Jak 17. listopad vidí nejmladší generace. Smysluplnost, charita a svoboda pro všechny
17. listopad patří hlavně těm, kterých se jeho události přímo dotkly. Občas máme sklony pohoršovat se nad nejmladší generací, která o našim současných dějinách prý skoro nic neví. Skupina mladých lidí zorganizovala v rámci oslav dne boje za svobodu charitativní oběd pro potřebné a říká: Svoboda je především zodpovědnost.
Anna Zemanová ve dvaadvaceti letech vede marketingový tým projektu Díky, že můžem a spoluorganizuje sedmý ročník akce Korzo Národní, jehož nedílnou součástí je i Sametový brunch. Ten tým připravil ve spolupráci s platformou Breakfaststory. Stejně jako její kolegové patří k lidem, kteří komunistickou totalitu nezažili, přesto se k jejímu odkazu aktivně hlásí. Povídali jsme si online a online se také letos objednával slavnostní brunch – charitativní oběd bude dnes doručen nejen dárci, ale i dalšímu potřebnému člověku. Brunchů se letos prodalo 600 porcí (tedy 600 pro dárce a 600 pro seniory v ohrožení).
Jak nejmladší generace sedmnáctý listopad vnímá a které jeho hodnoty jsou jí nejbližší? Jak souvisí svoboda, do které se narodili, se zodpovědností za svět, o které mluví? Existuje vůbec nějaká smysluplná možnost navázat mezigenerační dialog, mluvit spolu o věcech, ke které jednu polovinu společnosti váže silný emocionální náboj, a pro tu nastupující je to jen položka z výuky dějepisu?
Anna Zemanová
(nar. 1997) Začínala v Budějovickém Majálesu, jehož organizátoři byli osloveni, aby se postarali o oslavy 17. listopadu na Národní třídě k příležitosti 25. výročí. Od té doby se zapojovala do Korza Národní dobrovolnicky a od roku 2018 je v týmu. Letos převzala a znovu vybudovala celý marketingový tým, který je složen ze 7 mladých lidí. Studuje marketingovou komunikaci a PR na Karlově univerzitě, kde nyní dokončuje bakalářské studium. Kromě Díky, že můžem pracuje nebo pracovala také na projektech Markething.cz, Czechmag, Rekola nebo Youth Speak-up!
Jste zástupkyní generace, která revoluci nezažila. Co pro vás sedmnáctý listopad znamená?
Netroufnu si mluvit za svou generaci obecně. Moje cesta k pochopení toho, co všechno svoboda obsahuje, byla dlouhá a je pořád teprve na začátku. Prvním krokem bylo uvědomění si, že konkrétní výdobytky svobody nejsou samozřejmost. Že není automatické, že studuju, kde chci a co chci, že dělám práci, kterou jsem si vybrala... Dalším krokem, nezbytně navazujícím, pokud se o téma svobody a celkově občanské společnosti člověk zajímá víc do hloubky, je pochopení, že si tyto výdobytky svobody nemohou užívat zdaleka všichni, a to především kvůli nepoměrným podmínkám, do kterých se každý z nás narodí. Protože mám já sama to obrovské štěstí, že mám skvělé rodinné zázemí, přijde mi jako povinnost aspoň trochu přispět k tomu, aby si dobrých věcí, které umožnila sametová revoluce, mohlo užívat co nejvíc lidí.
Jak se podle vaší zkušenosti dnes vyučují moderní dějiny na středních školách? Pořád je to tak, že se k nim dostanete v posledních ročnících, a to ještě jen když se to „stihne“?
Ano, bohužel. Několikrát jsme probrali pravěk, středověk i antiku, ale vlastně k celým dějinám 20. století jsme se dostali vždycky až ve skluzu na konci, a buď jsme je nestihli doprobrat, nebo jsme je ani brát nezačali. I když jsme měli skvělé dějepisáře, pro události naší nedávné historie nebyl prostor, a tak jsem si v tomhle ohledu ze školy příliš neodnesla. Jednou z aktivit sdružení Díky, že můžem je projekt Samet na školách, který připravujeme společně s Pamětí národa a který se zabývá právě edukací. Během celého podzimu jsme ve spojení s učiteli i s žáky a připravuje jim co nejzajímavější podklady – debaty, přednášky, různé další aktivity, které jim revoluci přiblíží. Zapojilo se celkem 260 škol po celé republice.
Jak tedy vypadá 17. listopad v hlavě mladého člověka?
V rámci mojí „bubliny“ je to poměrně silné téma. Samozřejmě jsem přemýšlela nad tím, jak bych se v určitých situacích zachovala – u výslechů, v postoji k Chartě, k okupaci… Samozřejmě bych si ráda přála, abych se k tomu postavila „hrdinsky“ a stála na té správné straně, ale zároveň si uvědomuju, že nemám reálnou představu o tom, co všechno ti lidé při rozhodování museli zohledňovat, ať už to byl strach o sebe nebo o rodinu. Obdivuju všechny, kdo to dokázali, ale myslím si, zároveň nemám žádné právo soudit kohokoli, kdo tlaku podlehl.
Díky, že můžem
Díky, že můžem je neziskový spolek tvořený několika desítkami mladých lidí. Už sedmým rokem organizuje na Národní třídě oslavy 17. listopadu, které se letos přesunou i do vašeho obýváku.
Takže vás zajímá osobní statečnost a odhodlání skutečných lidí, spíše než politika.
