„Tohle dítě si neberte.“ Když se pěstouni snaží víc než stát
Osud dítěte v ústavní péči dnes závisí na tom, v jakém kraji Česka se narodí. Někde pěstouny aktivně shánějí, motivují, pomáhají jim. Jinde je odrazují a příliš nepodporují. V tomto směru se málo snaží i český stát, který stanovil podmínky pěstounství tak mizerně, že se do toho dnes pouštějí jen velcí altruisté. A mezitím tu stále mnoho dětí vyrůstá v institucích, v nichž se jim nedostává to, co potřebují ze všeho nejvíc: lásku jednoho člověka.
Před patnácti lety se Zdeněk a Jana Hlávkovi stali pěstouny a jsou jimi dodnes. Momentálně mají ve své péči dva kluky, jednomu je jedenáct, druhému o rok víc. Před dvěma lety si Jana listovala časopisem Průvodce náhradní rodinnou péčí. Otiskují v něm mimo jiné informace o konkrétních dětech v ústavní péči z celé České republiky, které by mohly jít do pěstounské péče. Jana Hlávková tam narazila na tříletou Haničku s Downovým syndromem. Jelikož vždycky toužila po tom stát se pěstounkou holčičky, začala pátrat, odkud dívka je. Zjistila, že od narození vyrůstá v ústavní péči ve Zlínském kraji, že ji její biologická matka chodí navštěvovat a moc by si přála, aby se její dcera dostala do pěstounské péče. Rozhodla se, že se pokusí společně s manželem stát Haniččinými pěstouny.
Hlávkovi žijí na Vysočině. Dle instrukcí ze Zlína měli požádat „svůj“ krajský úřad, aby je zařadil do evidence pěstounů (žadatelů) s tím, že by chtěli svěřit do péče Haničku. „Jejich reakce byla hned na začátku jednoznačná. Pokud prý žádáme o dítě z jiného kraje, nemohou nám vyhovět. Postup je prý takový, že kraj vybírá dítě pro pěstouny. Nelze, aby si pěstouni sami vybírali, jaké konkrétní dítě chtějí,“ vypráví Jana Hlávková. To bylo zkraje roku 2019.
Hlávkovi se rozhodli to nevzdat. I přes zamítavou reakci se přihlásili do evidence žadatelů s tím, že si splní povinné kolečko psychotestů a pohovorů, které mají prověřit, zda je jejich rodina připravená na přijetí dalšího dítěte. Testy prošly, ale nabídka z kraje zněla následovně: pokud chcete holčičku, nějakou vám najdeme, ale z Vysočiny. „Nabídli nám zdravé dítě, ale já jim vysvětlovala, že jsme starší rodiče a raději bychom dítě s handicapem, kterému podle nás nebude náš věk takovou přítěží. Na zdravé dítě už si netroufáme,“ pokračuje ve vyprávění Jana Hlávková. Zároveň zopakovali svoje přání, že by chtěli Haničku, a průběžně si ve Zlíně ověřovali, že je stále v ústavu.
Uběhly více než dva roky a manželé to stále nevzdali, byť jejich kraj žádost o zařazení do evidence žadatelů zamítl. Na sklonku loňského roku poslali podnět k prošetření na ministerstvo práce a sociálních věcí. Zvažují také, že by se vydali jinou cestou – zkusili by se domluvit se Zlínským krajem, začali by se s holčičkou vídat a také by se seznámili s její biologickou matkou. Pokud by vše vyšlo, mohli by pak zažádat o svěření do péče přímo soud, čímž by kraj obešli. I tento postup je možný a legální.
Pěstouni jsou dnes velmi frustrovaní. Pracovat s našimi úřady je náročné. Často u nich žádáte o pomoc, které se nedočkáte.
