Žádný právník by neměl dostudovat, aniž by věděl, co je restorativní justice
Restorativní justice je pojem, který veřejnost - a ani naše trestní právo - zatím příliš nezná. Její myšlenka je přitom velmi jednoduchá a přístupná. Nesoustředí se na vinu a trest, ale na napravení mezilidských vztahů, které zločin rozvrací.
Petra Masopust Šachová je právnička a k restorativní justici a jejím myšlenkám má blízko už odedávna. Její strýc Pavel Štern spolu s Andreou Matouškovou u nás v 90. letech založili Sdružení pro probaci a mediaci v justici, ze které následně vznikla Probační a mediační služba. Od něj také slyšela větu, která ji nasměrovala k tomu, co dnes dělá: Žádný právník by neměl dostudovat, aniž by věděl, co je restorativní justice. Navzdory tomu, že se stále více mluví o tom, že český právní systém neumí pracovat s oběťmi a že existuje i jiná forma nápravu zločinu, než jen prosté odsouzení pachatele, zůstávají u nás nástroje restorativní justice většinou nevyužívané.
Restorativní justice ve svém názvu naznačuje, že se snaží o nápravu. To se ale přece platí pro justici obecně, ne?
Restorativní justice je na nejobecnější úrovni jiný pohled na to, jak nazíráme trestný čin a jak řešíme jeho následky. Když to hodně zjednoduším: klasickému trestnímu řízení jde primárně o to, že byly porušeny právní normy, je potřeba najít pachatele a toho potrestat. Restorativní justice říká, že středobodem našeho zájmu by mělo být to, že jsou narušeny mezilidské vztahy, že někomu vznikla újma a že z toho někomu vznikají závazky. Běžné trestní řízení pracuje s legálním konstruktem viny a na konci řekne: „Vy jste porušil normy, my jsme to prokázali a jste vinen.“ Restorativní justici jde hlavně o to, aby ten člověk přijal a pochopil svoji odpovědnost, aby pochopil, co tomu druhému člověku způsobil. A aby na to mohl reagovat a snažit se tu újmu v nejširším slova smyslu odčinit nebo přispět nějakým způsobem k náhradě.
To jistě nejde aplikovat na všechny trestné činy.
Za „trestný čin“ můžeme dosadit v podstatě jakýkoliv konflikt. Trestný čin představuje nejzazší podobu toho konfliktu, porušení něčeho, na čem se společnost domluvila. Důležitá tam je orientace na vzniklou újmu a na potřeby oběti a v zásadě i na odpovědnost pachatele. Je třeba říct, že to není řešení pro všechny a pro všechno. Restorativní justice nicméně typově nevylučuje žádný trestný čin. V zahraničí je běžné, že se to používá i pro řešení opravdu závažné trestné činnosti, kde třeba dojde k vraždě.
Nemůže to být pro oběť traumatizující?
Platí určité podmínky, za kterých lidé mohou do programu vstoupit. Zásadní je, aby to pro ně bylo bezpečné, a je úkolem facilitátora, aby nějakým způsobem rozklíčoval. Často se mě lidé ptají, jestli je to možné třeba u násilí v rodině, u domácího násilí, u sexuálních trestných činů, které zasahují do integrity člověka a tak. To pak závisí na konkrétních případech.
Petra Masopust Šachová
Expertka na restorativní justici. Usiluje o její široké zapojení do českého trestního práva jak na teoretické úrovni, tak v praxi. Koordinuje národní skupinu v rámci evropského projektu Restorative Justice: Strategies for Change a je předsedkyní Institutu pro restorativní justici. Působí na katedře trestního práva Právnické fakulty Palackého univerzity v Olomouci, kde zavedla nový předmět o restorativní justici. Je taktéž odbornou garantkou programu Building Bridges organizace Mezinárodní vězeňské společenství a členkou České kriminologické společnosti a European Forum for Restorative Justice. Absolvovala Právnickou fakultu Univerzity Karlovy a doktorské studium na Právnické fakultě Masarykovy Univerzity.
O restorativní justici jsem donedávna neslyšela, ta myšlenka nicméně nepůsobí vyloženě revolučně. V které době se objevila poprvé?
Kdo se nejvíc přičinil o rozvoj restorativní justice, jsou země angloamerické právní kultury a ta zase často čerpala z tradic původních obyvatel. I z české historie zase známe například smírčí kříže. Uzavíraly se různé dohody, lidé si újmu nahrazovali jiným způsobem než čirým potrestáním. Byť samozřejmě konkrétní podoby toho, jak to bylo tenkrát, bychom za restorativní neoznačili, myšlenku „nejde nám o potrestání, ale náhradu“ bychom tam mohli vysledovat.
Moderní koncept se pak tvořil v 70. letech dvacátého století. V Kanadě působili probační úředníci, kteří se snažili pachatele podpořit v tom, aby pochopil, co se stalo, aby jednal s obětí a snažil se jí to nahradit. Tyhle izolované nápady jednotlivců se postupně rozšiřovaly v praxi a od 90. let se ten koncept současně formuje na teoretické úrovni. Zcela zásadní je kniha pak Changing Lenses od Howarda Zehra, jakéhosi duchovního zakladatele celého toho hnutí nebo konceptu. On je současně i fotograf a Changing Lenses je tedy „výměna objektivu“, ty jiné brýle, které si nasadíme, když se chceme na situaci podívat jinak.
