Řídit rodinu jako stát. Pro Babiše jsou ženy dělohy na výrobu dětí
Současná medicína je na tak vysoké úrovni, že i muži v pokročilém věku mohou zastávat vysoké funkce a udílet z nich tolik potřebné rady všem okolo. Ženám zvláště.
Podle premiéra Andreje Babiše je z hlediska naší země nevýhodné, když ženy rodí v pokročilém věku – okolo 30! – protože dítě takovou starší (!) matku duševně a psychicky vyčerpává, ta nemá více dětí, a to je pro naši zemi nevýhodné. Výhodné by naopak bylo, kdyby ženy začaly rodit okolo 24 let. Prý je proto třeba v tomto ženy podporovat všemi možnými nástroji. Jak napsala Kateřina Kňapová, Babiš „k ženám přistupuje jako k lince na toastový chleba, nebo dobytku, co je potřeba ‚rozrodit‘“. O tom, v kolika letech by děti měli mít muži nebo jak moc by měli participovat na péči o děti a domácnost, nepadlo jako obvykle ani slovo.
Ekonomická nejistota rodinnou idylu s ženou polykající sedativa a zavřenou v domácnosti rychle rozvrátila.
Do tradičního světa, kdy rodinu netvořili jen žena, muž a děti, ale celý okruh příbuzenstva, se asi dobrovolně nevrátíme. Za tradiční rodinu je dnes zcela netradičně vydáván pár tvořený mužem a ženou a jejich dětmi. Tato idyla byla schopná (na Západě) přežívat několik desetiletí, během kterých byla žena zcela podřízena muži, zůstávala v domácnosti, a muž vydělával dostatek peněz, aby rodinu zabezpečil. V rozsáhlém textu nazvaném „nukleární rodina byla chybou“ David Brooks ukazuje, že tento model ve Spojených státech úspěšně existoval jen pár poválečných dekád, než ho rozmetal ekonomický pokles, ztráta vyhlídek na neustálý růst výdělku a životní úrovně. Ekonomická nejistota rodinnou idylu s ženou polykající sedativa a zavřenou v domácnosti rychle rozvrátila.
Širší rodina zmizela a stát ji nenahradil
Ve skutečně „tradičním“ světě rozvětvených rodin tvořilo široké příbuzenstvo záchrannou síť. Zafungovalo, když se biologičtí rodiče ocitli v ekonomických nesnázích nebo jeden z nich odešel či zemřel. V poválečném světě měl tuto roli hrát sociální stát se sítí jeslí, školek, škol, družin a finančních dávek, které rodičům pomáhají překlenout obtížná období. Pokud tuto roli neplní, pak se rodiče i potenciální rodiče ocitají v nejistotě. Pokud se v takové situaci ocitnou, je nezodpovědné pořizovat si dítě. Zodpovědné je tuto volbu zavrhnout nebo odsunout co nejdál, až se situace vyjasní.
Heroine má newsletter!
Chcete pravidelně dostávat tipy na chytré čtení? Přihlaste se k odběru newsletteru Heroine! Naše šéfredaktorka Anna Urbanová do něj každý týden vybírá zajímavé články, analýzy, postřehy i kulturní tipy nejen z našeho webu, ale i spousty dalších českých a zahraničních médií.
Rozvětvené rodiny dnes nemáme mimochodem také proto, že stát potřebuje flexibilní pracovní sílu, která nakluše tam, kde je zrovna potřeba. Službu, kterou dřív zastávali prarodiče a širší příbuzenstvo, si dnes movití rodiče mohou koupit v podobě chův nebo soukromých školek a jeslí. Chudí rodiče jsou ale na všechno sami – a ještě jsou odsuzováni, pokud to nezvládají. Každý má za sebe přece odpovídat sám! Jako bychom si snad mohli vybrat, že se narodíme do světa, ve kterém dominují tato sobecká pravidla.
Mít dítě je závazek na několik desetiletí a k něčemu takovému je potřeba stabilní a přehledná budoucnost. Jistota, že když se cokoli stane, nezůstanete v tom sami. Stát nemá co lidem říkat, kdy a kolik mají mít dětí, ale může a má jim poskytnout potřebné zázemí. A to je věc, ve které český stát selhává.
Děti se nevyrábějí v reaktorech
Stále platí, že většina péče o děti a domácnost zůstává na ženách. Mateřství vyřazuje ženy na dlouhou dobu z pracovního trhu, což je handicap, který už například ve výši platu po zbytek života nedoženou. Ze stejného důvodu mají také ve stáří nižší důchody. Manželství vznikají a zanikají, některé ženy jsou od počátku svobodnými matkami a rodiny zakládají lidé se shodným pohlavím, protože život je už prostě takový.
Aby člověk s dětmi mohl do práce, musí se o jeho děti někdo a někde postarat.
Většina prvorozených dětí se rodí mimo manželství. Většina manželství se dříve či později rozvede. V případě rozpadu páru zůstávají děti obvykle v péči matky, muž má platit alimenty – ale pokud tak nečiní, má žena smůlu. Má nižší plat a na starost dítě či více dětí, a to je všechno. Dodnes nemáme zákon o zálohovém výživném – tedy nástroji, který zajistí, aby stát platil ženě výživné za muže a sám pak peníze po otci dětí vymáhal. Aktuální návrh počítá se stropem 3000 korun měsíčně. To ale není částka, která by zajistila pečující osobě důstojný život. Je to pouhá almužna.
Aby mohl člověk vést alespoň přiměřeně důstojný život, musí chodit do práce. Aby člověk s dětmi mohl do práce, musí se o jeho děti někdo a někde postarat. Síť dostupných jeslí a školek pro nejmenší děti však nemáme. Zato máme sliby a prohlášení, že jsou děti naší budoucností a vládní prioritou. Tvrdí to každá vláda, ale reálně vláda lije peníze do stavby dálnic a budování jaderných reaktorů. Děti mají smůlu. Vyleze snad z reaktoru armáda dětí, které stát prý tak naléhavě potřebuje?
A ještě nekončíme. Aby mohl člověk vychovávat děti, musí někde bydlet. Ale dostupné bydlení neexistuje. Podpora nájemního bydlení už vůbec ne. Práce je ve městech, ale byty ve městech si koupili spekulanti s bydlením. Řešení nikdo ani nehledá. Trh má vyřešit vše sám a trh děti k ničemu nepotřebuje.
Řídit stát jako rozvrácenou rodinu
Když stát říká, že je pro něj podpora rodin s dětmi prioritou, lže. Každá žena, která se v České republice rozhodne otěhotnět, podstupuje celoživotní hazard. Po celý život ji čekají horší kariérní vyhlídky, horší práce, méně peněz a neustálé ohrožení chudobou. V případě jakékoliv krize může od státu očekávat leda dobrou radu, co všechno dělá špatně a co by měla dělat jinak.
Je neuvěřitelná drzost, že si premiér dovoluje říkat ženám, v kolika letech by měly mít děti a od kolika let už jsou staré a vyčerpané. Sám je premiérem staré a vyčerpané země, obklopen diletanty neschopnými uvažovat v horizontu delším, než je volební období. Řídí zemi způsobem, který nedovoluje předvídat, jak to zde bude vypadat za jeden či deset let. Řídí zemi způsobem, jakým si žádný rodič svůj život nemůže dovolit nikdy řídit, protože by mu děti zabavila sociálka a zbavila ho svéprávnosti.