Hanička je už přes pět let v ústavní péči. Zlínský kraj pro ni žádného vhodného pěstouna zatím nenašel. Proč tedy nevyužít mezikrajovou spolupráci? „Kraje mezi sebou mohou spolupracovat a pěstounům dát dítě z jiného regionu. Ač se to nezdá, taková nespolupráce může zapříčinit i nevhodné umístění dítěte. Děti se opakovaně mohou dostávat do nefungující náhradní rodinné péče, pokud se vůbec do nějaké dostanou,“ konstatuje Klára Laurenčíková, předsedkyně Vládního výboru pro práva dítěte.
Příběh rodiny z Vysočiny ilustruje, jak dnes funguje – respektive někde nefunguje – náhradní rodinná péče. Pokud se rozhodnete stát pěstouny, můžete narazit na zádrhele, překážky či nesmyslné čekání. O nízkém finančním ohodnocení ani nemluvě. A proto také pěstounů v České republice už pět let ubývá.
Poraď si sám
Dítě v pěstounské péči má své biologické rodiče, kteří se ho nevzdali, projevují o něj zájem, vídají se s ním. Pěstounská péče pak funguje ve dvou variantách – buď jako přechodná, nebo jako dlouhodobá. Přechodní pěstouni mají u sebe dítě maximálně rok, je to taková „rychlá pomoc“ určená pro děti, které nemohou žít ve své vlastní rodině. Děti jdou tedy do pěstounské péče na přechodnou dobu a biologičtí rodiče mají během následujících dvanácti měsíců čas vyřešit své problémy. Dlouhodobí pěstouni se o dítě starají až do jeho plnoletosti nebo než dostuduje (zároveň se ale během této doby může dítě vrátit do své biologické rodiny).
Jednou za půl roku kontroluje pěstouny orgán sociálně-právní ochrany dětí (OSPOD) a jednou za dva měsíce je navštěvuje doprovázející organizace. Ta má pěstounům pomáhat, například zajišťovat podpůrnou pomoc, jako je terapie či odlehčovací služby. „Pěstouni jsou dnes velmi frustrovaní. Je náročné pracovat s našimi úřady. Často u nich žádáte o pomoc, které se nedočkáte. OSPOD je sám o sobě hodně přetížený. Doprovodné organizace sice přibývají, ale ne každá nabízí kvalitní služby a podporu,“ vysvětluje Bohumila Krejčíková, která je už sedmnáct let dlouhodobou pěstounkou, a zároveň stojí včele nově vzniklé Aliance náhradních rodin ČR.
Úkolem doprovodná organizace je také pomáhat s kontaktem mezi pěstouny, dítětem a jeho rodinou. „Někdy je spolupráce s rodiči dobrá, se dvěma maminkami jsme vycházeli. Ony si uvědomovaly, že nemohou své děti momentálně vychovávat, a byly rády, že jejich děti nejsou v ústavu. Někdy je to ale horší, rodiče pěstounům někdy vyhrožují, pomlouvají je před dětmi, nadávají jim,“ popisuje Bohumila Krejčíková, která má kromě svých čtyř biologických dětí ještě dvě děti v pěstounské péči (další tři děti z pěstounské péče už jsou plnoleté). Komplikací také někdy je, že biologičtí rodiče rozhodují jako zákonní zástupci o tom, kam půjde dítě do školy, zda může na lékařský zákrok, zda mu pěstoun může vystavit pas, nebo je potřeba mít od nich souhlas s tím, že dítě pojede na letní tábor či lyžařský výcvik. Pokud rodiče něco z toho odmítají, pěstoun má možnost obrátit na soud.
Co se týče financí, přechodní pěstouni mají dnes nárok na dvacet tisíc korun hrubého měsíčně, dlouhodobí (pokud mají v péči jedno dítě) na dvanáct tisíc korun hrubého, což je méně než minimální mzda, ta je 15 200 Kč. Z této dávky si pěstouni musejí platit sociální a zdravotní pojištění. Odměna pěstounů není zároveň navázaná na koeficient minimální mzdy, takže se pravidelně nevalorizuje. Zároveň dostávají ještě příspěvek na úhradu potřeb dítěte. Pro děti do šesti let je to 4950 Kč. Suma se zvyšuje s věkem; pro dítě ve věku 18 až 26 let je to 7260 Kč. Dříve byla tato suma navázaná na minimální mzdu, od roku 2013 už tomu tak není, tudíž se nenavyšuje.