Jak jste se k tomu dostala vy osobně?
Když jsem dokončovala magisterská studia na právech v Praze, řešila jsem, kterým směrem se vydat, a můj strýc, Pavel Štern, tehdy zakládal Probační a mediační službu. Hodně mě inspiroval a řekl mi zásadní větu: „Žádný právník by neměl dostudovat, aniž by věděl, co je restorativní justice. Mě tenkrát to téma hrozně nadchlo, věnovala jsem mu rigorózní i doktorskou práci a odjela jsem do Ameriky. Tenkrát ještě učil sám Howard Zehr. Při setkání s ním jsem opravdu měla pocit, že mi předává něco, co už nemůžu zahodit.
Zajímá mě, jak se k tomu staví české soudnictví. Nevzpomínám, že bych slyšela o rozsudku, který by tuhle restorativní perspektivu bral v potaz.
Dělali jsme workshop speciálně pro Justiční akademii, což je vzdělávací instituce pro soudce a státní zástupce a také jediná, přes kterou můžete na úrovni vzdělávání soudce a státní zástupce nějak oslovit. Podařilo se nám už s nimi domluvit, že se budeme podílet na stávajících seminářích a v jejich rámci nabízet restorativní perspektivu. Když se totiž představuje zvlášť, nemá šanci prorazit. Někteří soudci později říkali: „Já bych vlastně mohl od začátku zvolit úplně jinou rétoriku, jak mluvím s obětí! Jestli jí dávám pocit, že je součástí toho procesu, jak se ptám, co by chtěla. Dokonce se můžu ptát té oběti, jaký trest by navrhovala, co by jí přišlo spravedlivé.“
Nicméně je stále hodně malá informovanost, lidé to prostě neznají. Druhá věc je nějaký zažitý způsob myšlení, to, co jsme se naučili, a to se mění těžko. Když někomu říkáme o principech, slyšíme: „Ano, to je skvělé, to je fajn, vlastně to dává smysl,“ ale potom, když ten člověk přijde v pondělí ráno do práce, to neznamená, že najednou začne rozhodovat „restorativně“. I Howard Zehr tenkrát říkal, že restorativní justice není mapa, ale kompas. Že není přesně napsáno, jak to vypadá, jak se to má dělat, ale každá země si to hledá sama.
Zajímá mě psychologie, která stojí myšlenkou nápravy něčeho zlého, co jeden člověk druhému způsobí. Je cílem smíření? Vzbuzuje se v pachateli účast? Soucit?
Emoce, kterými procházejí různí pachatelé, jsou vlastně hodně podobné. Stud, hněv, strach… Emoční prožívání se může na jednotlivých úrovních potkávat. Norský kriminolog Nils Christie už v 70. letech popisoval, že jsme si postupně zvykli předat kompetence k řešení konfliktu nebo trestného činu někomu jinému, nějaké autoritě, a spoléháme, že to za nás vyřeší. Lidé už nemluví sami za sebe. Za oběť mluví zmocněnec, za pachatele mluví obhájce a pachatel může projít celým trestním řízením, aniž by cokoliv řekl, na někoho se podíval. Celý proces může jít úplně mimo něj. A když se dostane do výkonu trestu odnětí svobody, donedávna tam platil přístup „na trestnou činnost se neptáme“. Takže jste prošla celým řízením i výkonem trestu a pořád jste mohla na konci říct: „Já jsem to neudělala, já jsem tady omylem“, a vůbec nepřijmout odpovědnost. Čím je trestný čin závažnější, tím je pro člověka problematičtější nahlédnout svoji temnou stránku. K tomu restorativní justice dává příležitost. Říká: „My neodsuzujeme tebe, ale odsuzujeme tvůj čin, nesouhlasíme s ním, ale tobě dáváme šanci.“
Co se děje na straně oběti?
Jaké instituce a projekty se RJ věnují?
- Institut pro restorativní justici, z.s. se RJ věnuje výhradně. Jde mu o osvětu a vzdělávání, rozvoj restorativních programů a o systémovou změnu v oblasti trestního práva a justice
- Evropské fórum pro restorativní justici je evropskou platformou pro rozvoj tématu
- Do evropského projektu Restorative Justice: Strategies for Change je zapojeno 10 států včetně České republiky. Účelem je co nejširší a nejefektivnější implementace Doporučení Rady Evropy o restorativní justici v trestních věcech, v ČR zapojení Ministerstva spravedlnosti, Probační a mediační služby, Vězeňské služby ČR, Institutu pro kriminologii a Institutu pro restorativní justici, který má funkci koordinátora
- Probační a mediační služba čerpá a vychází z RJ, v omezené míře nabízí restorativní programy (zejména mediaci pro méně závažnou trestnou činnost). Její hlavní akcent je na služby spojené s probací (dohled nad pachatelem a práce s ním v zákonných intencích), což je agenda, která stále narůstá na objemu
- Program Building Bridges Mezinárodního vězeňského společenství umožňuje setkání pachatelů a obětí (ne jejich vlastních trestných činů).
