O sexuálním probuzení věřící. Něžná komedie Mamacruz dodá naději
Po padesátce jako by žena přestala existovat. Pro okolí se stane doslova neviditelnou. Tím méně je přihlíženo k jejím potřebám a touhám. Tento fenomén, ve kterém se spojuje škodlivý sexismus s ageismem, je mimo jiné příčinou, proč v naší kultuře chybějí plnokrevné hrdinky v seniorním věku. A právě nová španělská komedie Mamacruz prezentovaná na prestižním festivalu Sundance, víří stojaté vody. Její hrdinka Cruz (Kiti Mánver) prožívá vlastní sexuální (znovu)probuzení, při kterém naráží jak na vlastní zábrany, tak na mnohem ostřeji vymezené hranice společenského očekávání od žen jejího věku.
Hlavní hrdinka snímku režisérky Patricie Ortegy Cruz je plachá a nesmělá důchodkyně, která celý život strávila pod křídly manželství a maloměstské katolické farnosti. V první scéně filmu ji nacházíme znuděnou z vlastní všední existence. Fascinovaně hledí poněkolikáté na vyčpělou patetickou telenovelu, hltá milostná vyznání a roztoužené polibky – vedle ní na gauči ale chrápe její apatický muž v zašedlých spodkách a nátělníku.
Její život spočívá – jak se také v rigidní katolické společnosti od žen očekává – především v péči o okolí. Stará se o vnučku, málomluvného manžela i o kostelní inventář. Jako zručná švadlena má ve farnosti na starost odívání, opravování a opečovávání zmenšenin rób, závojů, plášťů a tiár voskovaných soch svatých. Jediné, na co jí nezbude čas, je ona sama. Postupně Cruz začne pociťovat zvláštní nervozitu a touhu, která vyvěrá z nedostatku fyzické lásky a potěšení. Dojde až tak daleko, že se s tímto neklidem svěří zpovědníkovi: „S manželem jsme jako dvě holčičky, které hrají kanastu.“ Nesetká se ale ani s pochopením, ani s pomocnou rukou.
