„Nepiju skoro tři týdny a není mi líp.“ Deník Suchýho února 2

Už to budou tři týdny. Na začátku „sušení“ jsem očekávala, že přijde velká změna, že se ve mně rozhostí klid, který mi často tak zoufale chybí. Že uvidím svět v plných barvách, budu se cítit fit a dobře vyspaná. Že budu hýřit nápady. Na stránkách Suchýho února to ostatně proklamují. Těšila jsem se na o 58 % lepší spánek...

Realita je však pro mě po 17 dnech abstinence jinde. Přemítám, proč tomu tak je a proč se ani po devíti hodinách spánku necítím čerstvě. Proto vše pro jistotu rozebírám po telefonu s terapeutkou Johanou Růžkovou, s níž jste si mohli na začátku února přečíst rozhovor.

29. ledna

Rozhoduju se–…, dobře, rozhoduje se manžel a já se přidávám –, že „Sucháč“ začneme držet o něco dřív. Je to dobrý nápad, alespoň to na člověka tolik nedolehne, až se přehoupne leden do února. V rozhodnutí mě podpoří fakt, že jsem se včera viděla s kamarádkou a nějak se stalo, že jsme při povídání jednu láhev vína „daly“.

V telefonu mi pípají smsky, že se o víkendu musíme ještě naposledy společně napít, než si dáme ten půst. Je to protivné a mlčky to podepisuje statistiky, které si průběžně procházím, abych věděla, do čeho jdu a jak na tom v Česku vlastně jsme. Jedno je jisté, tolerance konzumace alkoholu je u nás vysoká. Jste smutní? Zapijte to s kamarády a bude vám líp. Jenže v dlouhodobém horizontu tato taktika fatálně selhává.

Následnou procházku v mrazivém počasí si dám bez svařáku. Ale oči mi po tabuli u okýnka cukají, když si vybírám alternativu, kterých pravda moc není. Což bývá ostatně častý problém. Nedostatek kvalitního a cenově dostupného nealka. Doba sice pokročila, ale pořád je co zlepšovat. Nejen svařák člověka umí zahřát v mrazech.

1. února

Markeťáci z e-shopů s alkoholem na mě cílí přesně. Oficiálně startuje Suchej únor a hned se mi začínají zobrazovat reklamy na nealko gin a víno – prý zaručená chuť alkoholu bez nežádoucích účinků. Je to už několik dnů, co funguju bez své úlevné skleničky k večerní pohodě. Trochu jsem se bála, že mi bude chybět, že po ní budu tesknit. Ale nic takového se na vědomé úrovni neděje. Namísto lahve vína si otvírám lahev moštu nebo louhuju bylinkový čaj.

Nicméně klid a mír v duši se mi rozhodně nerozlévají. Jsem nervózní, navíc dítě je nemocné a potřebuju dodělat spoustu pracovních restů. Přistihuju se, že jindy by to byl určitě důvod k otevření lahve. Důvod k těšení se na podvečer, kdy se všechen stres rozplyne ve svitu obrazovky a v chuti vychlazeného bílého. Ten nepříjemně reálný pocit mě neopouští ani po uspání dítěte. Všechno má najednou příliš ostré obrysy, které se nějak ne a ne obrousit.

5. února

Kolik z nás si pamatuje banální historku, kdy na rodinných oslavách bodří strýčkové dávají ochutnat pěnu z piva malému dítěti, protože chce zkusit, co na tom ti dospělí mají? Děsná legrace. Kolik z nás má nejspíš z domova nějakou zažitou představu, jak s alkoholem nakládat, nebo nenakládat, která pak formovala jeho vnímání do budoucnosti? U nás doma býval alkohol tabu. I dnes, když se setkáváme, se mi počítají skleničky. Ta nedůvěra stříbrnou nití propojovala celé moje dospívání. U nás se o pití nemluvilo. V zásadě se veřejně nepilo. A touha rebelovat se netýkala jen dětí, ale i dospělých. Narušit tu uhlazenou a spořádanou střízlivou představu.

Dny mi připadají stereotypní. Nemám energii a přijdu si unavená. Očekávala jsem něco trochu jiného. Samozřejmě za sebou mám několik období, kdy jsem byla zcela abstinentem, ať už jde o těhotenství, nebo čtvrtroční hec, kdy jsem se rozhodla nepít jen tak. Ale doteď jsem neměla potřebu se tolik pozorovat a „vyhodnocovat“, co to se mnou dělá. Jsem nucena si být blíže. A podrobně se zkoumat. Chodím spát pravidelně. Vstávám také tak. Ale únava mě obepíná jako liána. A melancholie zrovna tak. Pouštím si potřicáté Následky lásky od Sorrentina.

12. února

Ti, kteří drží Suchej únor a nevidí po několika týdnech abstinence zlepšení, možná pochybují, zda má tedy nějaký smysl tuhle očistu držet, když je výsledek nula nula nic. Ale co s tím? Jak je (sebe) podpořit? Dohodnu se s Johanou Růžkovou, terapeutkou a spoluautorkou knihy Suchej únor, že si zavoláme, abychom rozebraly moje pochyby a nijak se nelepšící stav. Protože ono je to asi časté: Kolik z nás má tendenci něco vzdát, když se vysněný výsledek a pokroky delší dobu nedostavují?

První věc, co mi řekne, je, že podle prvního dílu deníku působím tak, že jsem na sebe velmi náročná a přísná a že možná ono vyladění na výkon přenáším i na suchej experiment. I proto jsem rozladěná – podle své myšlenkové rovnice bych měla být v abstinenční nirváně a užívat si všechny benefity, které přináší. „Pokud je člověku po 14 dnech na suchu spíš hůř než líp, tak bych to brala jako signál, že se na duši odhalily zranitelné kousky, které byly předtím zakryté alkoholem, ale teď jsou obnažené,“ myslí si terapeutka.

Suchej únor si ordinují i ti, kteří se mají dobře tak jako tak, nespadají do žádného pásma rizika, sportují a vynechání alkoholu pro ně není nijak výrazná změna od běžného stavu. Pokud je však člověk úzkostnějšího ladění, abstinence není řešením, ale prvním ze série mnoha kroků. Když však onen první abstinenční krok uděláme, poodhalí nám, že té úzkosti nebo depresivního smutku v nás existuje mnohem více, než jsme si třeba mysleli. A tady už by měla nastoupit soustavnější a aktivnější péče o duši.

Johana Růžková mi také sděluje svůj názor ohledně používání alkoholu u nás v Čechách namísto regulérních antidepresiv či anxiolytik. Krátkodobě to možná funguje, ale z dlouhodobého hlediska to stavy zhoršuje a prohlubuje: „Jsem skoro přesvědčená, že z toho milionu lidí u nás, co pijí rizikově, velká část patří k těm, kteří mají psychiatrii a psychoterapii stigmatizovanou, a že se alkoholem sami snaží léčit. U nás péče o duši není samozřejmostí, ale je samozřejmostí každé své trápení zalít alkoholem.“

Než se rozloučíme, doporučuje mi, abych se pokusila to celé udržet v pozitivním ranku. Je v pořádku nejásat, neběhat každý den maratony, nebýt ultra výkonná. Možná mi ten lehký propad řekne o mně samotné věci, které třeba úplně nevím. To, že je mi blbě, není nutně blbě. Což je ve skutečnosti velmi úlevné zjištění.