Když jsem se o těch událostech začínala dovídat podrobněji a měla jsem možnost studovat různé dokumenty a historické záběry a promluvy pamětníků, tenhle aspekt mě na tom oslovoval nejvíc. Důležité mi připadá i svědectví, které člověk uslyší od rodičů. Spoustu lidí ani nenapadne se ptát, jaké bylo jejich dětství a dospívání, jak oni vnímali revoluci. Je to extrémně silná vzpomínka a týká se to všech napříč republikou, a zároveň to ukazuje, že to není černobílé téma. Je důležité sdílet, že svoboda není samozřejmost, a zároveň vnímat, že ani teď to není nijak jednoduché, že neplatí, že dřív bylo všechno špatné a negativní a teď je jen to dobré. Dnes ale aspoň máme reálnou možnost věci ovlivňovat a podílet se na nich. Ani my v Díky, že můžem netvrdíme, že svět, ve kterém teď žijeme, je ideální. Cítíme ale, že je jednoznačně pozitivní, že padl totalitní režim, a že to je důvod k oslavě.
Sametový brunch, který spadá pod zastřešující akci Korzo Národní, s ideou 17. listopadu souvisí jak?
My jsme s různými neziskovými organizacemi spolupracovali od počátku samotné akce „Korzo Národní“. Letos jsme začali dávat ještě větší důraz na zodpovědnost, která je se svobodou spojena a snažíme se trochu skrytě apelovat myšlenkou, že každý, kdo může, by se i měl angažovat – tak, jak může. Že každý jednotlivec, pokud bude chtít, může přispět k tomu, abychom se tady měli líp, a aby se ohrožené skupiny obyvatel, které na ony výdobytky svobody nedosáhnou, měli lepší šance. Bereme to hodně široce, nechceme lidem nic vnucovat, ten apel klidně může znít i jako „přečti si tuhle knížku o historii a pobav se o tom se svým kamarádem“. A jindy, jako třeba v případě Sametového brunche, je to: „Udělej si hezké dopoledne, dostaneš dobrý oběd, během toho podpoříš sociální podniky, které dělají smysluplné věci, a ještě k tomu koupíš porci pro jednoho seniora.“
Takhle vypadá dnešní Sametový brunch, který pod záštitou Breakfastory připravily Kuchařky bez domova.
Brunch letos pořádáte po sedmé, ale poprvé v podmínkách pandemických omezení.
Každoročně děláme obrovský brunch na Národní třídě, kdy necháme prostřít několik desítek metrů stolů. Letos jsme chtěli oslovit sociální podniky, a zároveň jsem od jara sledovala vznik projektu Breakfaststory, který se propojováním lidí se sociálními podniky zabývá. Když jsme s vedením a s dramaturgem diskutovali o tom, jak letos v rámci pandemie brunch pojmeme, napadlo mě právě spojení s Breakfaststory.
Jaké podniky se zapojily konkrétně?
Platforma Breakfaststory už měla dřívější kampaň Potěš obědem, kdy si můžete ze sociálních podniků objednat jídlo a zároveň tak darovat oběd i někomu potřebnému. To se nám líbilo a zároveň se to dalo propojit s naším brunchem, takže Breakfaststory oslovilo gastro-sociální podniky v Praze a do finále se nakonec na spolupráci domluvily se třemi – jídelnou Kuchařek bez domova, Tichou kavárnou a cukrárnou, kde pracují neslyšící, a GULE, což je zkratka pro Gastronomie Umožňující Lidem Existovat.
Je docela příznačné, že jsme se společně vlastně nikdy neviděli, všechno jsme organizovali jen přes cally. Při jednom mi došlo, že jádro týmu tvoří samé ženy. Trklo mě to do očí, když jsme si volali úplně poprvé v sedmi lidech a byly tam samé holky. Potěšilo mě to.
Máte nějaké vysvětlení, proč se to tak sešlo?
Určitě tu existuje nějaký společenský tlak, abychom my ženy měly roli pečovatelek, těch, co se starají. Nejsem psycholog ani sociolog, takže nedokážu říct, co všechno na to má vliv, ale myslím si, že je to zčásti i výchovou a tím, co se v ženách podporuje za vlastosti. Nemyslím si, že by muži nebyli solidární, ale spíš se to v nich tolik nepěstuje.
Nemůže mě nenapadnout, jestli při všem tom dobře míněném aktivismu dostávají hlas i lidé, kterým je pomoc určena. Máte nějaké ohlasy přímo z oněch sociálních podniků?
Kdyby to tak nebylo, tak by toho zaměstnanci těch sociálních podniků nešli a určitě by se neúčastnili dlouhodobě. Breakfaststory dává velký prostor tomu, aby se ve všech projektech každá z těch skupin cítila dobře a šlo opravdu primárně o ně. Ty podniky jsou zvyklé se za sebe prát a i jejich angažovanost i v rámci Sametového brunche vypovídá o tom, že jim to přijde smysluplné. Zároveň – a je to tak správně – požadují i dodržování poměrně striktních pravidel toho, jak se o nich samotných bude mluvit, na co bude kladen důraz a co je pro ně v rámci spolupráce komfortní. Je to extrémně citlivé téma pro všechny zúčastněné, a i když se snažíme být pozorní, ne vždy se to 100% daří, protože se s těmito tématy teprve učíme pracovat.
Co byste si – jako mladý a aktivní člověk – přála pro Českou republiku a její svobodu?
Aby o ni pečovalo co nejvíc z nás. Tak, jak každý může.