Bude dost pěstounů?
V Česku je víc než 8 000 dětí, které jsou v ústavní péči. Díky přechodných pěstounům téměř 700 dětí ročně nemusí projít ústavními zařízeními. Počet přechodných pěstounů se ale v posledních letech každoročně snižuje. Zatímco na konci roku 2017 poskytovalo přechodnou pěstounskou péči 651 rodin, předloni to bylo 631 rodin a na konci roku 2020 to bylo již jen 593 rodin. Noví přechodní pěstouni se téměř nehlásí. Už rok leží ve Sněmovně vládní novela zákona o sociálně-právní ochraně dětí. Nyní by měla jít konečně do prvního čtení. Mimo jiné navrhuje navýšení financí pro pěstouny (ale jen pro přechodné) a doprovázející organizace. Bariérou pro nové pěstouny je nejen mizivé finanční ohodnocení, ale i špatně fungující systém.
Jelikož děti potřebují hodně péče, představa, že by pěstoun chodil do práce na plný úvazek, je nereálná. V praxi to tedy probíhá obvykle tak, že z manželského páru pracuje na plný úvazek jen jeden. Druhý si může po čase najít přivýdělek. „Ale vezměte si tu logiku: pěstounství je práce, staráte se o děti stejně, jako se o ně starají sestry v kojeneckých ústavech nebo vychovatelky v dětských domovech. A ty si pak taky musejí někde přivydělávat, když jim skončí směna?“ ptá se Bohumila Krejčíková. Aliance proto žádá, aby pěstouni byli v zaměstnaneckém poměru stejně, jako je tomu například na Slovensku, kde jsou pěstouni zaměstnanci dětských domovů. Mimochodem, na Slovensku se už před třinácti lety rozhodli zrušit kojenecké ústavy. Stejné rozhodnutí padlo už ve většině evropských států, u nás se o tom jen mluví.
Pěstoun se tak nakonec často se vším pere ponejvíc sám. A to v situaci, kdy se má doma starat o dítě, které má za sebou nehezké zážitky a je traumatizované. Od náhradních rodičů můžete slyšet například to, jak si dítě, které si převedli domů, třeba neustále sundávalo botičky, protože to byla zřejmě jediná doba, kdy si ho v ústavu brala vychovatelka na klín. Anebo jak se bálo zvuků v domácnosti, jako třeba pračky, protože v ústavu žádnou pračku nikdy neslyšelo. Anebo jak jediné oslovení, na které slyšelo, bylo „děti“. Často mají tyto děti i různé zdravotní problémy (například když se narodí matkám s drogovou závislostí) nebo potřebuje více pomoci se školou. „Vždycky trvá, než si dítě v rodině zvykne, než si vyléčí všechny své bolesti. Musíte se mu intenzivně věnovat, aby nabylo jistoty a naučilo se dovednosti, které postrádá a které jeho vrstevníci běžně mají. Potřebuje navázat vztahy v rodině, zakotvit, důvěřovat vám. A vy kromě toho musíte řešit ještě tisíc problémů a zádrhelů okolo,“ zlobí se Bohumila Krejčíková. Nakonec jsou tak podle ní často nejlepší terapeuti a rádci pro pěstouny pěstouni sami.
Počkejte, možná se dočkáte
Když se chcete stát pěstounem, zamíříte nejprve na OSPOD, vyplníte žádost a sociální pracovnice k vám následně přijde domů na šetření. Žádost se pak odesílá na krajský úřad. Zájemce následně absolvuje pohovor u psychologa a psychologické testy. Pokud projde, čeká ho příprava, která zabere několik desítek hodin. Veškeré školení zajišťuje kraj.
