Vyšila běloruskou revoluci a její obrázky obletěly svět. Rozhovor s Rufinou Bazlovou

Výšivky se scénami z běloruské revolty proti režimu prezidenta Lukašenka letos v srpnu obletěly svět po sociálních sítích. Překvapilo vás to?

Vůbec jsem to nečekala. Hlavní ohlas přišel skrze Instagram, který jsem do té doby ani neměla, byla to vlastně náhoda. Svoji práci jsem si tam uložila jako své portfolio, a najednou můj účet nabral během pár dnů tisíce sledujících. Neustále mi vibroval telefon a nestíhala jsem odpovídat na zprávy. Doteď nevím, kam až se moje výšivky dostaly.

Ty zprávy, které jste dostávala – čeho se týkaly?

Z valné většiny to byla vyjádření podpory. Ozvalo se mi také hodně lidí z médií a také se mě často lidé ptali, jestli se moje práce nedá někde koupit. Větší část z nich je dnes vystavená na Instagramu, s několika motivy jsem udělala sérii tašek a sítotiskovou grafiku a s kolegy z Petrohradu jsme vytiskli trička a peníze z výtěžku posíláme na charitu.

Dočetla jsem se, že část výšivek je vystavena na Yaleské univerzitě.

Ano, ale jen v online 3D galerii umění spolu s dalšími umělci ze střední a východní Evropy. Vystavená byla ještě v Amsterdamu, v Polsku, ve Vilniusu, Kanadě a také v Praze během festivalu 4x4 Dny v pohybu.

Proč jste se vůbec rozhodla právě pro lidovou výšivku kombinovanou s moderními motivy?

Již během studia ilustrace na Sutnarce v Plzni jsem se začala zajímat o ornament, jeho historii a významy. Výšivky jsou vlastně kódy a vytváří určité vyprávění, příběh. Po druhé vysoké škole (DAMU, KALD) jsem byla trochu unavená z práce v týmu, kdy člověk byl neustále nucen obhajovat svoji vizi a hledat kompromisy. Chtěla jsem udělat něco svého, vlastního. Proto jsem se vrátila k výšivce a ilustraci, jakožto osobní výpovědi. Zároveň jsem sledovala, co se děje v Bělorusku. A tak se to propojilo.

Jaký ohlas měly vaše angažované výšivky v samotném Bělorusku?

Dlouho jsem o tom nic nevěděla. Jsou tam asi zakázané. Ale byla jsem před časem pozvaná na Divadelní festival Kutná Hora, kde jsme se v debatě Kultura a disident v Bělorusku u kulatého stolu sešli s běloruským spisovatelem A. Bacharevičem a básnířkou Julijí Cimafejevou, která mi poprvé řekla, že tím všichni Bělorusové žijou.

Máte možnost nějak blíže, třeba skrze přátele, sledovat, co se aktuálně v Bělorusku děje?

Sleduju to na telegram kanálech („telegram channel“ je označení cloudové služby pro sdílení zpráv a dat, která se zaměřuje na rychlost a bezpečnost – pozn. red.). Nejpopulárnější je Nexta, kde se sdružuje asi dva miliony lidí; ta služba je režimem označována jako extremistická a tím pádem zakázaná, ale stejně to všichni sledují, protože je tam nejvíc informací. Sleduji to vlastně pořád. Docela zajímavý vývoj měla kauza kolem Niny Baginské, což je jedna z tváří protestů a úžasná osobnost. Paní zhruba sedmdesátiletá, která chodí protestovat snad už třicet let a od počátku byla proti Lukašenkovi. Lukašenko řekl, že na ni policie nesmí sáhnout, protože „není koupená jako všichni ostatní a opozice ji potřebuje jako dekoraci“, nicméně před pár dny u ní provedli neohlášenou domovní prohlídku a podle všeho na ni tlačí skrze její vnučku. Jí se dotknout nesmí, ale můžou na ni jinak.

V srpnu se do médií dostaly šokující fotky lidí, kteří byli zatčeni a zbiti. Stalo se to i někomu, koho znáte?

Přímo ne. Někteří kamarádi byli zadrženi, ale bez násilí. Kristina Šyjanok, lídryně běloruské diaspory v Čechách, pomáhala převážet do českých nemocnic na léčení a rehabilitaci ty, co byli zmlácení během prvních protestů. Násilí na demonstrujících se dělo hlavně v srpnu, ale existuje stále, byť ne tak masově. Maxim Chorošin, který je vlastníkem květinářství a zadarmo při protestech rozdával květiny demonstrujícím ženám, byl později násilně vytažen z auta a brutálně zbit přímo na ulici. Zmlátili ho pak i ve vazbě tak, že musel být hospitalizován. Nyní je v emigraci. Mezi poslední nejstrašidelnější zvěrstva, která napáchali Lukašenkovi „psi“, je zabití Romana Bondarenko, který se večer 11. listopadu vyšel zeptat před svůj dům na místo lidově zvané Náměstí změn, proč policisté v kuklách sundávají červeno-bílé stuhy z plotu. Byl zbitý do bezvědomí a do nemocnice ho převezli už v kómatu, kde po několika hodinách zemřel.