Co se týče obětí, klasická primární reakce je něco jako „Proč se mi to stalo? Tohle je nespravedlivé!“ A velká zloba i touha po určitém druhu pomsty. Řada lidí si ale uvědomí, že pod tou zlobou leží ještě další emoce – strach, stud, nejistota z toho, že jim někdo narušil život. Na to nasedají i potřeby, které se restorativní justice snaží saturovat. Oběť by měla mít možnost konfrontovat pachatele s následky a současně mu klást otázky důležité pro ni a její osobní posun. „Co se to stalo?“ „Proč se to stalo mně?“ Konkrétní věci, které může vědět jenom ten pachatel. I možnost přesně vědět, co se stalo a jak se to stalo, je pro možnost se s tím vyrovnat hrozně důležitá. Současně oběť dostává jasnou zprávu o tom, že její příběh nikdo nezpochybňuje. V trestním řízení je výpověď oběti jakožto svědka ze strany obhájce všemožně zpochybňována. Tady oběť dostává ujištění, že to, co se stalo, nebylo správné a že to všichni chápou.
To musí být velmi posilující.
V další navazující a důležitou fázi se pak oběť snaží formulovat, co by potřebovala a jak to ten druhý člověk může nahradit. Nemusí to být samozřejmě součástí všech řízení, ale je to jedna z možných částí procesu. V zásadě jde i o to, že lidé sami dostávají do rukou kompetenci svou věc vyřešit a vystupují z bludného začarovaného kruhu pasivní oběti, které někdo sebral moc. Najednou si můžou určit směr.
Napadá mě, jestli restorativní proces později nepůsobí jako prevence recidivy. Prokázalo se to?
Tohle je ožehavé téma. Stávající výzkumy jednoznačně ukazují spokojenost dotyčných s procesem a se zážitkem spravedlnosti. Ukazuje se, že nějaký pozitivní dopad tam je, že je kupodivu vyšší u závažné trestné činnosti než u té míň závažné, ale restorativní programy nejsou samospásné. Nemohou fungovat izolovaně, ale jako součást širší trestní a sociální politiky státu.
Překvapuje mě, že zmiňujete větší efekt u závažnějších zločinů.
V rámci festivalu Jeden svět běžel finský dokument o mediaci u závažné trestné činnosti ve vězení. Vypráví o příbězích rodičů, jejichž děti byly zavražděny, nebo rodinných příslušníků, v jejichž rodině byl někdo zavražděn. Padlo tam několik pro mě důležitých vět – například zmínka o tom, že setkání oběti s vrahem umožnilo, že konečně mohla začít truchlit. Celý život vůbec nebyla schopná k té situaci nijak přistoupit, úplné temno; teprve setkání s pachatelem jí umožnilo začít zpracovávat zármutek. Současně tam mluvil otec jednoho z těch zavražděných dětí a říkal: „Já mu sice nemůžu odpustit, ale nemusím ho ani nenávidět. A to mi dává obrovskou úlevu do života, protože jsem dlouhá léta žil každý den s nenávistí, a to je hrozně vyčerpávající.“
Co se děje, když pachatel odmítá spolupracovat, nebo hrozí, že oběť ještě víc poškodí?
Jak jsem říkala, restorativní programy jsou možné jenom tehdy, pokud facilitátor uzná, že je to bezpečné. Pro ty, kteří na to nejsou připraveni nejsou, tahle cesta prostě není otevřená. Myslím si ale, že s přístupem, kdy chcete, aby člověk přijal odpovědnost a nahradil způsobenou újmu, můžete pracovat už v trestním řízení i při ukládání trestu. Často lze zkombinovat trest třeba s něčím, co se jmenuje „přiměřené povinnosti a omezení“. Můžete jím hodně konkretizovat, jak bude trest vypadat. Tenhle institut se ale využívá strašně málo, přestože ho náš právní systém zná. Použije se třeba tzv. podmíněný trest odnětí svobody, ale konkretizace, co má dotyčný v době podmínky dělat, už se tam nedávají. Takže opravdu odejde s tím, že teď další tři roky nemá nic provést, a to je tak všechno.
Existuje i restorativní vězeňství?
Ano, je to ostatně logické. Začali jsme spolupracovat s českou Vězeňskou službou a chtěli bychom s nimi to téma opatrně otvírat. Existují už i dobré příklady toho, jak takové restorativní vězení může vypadat, současně v evropském prostoru existuje sdílená snaha změnit obrovské anonymní věznice na malá „detenční centra“, kde se s lidmi může pracovat individuálně. A lze tady i vězně efektivněji zapojovat do restorativních programů, ať už ve smyslu komunikace s tou obětí, nebo řešení konfliktů, které vzniknou uvnitř toho vězení – vězni se učí, jak řešit jinak než silou a jak potom řešit i následky. Současně tyto programy pomáhají připravit pachatele na návrat zpátky do společnosti i s jejich rodinou, která je tím samozřejmě taky velmi zasažená. Ale to už je zase jiný příběh.