Někde čekáte měsíc, jinde dva, někde ale klidně i rok, než se kurz naplní zájemci. „Mám emaily od několika žadatelů, kterým kraj odepsal, že přípravy se uskuteční až za rok,“ konstatuje Bohumila Krejčíková a pokračuje: „Jedna paní mi zase psala, že všechno potřebné absolvovala a jediné, co zbývalo, bylo písemné vyrozumění od psychologa. Trvalo pět měsíců, než jí přišlo.“ Další zbytečné čekání, kdy už mohl pěstoun u sebe dávno mít dítě, které zatím ztrácí drahocenný čas pobytem v ústavu.
Někde dají dohromady zájemce o přechodné i dlouhodobé pěstounství i o adopci, a kurz naplní rychle. Řešením je také spolupráce mezi kraji. „Víme od řady zájemců, že kvůli dlouhé čekací lhůtě požádali kraj o absolvování vzdělávání v jiném kraji – a to jim bylo údajně zamítnuto,“ říká Klára Laurenčíková. Přitom mezikrajské spolupráci v tomto ohledu objektivně nic nebrání. Zde ale narážíme na fakt, že ne všechny kraje jsou progresivní. V některých krajích pochopili, že ústavní péče je špatná cesta, dělají proto náborové kampaně na pěstouny (například Moravskoslezský kraj) či dokonce ruší kojenecké ústavy (Zlínský kraj). Jednoduše se snaží, aby děti setrvávaly v nevhodných podmínkách ústavní péče co nejkratší dobu nebo vůbec.
Když zazvoní kouzelný telefon
Pokud se dostanete na seznam čekatelů náhradní rodinné péče, čekáte, až vám zavolá sociální pracovnice. „My tomu říkáme kouzelný telefon. Telefon, v němž vám sdělí, že pro vás mají dítko,“ říká Bohumila Krejčíková. Pokud chcete dítě etnické, telefon zazvoní o poznání rychleji. Naopak na bílé zdravé dítě můžete čekat třeba dva roky.
V současné době ubývá zejména krátkodobých pěstounů. Jedním z důvodů je fakt, že když se po roce nepodaří pro dítě najít žádného dlouhodobého pěstouna, musí do ústavu. „Skutečnost, že by ho měli odvézt do kojeneckého nebo dětského domova, řada pěstounů odmítne. Raději se proto stanou dlouhodobými pěstouny a dítě si u sebe nechají,“ vysvětluje Bohumila Krejčíková s tím že někdy vám to sociální pracovnice avizuje ještě před svěřením dítěte do péče. Někteří náhradní rodiče, s nimiž měla Bohumila Krejčíková možnost mluvit, si vyslechli, že pokud chtějí romské dítě, mají se smířit s tím, že ho jednou povedou do dětského domova, že o něj nikdo zájem mít nebude. A že by možná bylo lepší, si takové dítě ani nebrat.
Výzkumy opakovaně prokázaly, že děti potřebují pro svůj zdravý vývoj jednu pečující osobu. Pokud tomu tak není, kvalita jejich života jde rapidně a nenávratně dolů.
Častěji ale nastává jiný problém. Pěstouni chtějí malé bílé zdravé dítě a žádné jiné. „Bohužel dnes je tomu tak, že od začátku procesu se pěstounů stále někdo ptá, jaké chtějí dítě. A to je špatně,“ vysvětluje Alena Svobodová, sociální pracovnice a také projektová manažerka v mezinárodní nevládní organizaci Lumos (založené autorkou Harryho Pottera J. K. Rowling, která prosazuje ukončení institucionalizace dětí po celém světě). Je přesvědčená, že by se už od začátku mělo s pěstouny jednat tak, že oni přicházejí někomu pomoct a je potřeba zjistit, pro jaké děti jsou vhodní. „Oni si nemají děti vybírat. Samozřejmě je jasné, že pokud je dítě třeba s handicapem, tak každý nemá bezbariérový byt. Naším úkolem je proto zjistit, jaké mají náhradní rodiče dovednosti a schopnosti, a pak říct, které děti by se k nim hodily,“ pokračuje Alena Svobodová, která v Praze připravuje zájemce o náhradní rodinnou péči.