Neumím si představit, jak se v takovém strachu dá žít.

Někdo se bojí a odchází, někdo zůstává. Spíš je strašné, že ti, co jim bylo ubližováno, se snažili bránit právně, podávali trestní oznámení a stížnosti na policisty, co je bili, a ani jedna se nezačala vůbec projednávat. Obvykle dochází k záměrnému zdržování, a když už odpověď přijde, je zamítavá pro nedostatek podkladů pro zahájení šetření nebo kvůli jiným nesmyslům. Přitom člověk, který při sebeobraně způsobil policistovi jen modřinu na lokti, byl odsouzen.

Ve zprávách o protestech se hodně vyzdvihuje role žen. Jak k tomu došlo, že právě ony jsou teď nejviditelnějšími tvářemi revoluce?

V první vlně protestů bylo pozatýkáno hodně mužů, ženy tehdy nechali být. A právě ty se pak postavily nejen na obranu svých mužů, ale i jejich sdílených vizí. I třem hlavním ženským představitelkám hnutí, Svajtlaně Cichanouské, Marii Kolesnikovové a Veronice Cepkalo, zatkli jejich manžele nebo kolegy. Ženy reagovaly na brutalitu, vyšly proti násilí, postavily se do lidského řetězu s květinami, protestovaly mírumilovně. Teď ženy chodí protestovat každý týden. Přidali se staří lidé, hendikepovaní, studenti, dělníci, lékaři...

Drží se protesty stále ve stejné síle?

Mám dojem, že to dokonce spíš roste. Přinejmenším odhodlanost protestujících. Vláda dělá směšné kroky, a jakékoliv brutální gesto z její strany lidi ještě víc vyburcuje. Zřejmě si mysleli, že tvrdým postupem ten odpor zarazí, ale stalo se něco přesně opačného. Nálada ve společnosti je někdy lepší, někdy pesimističtější, ale nemyslím si, že se můžeme vrátit tam, kde to bylo dřív. Lukašenko sice skutečně veřejně prohlásil, že abychom se ho zbavili, musíme ho zabít, přesto ale oslabení jeho pozice vnímám. Protesty ho nutí k dialogu, ke kterému by dříve nikdy nepřistoupil. Druhá věc je ale jeho okolí, podpora dalších lidí u moci. Všichni mají strach a svých pozic se drží za každou cenu. OMON (speciální zásahová jednotka – pozn. red) a policie mají ruce po lokty v krvi. Ale přesto i v silovém bloku je rozkol: mnoho policistů, převážně vyšetřovatelů, opustilo práci a emigrovalo do Polska, kde založili spolek ByPol, jakousi nezávislou běloruskou policii.

Do Čech jste přišla před dvanácti lety. Co vás sem přivedlo?

Měla jsem půl roku po lyceu a kamarád dostal nápad, že zkusíme přijímačky na tehdejší Fakultu umění a designu (dnes Fakulta Ladislava Sutnara při Západočeské univerzitě v Plzni). Studovala jsem nejdřív ilustraci. V Athénách na studijním pobytu jsem ale měla možnost víc přemýšlet o tom, co chci dělat, a tam došla jsem k tomu, že mě láká divadlo. Takže jsem pak nastoupila na DAMU na scénografii na KALD.

Všimla jsem si, že jste uvedená mezi spolupracovníky na stránkách Národního divadla.

V Národním divadle jsme uvedli ekologickou pohádku Hodina modrých slonů. Se souborem Sleď pod kožichem, který jsme založili na DAMU, jsme kromě toho vytvořili několik inscenací, letos nás jako jediný český soubor vybrali na mezinárodní loutkový festival Figura v Badenu ve Švýcarsku. Jako kostýmní výtvarnice jsem spolupracovala s Jihočeským Malým divadlem na rodinné Vánoční inscenaci Útěk do Egypta přes království České. Nyní s Tomsou Legierským chystáme v Alfě pohádku O třech bratrech. Sleď pod kožichem ve spolupráci s dalšími dvěma spolužáky v Praze na Malé straně připravil projekt Míšeňská 3. To je adresa domu, který patří rodině Demartini, což byli první kominíci v Čechách, a žil tam i Felix de la Cámara, jeden hodně záhadný člověk z období druhé republiky. Hrajeme to přímo ve sklepení domu.

V Čechách žijete už dlouho. Vidíte nějaké paralely mezi českou a běloruskou společností?

Ano, ale hlavně v minulosti. Bělorusko se teprve musí dostat na úroveň, na které jsou Čechy teď. Když se dnes bavím s lidmi, co zažili sametovou revoluci, mluvíme o tom, jakou cestou si dobývali demokracii a že je třeba pracovat pro to, aby trvala. V Bělorusku vidím problém v dřívější pasivitě, v pocitu, že to za nás vyřeší jiní. Aby to takhle nedopadlo, každý člověk musí projevovat svoji občanskou pozici, i v malých krocích. Když ten hlas není slyšet, jako by nebyl.