Jeho dokonalé tělo. Potřebují i muži své hnutí tělesné pozitivity?
Člověk stojí před zrcadlem a užírá se, že je moc tlustý, hubený, neforemný, má málo svalů nebo špatnou pleť. Jeho tělo křičí do světa, že selhal. To je situace, kterou dobře znají ženy, ale v poslední době ji čím dál tím víc zakoušejí i muži. Na rozdíl od žen ale nejsou zvyklí o své tělesné nejistotě a úzkostech mluvit.
Byla to celkem nicotná kauza, když vyplulo na povrch, kdo je a jak vypadá partner populární americké demokratické kongresmanky Alexandrie Ocasio-Cortes. Britská novinářka Marie Le Conte vzápětí na Twitteru prohlásila, že zarostlý zrzavý ajťák Riley Roberts vypadá jako mýval z popelnice. Obratem se rozjel virtuální lynč muže, který podle názoru internetových diskutérů chodí s atraktivní ženou mimo svou ligu.
Kauza ale dobře ukázala, jak daleko zaostává debata o mužské fyzické identitě za tou ženskou. Stačí si představit povyk, který by se zvednul, kdyby někdo kritizoval partnerku známého muže kvůli tomu, že je fyzicky pod jeho úroveň. Kauza popelnicového mývala ostatně zdaleka nebyla jediná – příděl hejtů si užil třeba i Ed Sheeran po odhalení fotek potetované hrudi.
Aktuálním ideálem mužského těla je pěstěný hypersexualizovaný svalovec zběhlý v nejnovějších fitness trendech, který si pro zpestření image může leda pořídit vousy či brýle.
Těžko by se dalo tvrdit, že přístup společnosti k ženské tělesné identitě je ideální. Minimálně se dnes alespoň v některých zemích a sociálních vrstvách posunul do fáze, kdy kosmetické značky – byť třeba i jen ze zištných důvodů – rozjíždějí kampaně na přirozenou krásu, časopisy mají obálky s plus-size modelkami a feministické memy hlásají, že každé tělo je bikini body.
Vadí – nevadí?
Smířit se s tím, že ostatní mají špíčky, to je legrace. Ale co ty naše vlastní?
„Naučila jsem se upřímně obdivovat holky, které se cítí dobře ve vlastní kůži a na Instagramu vypadají s velikostí L parádně. To se ale nevylučuje s mým hlubokým přesvědčením, že já bych prostě takhle dobře nevypadala, kdybych jedla všechno, co bych chtěla. A že jsem vlastně strašně ráda, že nevypadám jako ty holky, kterým všecko lajkuju.“
Mužská lifestylová média i kultura obecně ale stále razí linii, že jediným ideálem mužského těla je pěstěný hypersexualizovaný svalovec zběhlý v nejnovějších fitness trendech, který si pro zpestření image může leda pořídit vousy či brýle. Kdybychom vzali titulky článků z libovolného mainstreamového časopisu pro muže a překlopili je do ženského rodu, ocitli bychom se někde v 50. letech.
Ženy za to nemůžou
Vymáhání nejrůznějších absurdních standardů mužské krásy je tu sice odjakživa, ale těžko bychom našli jinou dobu, kdy šlo o tak toxický fenomén. V současnosti vše zhoršuje obrazová kultura Instagramu a seznamovacích aplikací, ale třeba i boom akčních superhrdinských filmů, jejichž představitelé mají rok od roku nedosažitelnější fyzické proporce. Typickým příkladem je třeba Wolverine v podání Hugha Jackmana, který se za poslední dvě dekády proměnil z pořád ještě přirozeně svalnatého muže v oživlou ilustraci z anatomického atlasu.
Výsledky téhle situace jsou bez výjimky tragické. Začít jde u obrovského nárůstu výskytu poruch příjmu potravy u mužů, který třeba v Británii mezi lety 2010 a 2016 stoupnul o 70 %. I v Česku přibývá mužů anorektiků nebo bulimiků podobným tempem a oficiální statistiky jsou navíc jen špičkou ledovce, protože většina zasažených mužů se k lékaři či terapeutovi vůbec nedostane.
