Diskuse. Jordan Peterson

Jordan B. Peterson je přeceňovaný jak svými příznivci, tak svými odpůrci. Neříká nic originálního: jen míchá mainstreamovou liberálně-konzervativní ideologii s jungovskou psychoterapií. Neříká ani nic nebezpečného: možná si ho oblíbili stoupenci krajní pravice, ale pokud jim někdo klade na srdce, že si za své nešťastné životy můžou v první řadě sami, asi je to spíš dobře.

Jeho Dvanáct pravidel pro život mi přišlo užitečných pro takové ty totálně rozbité puberťáky a postpuberťáky, kteří nemají nic pod kontrolou, obviňují ze svých chyb ostatní a před důležitými střety se schovávají za štítem cynismu a pasivní agresivity. Peterson se (nejen) v knize stylizuje do role přísného, ale milujícího otce, který zástupům svých dětí pomáhá tohle hrozné období překonat. Proč ne, klidně. Baby boomers měli Jaroslava Foglara, generaci Y dělá Jestřába Peterson.

Připadá mi zajímavé, jak vyhrocená diskuze kolem Petersona vzplanula. Lidé okamžitě zaujímají místa v táborech. Překvapuje mě, že člověka, který má takhle názorově široký rozsah, lidé hodnotí podle vybraného názoru jako líbí/nelíbí. Podstatné by mělo být profiltrovat si celek a vzít si to, co se mi hodí, ne?

Pro řadu lidí je Peterson „stupid‘s man smart person“, ale není to, že mluví k masám lidí a je pro ně srozumitelný, spíš výhoda? Jak chcete změnit svět, když budete elitářský kazatel pro hrstku intelektuálů, kteří nemají vliv? A diskvalifikuje samu myšlenku to, že na ní někdo vydělává peníze? Co se týče politizování jeho témat, měli bychom jeho myšlenky umět vyhodnotit i bez toho, abychom řešili, kdo si je zrovna snaží urvat pod svůj prapor. Každý si vytváříme světonázor na základě zkušenosti a svého úsudku a docházíme k němu ve střetu s jinými výraznými myšlenkami. Peterson je na tohle dobrý.

Inteligentních provokatérů není nikdy dost. Můžou veřejnou debatu pořádně rozproudit, a i když s nimi nesouhlasíte, ponouknou vás vidět věci jinak a nově. S Jordanem Petersonem je ale jistá potíž. Některé myšlenky, s nimiž do debaty vstupuje, neznějí příliš originálně, spíš připomínají časy, kdy byl prý „svět ještě v pořádku“. Třeba když mluví o „femininní“ podstatě chaosu a „maskulinní“ povaze řádu, zní přesně jako lidé, kteří v nikterak vzdálené minulosti bránili ženám ve studiu, v práci a v dosažení základních práv s argumentem, že jsou pro právo, medicínu či jen možnost chodit k volbám od přírody příliš iracionální a nestálé.

A když začne navrhovat, že by problém frustrovaných mladých mužů, kteří svoji frustraci ventilují hromadným zabíjením (zejména) žen, vyřešila „vynucená monogamie“, přestává legrace úplně. Jak a kdo přesně by monogamii měl „vynucovat“ Peterson nevysvětluje, tvrdí nicméně dál, že monogamie je lék na mužskou agresivitu. Otázku, proč tedy tolik mužů žijících v monogamních svazcích, svoje partnerky zabije, pak nicméně nechává zcela stranou. Zřejmě byly příliš chaotické.

Jako antidotum k politické korektnosti / politice identit nebo intersekcionistickému feminismu slouží Petersonovy názory víc než dobře. Jsou to pozice klasického kontinentálního liberalismu, který tvrdí, že jednotlivec a jeho autonomie je víc než skupinová identita. Je dobře, že to někdo říká.

Stejně tak je dobře, že někdo říká ty samozřejmé pravdy – že lidi (v jeho případě především muži; k ženám podle mě moc nemluví) by se měli sebrat a udělat něco se svým životem. Připadá mi, že moje generace mužů je taková... ztracená. Že povědomí o tom, co je to maskulinita, se prudce změnilo, že je to tekuté, neuchopitelné, že není žádný dobrý návod, jak se chovat. Tradiční vzorce nefungují, nové se neutvořily.

A tady přichází ta problematičtější část Petersonova učení, ta jeho metafyzika. Že muži představují řád, ženy chaos. Hemží se to odkazy tu na Junga, tu na přírodu, jak se zrovna hodí. To sice jistým jedincům pomůže, ale akorát z louže pod okap.