Ode dneška spouštíme crowdfundingovou kampaň na HitHitu! Chceme vytvořit sérii originálních podcastů pod značkou Heroine, kde se bude mluvit o věcech, které považujeme za důležité. Vás bychom rádi požádali o podporu.
Webová verze je Heroine je pro čtenáře zdarma a chceme, aby to tak zůstalo. Letošní rok byl ale pro nás, stejně jako pro mnohé jiné, velmi náročný. Podcasty chceme zpřístupnit všem, ale jejich výroba a produkce je drahá a z inzerce se nezaplatí. Pomozte nám projekt dostat do světa a vyberte si jednu z odměn, které jsme pro vás s láskou vybrali.
V podcastech, ke kterým jsme právě spustili kampaň na HitHitu a které bude moderovat publicista, feminista a lektor sebeobrany Pavel Houdek, chceme dávat prostor ženám, které se věnují některému z takových bílých míst ve veřejné diskusi. Johanna Nejedlová bude mluvit o sexuální výchově mladých. Lucie Hrdá o sexuálním násilí a o tom, jak český soudní systém nedokáže efektivně potrestat ty, co dokáží způsobit trauma třeba i na celý život. S Šárkou Homfray probereme bodyshaming a fat acceptance. Budeme ale mluvit o tom, co se dotýká našich všednodenních životů; o duševním zdraví, vztazích, o práci a kariéře, psychoterapii a koučinku, nebo třeba i o umění, komiksu, literatuře a módě.
Nemluví se o tom, že normální je selhat, mít pochyby, něco nevědět, neumět, na něco nestačit. Cítím tuhle nedostatečnost v oblasti mezilidských vztahů, zaměstnání i rodičovství. Lžeme, že nejistota nebo potřeba odpočívat jsou naše slabiny.
Čemu dát hlas? Já bych ho chtěla dát matkám. Těm, které jsou samy a po večerech hledají drobné pod nábytkem, aby měly ráno na rohlík. I těm, které jsou zajištěné a milované a zdánlivě jim nic nechybí, a přitom jsou třeba vyčerpané, přezdrojované vším tím, co by jako správné matky měly a neměly, nejsou spokojené se svým tělem, trápí se tím, že byly matkami a už nejsou, nebo svého rozhodnutí mít děti teď tiše litují. Všechny aspekty téhle role si zaslouží mít svůj hlas, vyžadovat pochopení a dostávat ho.
Nemluví se o stárnutí rodičů, o menstruaci, o análním sexu (ano, i ženy totiž může bavit a můžou si ho užít). Na druhou stranu – mám pocit, že dneska se vlastně mluví téměř o všem, ale taky záleží, jak se o tom mluví. Proč se často o feminismu mluví jako o něčem z historie, co zastaralo, co už nepotřebujeme? Jak to, že i feministky nosí rtěnku a sukni? Jak to, že feminismus neznamená nenávidět muže? Že i feministky (šok!) mají rády sex? Proč se ve školách neučí víc o ženských vzorech, o sexu a sexualitě a o mezilidských vztazích? O sexismu napříč celou společností? A o spoustě věcí se sice mluví, ale s absencí citu a respektu a pochopení – třeba o translidech nebo o LGBTQ+ komunitě.
Čemu dát hlas? Těm, kdo ho nemají.
Podle mě se pořád málo mluví o systémových problémech a překážkách. Stále žijeme v étosu individuálních superschopností a superodpovědnosti. Každý může cokoli, jen se dost snažit. Kdo má problém, může si za něj sám. Tak to ale není, nežijeme ve vakuu, ale ve společnosti, v určitém společenském, politickém a ekonomickém systému. Je důležité všímat si i systémových podmínek a problémů, společenských zvyklostí a stereotypů.
Dejme hlas těm, kteří ho dosud nemají tolik, jak by to odpovídalo jejich podílu ve společnosti. Každá skupina má svá témata, své problémy, ale i své radosti nebo příběhy ke sdílení. Zkusme poslouchat všechny.
O potřebě rovnosti žen a mužů se sice mluví, ale ne férově a otevřeně. Nemluví se o tom, že celá řada věcí dopadá na muže a ženy jinak, nemluví se o tom, co s tím dělat.
Čemu dát hlas? Jinému, než mainstreamovému pohledu na de facto všechno kolem nás – vztahy počínaje a kariérou konče.
Nemluví se o tom, že psychiatrická a psychologická péče pro oběti trestných činů je nedostupná, že děti z chudých rodin jako oběti trestných činů propadají záchytnými sociálními sítěmi, a že stát se snaží šetřit na pomoci obětem trestné činnosti.
Že máme sílu mluvit do věcí, které jsou důležité, se ukázalo, když pro nás začali psát záchranář Vít Samek a porodní asistentka Alžběta Samková. V sérii vtipných článků o první pomoci Vít psal o dětských úrazech, laryngitidě anebo také o mrtvici. Začaly se k nám dostávat příběhy o tom, jak lidé dokázali někomu zachránit život jen proto, že si zapamatovali jeho návod. Alžběta Samková psala o věcech, které také zraňují, ale na duši. V článcích o poporodní depresi, o těžkostech porodu a šestinedělí, o tom, jak se vyrovnat s tím, když se s láskou očekávané dítě nenarodí, dokázala popsat bolest, kterou jsou ženy často nuceny skrývat nebo za kterou se stydí.
O tom, jak se žije single lidem a jak je svobodné rozhodnutí žít sama stále viděno jako jakási životní prohra, pro nás psala Jana Patočková. Marie Heřmanová se dotkla palčivého rozhodnutí nemít děti, které je snad ještě větším tabu. Psali jsme o tom, jak se žije asexuálům, trans lidem, lidem se zdravotním postižením. Mnohokrát jsme se zastali samoživitelek. Co tyhle věci spojuje, je názor, že naše životní volby, postoje a orientace jsou naše věc, a nikdo by neměl mít právo od nás očekávat něco, s čím nesouzníme. Cestou, jak se vzájemně pochopit, je naslouchat si. I proto jsme nové podcasty nazvali Hlas Heroine.
Cílovou částku 250 000 Kč musíme vybrat za měsíc. Odměny jsme připravovali tak, abyste dostali z Heroine co nejvíce. Předplatné tištěné i digitální, tašky, trička, zápisník nebo roušku s logem Heroine. Anebo speciální odměny pro náročné: osobní portrét od fotografky Jany Plavec, číslovaný fine art print grafiky Be your own heroine od Toybox, nebo kávu či oběd se šéfredaktorkami. Mrkněte do galerie!
Anna Urbanová, šéfredaktorka Heroine.cz
Michaela Kramárová, šéfredaktorka tišteného časopisu Heroine
Martin Vlnas, ředitel vydavatelství
Eva Dragulová, správkyně sociálních sítí
Barbora Dugová, marketing a sociální sítě