Ještě více vypovídajícím je nárůst takzvané svalové dysforie – chorobné závislosti na cvičení a snahy o dosažení co největšího objemu svalů, kterou jde snadno přímo spojit s nerealistickými obrazy mužských těl v současné popkultuře. K tomu se pak téměř automaticky přidávají deprese, úzkosti, zneužívání steroidů a dalších výkonnost podporujících drog, problémy v partnerských vztazích a celá řada dalších potíží končících až u sebevražd.
Nikdo není dokonalý
Nekonečné množství nároků na ideální tělesné proporce ale dožene každého, a tak se s kritikou internetového davu za své údajně nedostatečně vypracované břicho nedávno setkal i herec Jason Momoa (Aquaman nebo Khal Drogo v Hře o trůny), který jinak v řadách hollywoodských hor svalů patří k těm největším.
Je zjevné, že jako společnost máme dost zásadní problém v tom, jak muži vnímají svá těla a jak o nich mluví. O výše popsaných následcích není pochyb, ale abychom mohli debatu posunout dál, je potřeba se nejprve shodnout na tom, jak jsme se do této situace dostali. A právě tady vše často sklouzne k dost pochybným argumentům. Muži vinu v téhle otázce často svalují na ženy, a podvědomě či záměrně tak udržují sexistické stereotypy.
Konkrétně osočují ženy s povrchním vkusem, matky s vysokými nároky na své syny nebo zlé feministky usilující o dominanci svého pohlaví. Společné mají všechny to, že mužům ubližují coby vnější činitel, a ti pak nemusí příčinu problému hledat sami u sebe. Debata náhle dostává pokřivený politický rozměr a od přesvědčení, že za mužskou nejistotu a zdánlivou tělesnou nedostatečnost mohou ženy a jejich nároky, je už jen krátká cesta k toxickým internetovým subkulturám šovinistických redpillerů nebo nenávistně frustrovaných incelů. A ty jsou zase zdrojem rekrutů pro pravicový extremismus.
Profitovat na úzkosti
Obraz ideálních ženských i mužských těl vytváří především reklamní průmysl a jeho prostřednictvím všichni, kdo mají nějaký obchodní zájem na podněcování tělesné úzkosti a nejistoty. Od fitness center přes módní domy až po výrobce kosmetiky. Většinu tělesných strachů muži v konečném důsledku necítí v konfrontaci se ženami, ale zase jen s dalšími muži, a vůči nim pak také pociťují nedostatečnost nebo potřebu soutěžit. Ženy z mužské tělesné úzkosti těžko cokoliv získají, ale jiní muži často ano.
Muži se najednou nepokrytě ocitají ve světě ženské fyzické touhy a propadají panice, že zůstanou stranou a nechtění.
Přestože jde kvůli výše zmíněným sexistickým myšlenkovým proudům o tenký led, nedá se ale vynechat ani to, že ženy v otázkách mužské tělesné úzkosti skutečně roli hrají. Ovšem způsobem, za který je jen těžko může kdokoliv vinit. Sexuální revoluce na západě sice začala už před desítkami let, ale teprve v poslední době se v médiích a veřejném prostoru normalizovaly otevřeně sexualizované obrazy mužů viděných a hodnocených očima heterosexuálních žen.
Muži se najednou nepokrytě ocitají ve světě ženské fyzické touhy a propadají panice, že zůstanou stranou a nechtění. Jsou tak v postavení, kterému ženy čelí odjakživa, takže jim těžko mohou cokoliv vyčítat. Proto je lepší se ze ženské zkušenosti poučit a začít na debatu kolem mužské tělesnosti uplatňovat stejná pravidla a mechanismy, k jakým postupem času dospělo feministické hnutí.
V poslední době už se objevují první příznaky nástupu masivnějšího mužského hnutí tělesné pozitivity, ale pokud má taková fungující iniciativa vzniknout, musí logicky vzejít z mužů a pro muže, stejně, jako tomu kdysi bylo u žen. Nemá smysl si stěžovat, že k objektifikaci žen se jen přidala objektifikace mužů, ale naučit se, jak se se svým tělem sžít. Vzájemně se podporovat, bránit se všem, kteří z tělesné úzkosti a nejistoty profitují, a osvobodit se z absurdních nároků a dogmat, které si na sebe muži – jako vždy – uvalili hlavně sami.