Podle ní by pěstouni měli být především tolerantní a měli by umět přijímat různé odlišnosti včetně etnika. „Pokud je někdo rasista, neměl by podle mne do náhradní rodinné péče vůbec vstupovat,“ míní Alena Svobodová. Během přípravy by se podle ní mělo pracovat s jejich předsudky i motivací. „Toho ale nedocílíte při současném praxi, kdy příprava znamená sérii přednášek, kde pěstouni jen sedí a poslouchají,“ konstatuje.
Pražští pěstouni jsou podle Aleny Svobodové většinou tolerantnější a berou si romské děti, obvykle z Ústeckého kraje, kde je naopak problém je do pěstounské péče umístit. Stejně tak jsou mezi žadateli v Praze stále častěji homosexuální páry. „Ve většině přípravných kurzů vždy alespoň jeden takový pár je, a je to skvělé, protože oni obvykle chápou, co je to odlišnost a tolerance a dokážou se do dítěte vcítit. V tom vidím velký potenciál do budoucna,“ konstatuje Alena Svobodová. A potenciál, o kterém se moc nemluví, podle ní představují také starší pěstouni. Každý má představu, že být pěstounem znamená vzít si malé dítě, ale v dětských domovech jsou i třináctiletí či patnáctitelí. Lidé, kterým je kolem pětapadesáti let, by zvládli se o starší děti postarat. „Jsou v plné síle a ještě by udělali dobrou práci pro někoho, kdo to potřebuje,“ dodává Alena Svobodová.
Systém potřebuje změnu
Pobyt jednoho dítěte v kojeneckém ústavu vyjde ročně český stát na 840 tisíc, v dětském domově pak na 380 tisíc. Stát tedy vydá víc peněz za ústavní péči, než za tu prokazatelně lepší – náhradní péči v rodině. Pěstouni, odborníci i neziskové organizace dlouhodobě volají po zvýšení odměny pěstounům – což by přispělo k rozšíření sítě pěstounů. Nejsilnější argument se ale ve finále netýká peněz, nýbrž faktu, že ústavní péče dětem škodí. Řada výzkumů opakovaně prokázala, že děti potřebují mít pro svůj zdravý vývoj u sebe jednu pečující osobu, žít v rodině. Pokud tomu tak není, kvalita jejich života jde rapidně dolů. V dospělosti častěji trpí psychickými problémy, mají problémy ve vztazích, práci i s životní spokojeností. A proto by se stát měl maximálně snažit o podporu jiných alternativ. Ostatně pokud tak nečiní, porušuje tím občanský zákoník, v němž stojí, že ústavní péče má být až tím posledním možným řešením.
Nejsou to ale jen sociální pracovnice a krajské úřady, kdo rozhoduje o osudu dítěte. Jsou to také opatrovnické soudy.Tam děti zastupuje obvykle sociální pracovník nebo pracovnice z OSPOD. Není to právník, který by u soudu prosazoval jeho práva či hlídal stanovené lhůty. Projednávání u soudu se přitom často protahuje například proto, že se posílají spisy od jednoho soudu k druhému a to trvá třeba i šest měsíců. Šest měsíců je v životě dítěte strašlivě dlouhá doba.
Když posloucháte příběhy a zkušenosti pěstounů, objevuje se v nich jeden stále se opakující motiv – zapomíná se na to, že se má pomáhat, jak to jen jde, těm, kteří si sami pomoct nedokážou. A podpořit ty, kteří jim podávají pomocnou ruku. „Byla jsem naivní. Myslela jsem si, že když si kraj vyslechne náš příběh, zjistí, jak jsme se starali a stále staráme o naše kluky, byť to mnohdy nebylo jednoduché, tak řeknou, že jsme úžasní, že jsme to nevzdali a že chceme pomoct dalšímu dítěti,“ uzavírá pěstounka Jana Hlávková. Hanička zatím stále čeká v ústavu.
