Drtivá většina lidí, kteří pijí rizikově, o tom neví, říká terapeutka Johana Růžková

Jak na sobě poznám, že jsem závislá na alkoholu?

Na to není jednoduchá odpověď. Ještě před tím, než se zastavíme u slova závislost, si pojďme říct, že většina lidí – kvůli kterým spouštíme kampaň Suchej únor a z nichž mnohé zřejmě máte ve svém okolí – není závislých na alkoholu, ale pohybuje se v oblasti tzv. rizikového užívání. Pro závislost jako takovou existuje šest diagnostických kritérií, která se týkají jak fyzické, tak psychické závislosti nebo sociální stránky, a tam zase tolik lidí nezapadne. Mezi taková kritéria patří třeba to, že se zvyšuje tolerance, takže musíte pít pořád víc a víc, odpadá sebekontrola, takže pijete i tehdy, když víte, že vám to výrazně uškodí. Pociťujete abstinenční příznaky, které jsou u alkoholu velmi výrazné a u silné fyzické závislosti můžou vést až ke kolapsu organismu. Pociťuje tzv. craving – bažení, neodolatelnou chuť. Když splníte určitou část těchto kritérií, můžete říct, že jste závislá. Ale to, v čem jsou Češi taková špička, je rizikové pití.

Jak tedy zjistím, že se pohybuji v téhle oblasti?

Rizikové pití je takové, které už nějakým způsobem ovlivňuje buď naše duševní nebo tělesné zdraví, anebo naše sociální zázemí a sociální vztahy, ale my nejsme schopní nebo ochotní ho omezit. Může být definované i objemem alkoholu, který člověk vypije při jedné příležitosti. Když ho člověk překračuje výrazně, nebo pije častěji než několikrát týdně, tak už do toho také spadá. Úplně typicky se to pozná v situacích, kdy třeba trpíme nějakou nemocí, cukrovkou nebo zvýšeným krevním tlakem, u které nám lékař doporučí, abychom abstinovali úplně, ale my to stejně neděláme. Nebo například trpíme depresemi, u nichž je klinicky prokázané, že je alkohol zhoršuje, ale přesto pít nepřestaneme. Nebo má partner nebo partnerka pocit, že je náš vztah v ohrožení kvůli pití, ale my ho stejně nejsme ochotní omezit.