je to u nás zatím neprosaditelné sci-fi. Osobně sice žiju v jisté bublině lidí, kteří by to naopak uvítali a otcové se už snaží o větší flexibilitu, ale celospolečenská změna u nás bude ještě nějakou dobu trvat. Musí se najít někdo odvážný, kdo do toho v jistou chvíli politicky řízne i přes možný odpor a určí, že se jako společnost chceme ubírat tímto směrem.

Nedávno jsem byla na Islandu, kde pro rovné odměňování přijali nový zákon. Ten říká, že se zaměstnavatel musí certifikovat, že spravedlivě a rovně odměňuje ženy a muže, a tuto certifikaci si obnovovat. Nikdo tam proti tomu nic nenamítal, kdežto kdyby taková legislativní debata nastala u nás, asi by byla strašná (smích). Jedna taková už v Senátu proběhla a bylo vidět, že spíše než diskuse je to o demagogii a ideologii, kdežto na Islandu prostě udělali nový zákon, protože bylo jasné, že ženám společnost stále něco dluží.

Myslíte si tedy, že problémem debaty o rovném odměňování v Česku je její politizace? A jak jí případně vrátit do věcné roviny?

Je to velmi těžké. Vede se o tom spousta diskusí, a velmi často se setkávám s tím, že myšlenka „za stejnou práci stejný plat" je sice otázkou spravedlnosti, ale mnoho mužů včetně těch velmi úspěšných se stále obává toho, jak by se po narovnání platů cítili. Typický příklad je úspěšný pětatřicetiletý chlap se dvěma dětmi, který je pyšný na to, že manželku uživí on a ona může trávit šest let doma. Už ale nepřemýšlí o tom, co bude žena dělat potom, a co bude dělat po jeho smrti s nízkým důchodem nebo v případě, že se s ní v padesáti rozvede a najde si jinou. Často to nedomýšlí ani ženy, které jsou v privilegovaných pozicích, kde o tom můžou rozhodovat. Schází tu racionalita a celá debata je založena na pocitech a sporech o hodnoty.

Myslíte, že ženy ve vedoucích pozicích a zejména v politice jsou u nás dostatečně solidární s ženami z nižších a zranitelných společenských vrstev?

Pohybuji se i v komunální politice v Litoměřicích a jsem jediná žena ze sedmadvaceti zastupitelů. Pořád se zdá, že jsme nepřekročili onu magickou hranici, kdy se ženy přestanou chovat jako menšina. Tedy být neustále ve střehu a připraveny k obhajování sebe sama. Ruku v ruce s tím jde situace, kdy některé ženy na vedoucích pozicích tvrdí, že „já jsem si to vydobyla bez kvót, takže vy můžete taky." Existuje i takzvaný syndrom včelí královny - ženy, které si vybudovaly postavení, kolem sebe nechtějí mít konkurenci. Vědí, že top šancí pro ženy je málo a tak si to své pole střeží. Chová se tak jakákoliv menšina, která ještě nedosáhla asi jedné třetiny zastoupení v daném sektoru. O ženské solidaritě ve velkém tedy zatím nemůžeme mluvit, i když tu jsou různé mentoringové projekty, které považuji za skvělý nápad. Sama jsem prošla politickým mentoringovým programem, kdy jsem rok měla mentorku z Dánska.

Zmiňovala jste psychologické bariéry, které u nás v otázkách rovnosti mužů a žen stále panují. Jak by měla být tato témata podávána veřejnosti tak, aby nevyvolávala konfliktní reakce?

Je to složitá otázka, protože velká část problémů, které řešíme, spočívá právě v tom odporu. Často potkávám ženy, které nerovnosti zažívají a vědí o nich, ale myslí si, že jde o jejich individuální problém. Když zmíníme, že v této oblasti provádíme výzkum a existují statistiky, tak teprve zjistí, že jde o celospolečenský strukturální problém a nejsou v něm samy. Máme u nás stále málo soudních pří a stížností, ale stává se alespoň to, že si to ženy nenechají líbit a jdou jinam. Je to důležitý „aha" moment, kdy žena zjistí, že to není jen její problém, protože si řekla o malý plat.

Důležité tady je, že česká společnost se sice má relativně dobře, ale pořád to není tak, že bychom mohli druhý příjem domácnosti úplně škrtnout. I ve střední třídě stále platí, že domácnost je dvoupříjmová, a tak je nastavená i ekonomika. Pak je velmi účinné lidem ukázat, že když žena ročně nepřinese určité množství peněz jen proto, že je krácená díky pay gapu, rodina si nemůže dovolit různé výdaje. Je tedy dobré celý problém komunikovat jako rodinnou záležitost.  

Pomohlo by, kdybychom se dopracovali k více transparentnímu zveřejňování platů?

Začínáme teď více informovat lidi o tom, že jejich platová situace je jejich osobní informace a mohou ji rozšiřovat, jak chtějí. Doložky o mlčenlivosti, které je zaměstnavatel často nechává podepsat, v tomto ohledu neplatí, jsou podle našich výkladů z právního hlediska nicotné.

Je důležitá i omezenější míra transparence, když by se alespoň do inzerce pracovních míst dávalo rozmezí platu, v jakém se pohybuje daná profese. Tak už by byly ženy připraveny a u pohovoru se mohly ptát na to, co by mohly udělat, aby se pohybovaly u horního okraje platu, kolik bral člověk před nimi a podobně. To jsou důležité otázky, ale mnoho žen vůbec neví, že by se takhle mohlo ptát, a jen pasivně čekají na ohodnocení zvnějšku. Do jisté míry to platí i pro muže, je to celospolečenské téma, ale muži jsou v tom i tak daleko sebevědomější a často je do žádosti o vyšší plat žene právě i pozice „živitele".

Základem je nepřijít na pohovor jen tak, ale být připravená a vědět, kolik se v daném oboru a regionu vydělává, kolik se svým věkem, zkušenostmi a vzděláním mohu dostat. To všechno jde zjistit na webu v naší platové a mzdové kalkulačce, která využívá aktuální data a zohledňuje i pay gap - žena si tak může požádat o stejný plat, jako berou muži.

O těchto tématech se budete bavit i před publikem online konference Equal Pay Day, která se pořádá již jedenáctým rokem okolo dne rovnosti platů. Jaký je Váš vztah k této konferenci?

Projekt 22 % K ROVNOSTI je odborným partnerem této konference. Vystoupím na ní s příspěvkem o tom, co znamenají čísla o nerovném odměňování v životě každé z nás.

Celá konference se měla konat 27. března v Clarion Congress Hotelu Prague, ale díky nastalé situaci ji organizátorky přesunuly do online prostředí. Což mi přijde jako skvělý nápad a zároveň ukázka toho, jak jsou ženy kreativní, flexibilní a nebojí se technických řešení. Navíc je teď konference otevřená všem. Chceme tak podpořit ženy, které se bojí o své podnikání nebo mají složitou situaci doma. Čekáme velkou sledovanost jak na Facebooku, tak v živém vysílání přes platformu Zoom.  

Heroine je mediálním partnerem konference Equal Pay Day, která proběhne v pátek 27. 3. Zúčastnit se můžete i vy prostřednictvím livestreamu na Facebooku či platformy Zoom. Více informací najdete na stránkách konference.