přečtěte si novou knihu Chci se ti podívat do očí

Diskuse. Jordan Peterson

31. leden 2019

Co si o pop-filozofovi myslí novinářka, spisovatel, překladatel a Kašpárek?

Lehce seversky znějící jméno kanadského psychologa se ke mně poprvé doneslo prostřednictvím dávného kamaráda, který mi – nikoliv zcela prost jízlivosti – poslal odkaz na jedno z Petersonových videí na YouTube s komentářem: „Koukej, jak to vám feministkám natřel.“

Na video jsem se podívala, pročetla obdobně laděné komentáře pod ním, během následujících dní si tu a tam pustila jiné jeho přednášky a vystoupení. Pronásledoval mě pocit, že jsem zřejmě něco minula, protože jsem stále nenacházela tu část, jíž to muž středního věku se sugestivním vystupováním natírá ženám, které usilují o rovnoprávnost.

Petersonovi naslouchají zřejmě především muži, ale on sám poměrně důsledně hovoří o lidech. Leitmotivem přednášek je jakási frustrovaná únava a údiv nad směrem, který společnost v posledních letech – nebo snad i desetiletích – nabrala, jeho kritika však převážně míří na primitivní spotřební hédonismus, nízkou míru osobní odpovědnosti a sobectví.

Tam, kde se jeho myšlenky dotýkají společenské hierarchie a moci, se však dostává do vod, které jsou oprávněně kritizovatelné. Jeho důraz na hierarchizovanou společnost a „vůli k moci“ není otevřeně adresován mužům, ale v tomhle případě lze snadno číst mezi řádky, že se obrací primárně k nim. A muži poslouchají.

Hesla jako „vzmužte se“, „buďte pevní“, „převezměte odpovědnost“ konvenují aktuálně široce sdílenému dojmu, že tyto vlastnosti, mužům prý dříve automaticky vlastní, jim jsou zvnějšku upírány a nyní nastal čas, aby si je vzali zpět. Nelze se ubránit pocitu, že někteří profesorovi posluchači by hypotetická kola času otočili s takovou razancí, že by se zastavila až před volebním právem žen.

Peterson své názory vyslovuje s pečlivostí a zřejmým úsilím, aby nebyly desinterpretovány, ale nedaří se mu to. A je otázkou, jak moc mu to ve skutečnosti vadí.  

Michal Kašpárek, šéfredaktor Finmag.cz

Jordan B. Peterson je přeceňovaný jak svými příznivci, tak svými odpůrci. Neříká nic originálního: jen míchá mainstreamovou liberálně-konzervativní ideologii s jungovskou psychoterapií. Neříká ani nic nebezpečného: možná si ho oblíbili stoupenci krajní pravice, ale pokud jim někdo klade na srdce, že si za své nešťastné životy můžou v první řadě sami, asi je to spíš dobře.

Jeho Dvanáct pravidel pro život mi přišlo užitečných pro takové ty totálně rozbité puberťáky a postpuberťáky, kteří nemají nic pod kontrolou, obviňují ze svých chyb ostatní a před důležitými střety se schovávají za štítem cynismu a pasivní agresivity. Peterson se (nejen) v knize stylizuje do role přísného, ale milujícího otce, který zástupům svých dětí pomáhá tohle hrozné období překonat. Proč ne, klidně. Baby boomers měli Jaroslava Foglara, generaci Y dělá Jestřába Peterson.

Pavel Renčín, spisovatel

Připadá mi zajímavé, jak vyhrocená diskuze kolem Petersona vzplanula. Lidé okamžitě zaujímají místa v táborech. Překvapuje mě, že člověka, který má takhle názorově široký rozsah, lidé hodnotí podle vybraného názoru jako líbí/nelíbí. Podstatné by mělo být profiltrovat si celek a vzít si to, co se mi hodí, ne?

Pro řadu lidí je Peterson „stupid‘s man smart person“, ale není to, že mluví k masám lidí a je pro ně srozumitelný, spíš výhoda? Jak chcete změnit svět, když budete elitářský kazatel pro hrstku intelektuálů, kteří nemají vliv? A diskvalifikuje samu myšlenku to, že na ní někdo vydělává peníze? Co se týče politizování jeho témat, měli bychom jeho myšlenky umět vyhodnotit i bez toho, abychom řešili, kdo si je zrovna snaží urvat pod svůj prapor. Každý si vytváříme světonázor na základě zkušenosti a svého úsudku a docházíme k němu ve střetu s jinými výraznými myšlenkami. Peterson je na tohle dobrý.

Silvie Lauder, novinářka

Inteligentních provokatérů není nikdy dost. Můžou veřejnou debatu pořádně rozproudit, a i když s nimi nesouhlasíte, ponouknou vás vidět věci jinak a nově. S Jordanem Petersonem je ale jistá potíž. Některé myšlenky, s nimiž do debaty vstupuje, neznějí příliš originálně, spíš připomínají časy, kdy byl prý „svět ještě v pořádku“. Třeba když mluví o „femininní“ podstatě chaosu a „maskulinní“ povaze řádu, zní přesně jako lidé, kteří v nikterak vzdálené minulosti bránili ženám ve studiu, v práci a v dosažení základních práv s argumentem, že jsou pro právo, medicínu či jen možnost chodit k volbám od přírody příliš iracionální a nestálé.

A když začne navrhovat, že by problém frustrovaných mladých mužů, kteří svoji frustraci ventilují hromadným zabíjením (zejména) žen, vyřešila „vynucená monogamie“, přestává legrace úplně. Jak a kdo přesně by monogamii měl „vynucovat“ Peterson nevysvětluje, tvrdí nicméně dál, že monogamie je lék na mužskou agresivitu. Otázku, proč tedy tolik mužů žijících v monogamních svazcích, svoje partnerky zabije, pak nicméně nechává zcela stranou. Zřejmě byly příliš chaotické.

Viktor Janiš, překladatel

Jako antidotum k politické korektnosti / politice identit nebo intersekcionistickému feminismu slouží Petersonovy názory víc než dobře. Jsou to pozice klasického kontinentálního liberalismu, který tvrdí, že jednotlivec a jeho autonomie je víc než skupinová identita. Je dobře, že to někdo říká.

Stejně tak je dobře, že někdo říká ty samozřejmé pravdy – že lidi (v jeho případě především muži; k ženám podle mě moc nemluví) by se měli sebrat a udělat něco se svým životem. Připadá mi, že moje generace mužů je taková... ztracená. Že povědomí o tom, co je to maskulinita, se prudce změnilo, že je to tekuté, neuchopitelné, že není žádný dobrý návod, jak se chovat. Tradiční vzorce nefungují, nové se neutvořily.

A tady přichází ta problematičtější část Petersonova učení, ta jeho metafyzika. Že muži představují řád, ženy chaos. Hemží se to odkazy tu na Junga, tu na přírodu, jak se zrovna hodí. To sice jistým jedincům pomůže, ale akorát z louže pod okap.

Popup se zavře za 8s